Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 ICdo 30/2019Rozsudek NS ze dne 10.02.2021

HeslaZástavní právo
Vklad do katastru nemovitostí
Výklad projevu vůle
Insolvence
Insolvenční řízení (účinky, zajájení)
Konkurs
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:21.ICDO.30.2019.1
Dotčené předpisy

§ 152 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 153 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 156 odst. 1 a 2 předpisu č. 40/1964 Sb. ve z...

více

přidejte vlastní popisek

KSOS 14 INS 3218/2015

14 ICm 460/2017

21 ICdo 30/2019-133

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5, proti žalovanému Ing. Davidu Papouškovi, Ph.D., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 120/2, IČO 73912760, jako insolvenčnímu správci dlužníka LETENALA s. r. o. se sídlem v Ostravě – Přívozu, Teslova č. 1129/2b, IČO 01437330, zastoupenému JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 460/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LETENALA s. r. o. se sídlem v Ostravě – Přívozu, Teslova č. 1129/2b, IČO 01437330, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 3218/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2018 č. j. 14 ICm 460/2017, 11 VSOL 186/2018-106 (KSOS 14 INS 3218/2015), takto:

I. Rozsudek vrchního soudu se v části výroku I, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 14 ICm 460/2017-70 (KSOS 14 INS 3218/2015) ve výroku I, mění tak, že rozsudek krajského soudu se ve výroku I mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že dílčí pohledávka č. 1, přihlášená žalobkyní pod číslem přihlášky P7, ve výši 3 729 233,44 Kč, představující nesplacenou část hypotečního úvěru poskytnutého na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 27. 8. 2008 registrační číslo 5500/218328-01/08/01-001/00/R, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 2. 2009, dodatku č. 2 ze dne 15. 10. 2009, dodatku č. 3 ze dne 23. 12. 2009, dodatku č. 4 ze dne 27. 9. 2010, dodatku č. 5 ze dne 19. 8. 2011, uzavřené mezi žalobkyní jako bankou a M. F. a J. F. jako dlužníky, je zajištěná zástavním právem k budově č. p. XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY, a budově bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY, obec XY, zřízeným zástavní smlouvou ze dne 27. 8. 2008 registrační číslo 5500/218328-01/08/01-002/00/R, uzavřenou mezi žalobkyní jako zástavním věřitelem a M. F. a J. F. jako zástavci.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem 13 915 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 552 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M., se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 1331/31.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 24. 1. 2017 (opravenou podáním ze dne 24. 7. 2017) se žalobkyně domáhala určení, že dílčí pohledávka č. 1 věřitele přihlášeného pod číslem P-7 (žalobkyně) ve výši 3 729 233,44 Kč, představující nesplacenou část hypotečního úvěru poskytnutého na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru registrační číslo 5500/218328-01/08/01-001/00/R ze dne 27. 8. 2008, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. 2. 2009, dodatku č. 2 ze dne 15. 10. 2009, dodatku č. 3 ze dne 23. 12. 2009, dodatku č. 4 ze dne 27. 9. 2010, dodatku č. 5 ze dne 19. 8. 2011, a její příslušenství, je zajištěná zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy, registrační číslo 5500/218328-01/08/01-002/00/R, uzavřené mezi žalobkyní a M. F. a J. F. dne 27. 8. 2008, k budově XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY, a budově bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, zapsaných na listu vlastnictví XY vedeném pro katastrální území XY, obec XY, Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že po prohlášení úpadku dlužníka LETENALA s. r. o. přihlásila svoji nevykonatelnou pohledávku ve výši 3 729 233,44 Kč jako pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka. Při přezkumném jednání dne 11. 1. 2017 žalovaný pohledávku č. 1 popřel „co do zajištění pohledávky“ z důvodu údajného zániku nemovitostí (shora uvedených), které jsou předmětem zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky (nesplacené části hypotečního úvěru). Žalobkyně je toho názoru, že zástavní právo bylo platně zřízeno, neboť nemovitosti ke dni právních účinků vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, tj. 9. 9. 2008, existovaly. Poukázala především na zápis v katastru nemovitostí a na skutečnost, že obligační dlužníci žádali o poskytnutí úvěru pro účely provedení rekonstrukce uvedených nemovitostí. Existenci nemovitostí dovozuje rovněž z rozhodnutí stavebního úřadu o změně stavby před dokončením ze dne 2. 7. 2008, které „navazuje na stavební povolení z 9. 12. 1997“, a z protokolů o stavu stavby, které žalobkyně prováděla, mimo jiné též dne 13. 8. 2008, tedy před podpisem zástavní smlouvy.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě namítal, že v době uzavření zástavní smlouvy nemovitosti, které byly předmětem zajištění, neexistovaly, neboť „v důsledku povodní v roce 1997 zanikly“ a v době zřízení zástavního práva neexistovaly. Na pozemcích nyní stojí „zcela nové stavby“ o jiných rozměrech, které však byly postaveny „až po uzavření předmětné zástavní smlouvy“, a které proto nemohou být předmětem zajištění.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 14 ICm 460/2017-70 (KSOS 14 INS 3218/2015) určil, že žalobou specifikovaná pohledávka je zajištěná zástavním právem váznoucím na budově XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY a budově bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, vše zapsáno na listu vlastnictví XY, vedeném pro katastrální území XY, obec XY, Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I), v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala, že je zajištěno také příslušenství pohledávky, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 27. 8. 2008 poskytla manželům F. částku ve výši 3 000 000 Kč pro účely rekonstrukce nemovitostí (jako „objekt úvěru“ byla označena budova XY, rodinný dům, na pozemku parc. XY, vše v části obce XY, obec XY, katastrální území XY). Dne 27. 8. 2008 žalobkyně jako zástavní věřitel a manželé F. jako zástavci uzavřeli zástavní smlouvu, kterou k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru sjednali zástavní právo na nemovitostech budova XY, rodinný dům, na pozemku parc. XY a budova bez č. p./č. e., garáž, na pozemku parc. XY, pozemek parc. XY, parc. XY, parc. XY, vše v části obce XY, obec XY, katastrální území XY (stejnou „specifikaci“ předmětu zajištění obsahuje též smlouva o úvěru). Ke dni uzavření zástavní smlouvy „stál minimálně na pozemcích XY a XY rozestavěný rodinný dům XY, a to ve stavu hrubé stavby minimálně s prvním nadzemním podlažím, kdy již tento rodinný dům měl i část střechy a dále na těchto pozemcích k témuž dni stála již dostavěná garáž bez č. p./č. e. s obyvatelným podkrovím“; nemovitosti postavené po povodních se svými rozměry lišily od původních nemovitostí. Na základě těchto zjištění insolvenční soud dospěl k závěru, že vedle existence zajišťované pohledávky byla prokázána též existence způsobilé zástavy v době uzavření zástavní smlouvy, neboť již „existovala nemovitost v právním smyslu“, která byla „způsobilá k zápisu do katastru nemovitostí a k zastavení“, neboť „garáž byla dostavěna s obyvatelným podkrovím a rodinný dům měl minimálně první nadzemní podlaží a část střechy“. Označení nemovitostí v zástavní smlouvě vyhovovalo požadavkům vyplývajícím ze zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, obsahovala-li smlouva údaje „závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru“. Protože k „závazným údajům nepatří údaje o druhu a velikosti pozemku“, nemá na platnost právního úkonu vliv případná „nesprávnost nebo nepřesnost“ v těchto údajích. Vzhledem k tomu, že zástavní právo se podle ustanovení § 153 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. „ve znění účinném do 19. 10. 2008“) vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy, které se stávají předmětem zástavního práva „bez ohledu na to, zda vznikly před vznikem zástavního práva nebo až po něm“, bylo v posuzovaném případě nepodstatné, že došlo „ke změně“ rodinného domu XY a garáže bez čísla popisného nebo evidenčního, na nichž „zástava vázla“.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 14 ICm 460/2017, 11 VSOL 186/2018-106 (KSOS 14 INS 3218/2015), rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel pro účely právního posouzení věci ze skutkových závěrů o tom, že specifikované nemovité věci vlastnili právní předchůdci dlužníka manželé M. F. a J. F. (bezpodílové spoluvlastnictví). V důsledku povodní v roce 1997 byly dům i garáž „zničeny natolik“, že manželé F. provedli jejich demolici a bez stavebního povolení započali již v roce 1997 s výstavbou nového domu s garáží. O vydání dodatečného stavebního povolení požádali dne 10. 10. 1997 s tím, že se bude jednat o „přístavbu a nástavbu garáže a rodinného domu na parcelách XY (st. plocha), XY (zahrada) a p. XY (st. plocha)“. V roce 2008, kdy manželé F. žádali žalobkyni o úvěr, byla garáž dostavena i s obyvatelným podkrovím, u rodinného domu bylo vybudováno minimálně první nadzemní podlaží a část střechy; stavby byly „funkčně propojeny a tvořily (oproti dříve samostatným stavbám) jeden celek“. Celková zastavěná plocha stávajícího domu je 3,7 krát větší, než je uvedena v katastru nemovitostí. Rodinný dům i garáž nyní stojí na celém pozemku parc. XY a XY a na části pozemku parc. XY s tím, že stávající dům stojí i na místě původní garáže evidované na pozemku parc. XY, která již neexistuje. Před podpisem smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy provedl odhadce žalobkyně Pavel Rossmanith dne 13. 8. 2008 prohlídku nemovitostí (tzv. supervizi), na základě které stanovil hodnotu nemovitostí ve výši 1 800 000 Kč a budoucí hodnotu na částku 3 000 000 Kč. Následně byly provedeny prohlídky stavby dne 11. 2. 2009, 27. 7. 2009 a 11. 9. 2009, přičemž k posledně uvedenému datu byla celková rozestavěnost stavby 90 % a prostavěna částka ve výši 2 750 000 Kč. Stavba zbudovaná na pozemku parc. XY, XY a části parcely XY, jejíž součástí je i garáž, není dosud zcela dokončena. Jako rozestavěná stavba nebyla na listu vlastnictví XY zapsána a stále je v katastru nemovitostí zapsána jako budova XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY (s poznámkou LV XY) a budova bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY (parcela zapsaná na LV XY). Na základě těchto zjištění odvolací soud vzal za prokázané, že byla postavena „fakticky“ nová stavba, nejednalo se jen o „přístavbu a nástavbu“. V době uzavření zástavní smlouvy (27. 8. 2008) stavba představovala nemovitou věc v právním slova smyslu a jednalo se o „samostatný způsobilý předmět občanskoprávních vztahů“. Podle odvolacího soudu nebylo mezi účastníky zástavní smlouvy „od počátku pochyb o tom, co je předmětem zástavy (správně: předmětem zástavního práva – pozn. dovolacího soudu), tj. celá stavba, u níž byla dle doložených listin povolena přístavba a nástavba (tj. nemovitost již v katastru zapsaná), kdy stavebníci (manželé F.) žádali o úvěr na rekonstrukci, nikoliv na dostavbu nové rozestavěné stavby“. V řízení nebylo tvrzeno, že by žalobkyně v době uzavření zástavní smlouvy věděla (tedy nejednala v dobré víře), že se nejedná jen o „přístavbu a nástavbu“ dvou původně samostatných staveb, nýbrž že jde o „dostavbu nové rozestavené stavby“, kterou je třeba zapsat do katastru nemovitostí. Protože „sloučení více původních staveb do jedné“ bylo možné v katastru nemovitostí „zapsat kdykoliv dodatečně, na základě ohlášení vlastníka stavby, doloženého souhlasem stavebního úřadu se změnou užívání stavby“, je odvolací soud toho názoru, že „stejně tak věcná práva, která byla v katastru nemovitostí evidována nesprávně na původně samostatných budovách, v případě chybného zápisu naváží na nově zapsanou budovu s původními listinami, které byly dříve podkladem k jejich zápisu, což neznamená, že věcné právo nevzniklo či zaniklo“. Soud vyšel ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce platnosti kupní smlouvy (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1256/2011) a uzavřel, že na základě zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 provedený „vklad zástavního práva (vzhledem k přetrvávajícím obligačním účinkům zástavní smlouvy) stále vytváří prostor k řádnému (dodatečnému) označení zastavované nemovitosti“. Zástavní právo podle odvolacího soudu tedy vzniklo platně a „daná situace stále umožňuje doplnit všechny potřebné údaje za účelem sledovaného vkladu zástavního práva žalobkyně k předmětné nemovitosti, tj. k rozestavěné budově, která dosud nebyla dokončena“. Závěr, že zástavní právo nevzniklo, by byl „nepřípustně formalistickým“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že pokud odvolací soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1256/2011, potom přehlédl, že uvedené rozhodnutí „není na daný případ aplikovatelné“. Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „vklad zástavního práva (vzhledem k přetrvávajícím obligačním účinkům zástavní smlouvy) stále vytváří prostor k řádnému (dodatečnému) označení zastavované nemovitosti“, neboť odvolací soud přehlédl, že dlužník (společnost LETENALA s. r. o.) nebyl účastníkem zástavní smlouvy a její obligační účinky se na něj nevztahují. Ty se mohou vztahovat jen na původní účastníky smlouvy, avšak manželé F. rozestavěné (a doposud v katastru neevidované) nemovitosti převedli na dlužníka a ten na další subjekt; obligační účinky zástavní smlouvy se proto nevztahují ani na insolvenčního správce. Obligační účinky nemohou „dojít svého naplnění“ (zástavní právo nelze „realizovat“) též vzhledem k ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, podle kterého právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem. Bylo-li zástavní právo zapsáno na neexistujících nemovitostech, nemůže se „přetransformovat“ a vzniknout k „nově vzniklým nemovitým věcem“. Navíc vzhledem k tomu, že dosud nebyl podán návrh na zápis zástavního práva do katastru nemovitostí k nově vzniklým (rozestavěným) stavbám, má dovolatel za to, že nastala „fikce odstoupení od předmětné zástavní smlouvy“ ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. „ve znění účinném do 31. 12. 2013“). Pro případ, že by uvedená fikce nenastala, je nutno zdůraznit, že obligační závazek ze zástavní smlouvy je v souladu s § 101 občanského zákoníku promlčen a jeho promlčení současně namítá. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1256/2011 na zástavní právo nedopadá, neboť „obligační účinky zástavního práva by sice mohly trvat, ale vlastník, který je sjednal, je nemůže zhojit, protože nemá žádné právo neexistující stavby zrušit a nechat zapsat stavbu novou a poté zapsat zástavní právo na tuto novou stavbu“. Navíc je nutno poznamenat, že podle „současného katastrálního zákona“ již není možné zapsat do katastru nemovitostí rozestavěnou stavbu a že předpokladem pro vznik zástavního práva k nemovité věci neevidované v katastru nemovitostí je uzavření zástavní smlouvy ve formě notářského zápisu a zápis do rejstříku zástav, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Zástavní právo proto „platně nevzniklo“. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil „tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne“.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, eventuálně jako nedůvodné zamítl. Nepřípustnost dovolání dovozuje ze skutečnosti, že dovolatel „nespecifikuje“ otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Z hlediska důvodnosti podaného dovolání namítá, že zastavené nemovitosti „v právním smyslu nikdy zcela nezanikly“ a v době uzavření zástavní smlouvy byly způsobilé být předmětem zástavního práva; nemovitosti jsou umístěny na stejných pozemcích, odlišná je jen jejich rozloha. Zástavní smlouva nemusela být uzavírána ve formě notářského zápisu, neboť podle ustanovení § 156 odst. 3 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb. „v rozhodném znění“) se tato forma vyžadovala jen u nemovitostí, které se nezapisovaly do katastru nemovitostí, předmětné nemovitosti však v katastru nemovitostí evidovány jsou a vždy byly. Irelevantní je argument dovolatele o tom, že obligační účinky zástavní smlouvy nemohou nadále trvat, resp. že se nevztahují na dlužníka, a o tom, že se obligační závazek promlčel, neboť podstatné je, že se na žalovaného vztahují věcněprávní účinky zástavního práva, které působí erga omnes. Soudy rovněž správně přihlédly k tomu, že strany zástavní smlouvy jednaly poctivě a v dobré víře.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v důsledku jejich poškození povodněmi v roce 1997 tehdejší vlastníci manželé M. F. a J. F. provedli demolici budovy XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY a budovy bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, zapsaných u tehdejšího Katastrálního úřadu v XY na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, a na jejich místě vybudovali novou stavbu stojící na pozemku parc. XY, XY a části pozemku parc. XY, jejíž výstavba byla započata již v roce 1997. Dne 27. 8. 2008 uzavřeli žalobkyně jako banka a manželé F. jako dlužníci smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo 5500/218328-01/08/01-001/00/R, na základě které žalobkyně poskytla manželům F. částku ve výši 3 000 000 Kč pro účely „rekonstrukce nemovitosti“ (jako „objekt úvěru“ byla označena budova XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY, vše v části obce XY, obec XY, katastrální území XY). Téhož dne žalobkyně jako zástavní věřitel a manželé F. jako zástavci uzavřeli zástavní smlouvu k nemovitosti reg. číslo 5500/218328-01/08/01-002/00/R, kterou k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru sjednali zástavní právo na nemovitostech „Budova č. p.: XY (rod. dům), na pozemku parc.č.: XY, vše v části obce: XY a Budova bez čp/če (garáž), na pozemku parc.č.: XY, pozemek parc.č.: XY, pozemek parc.č.: XY, pozemek parc.č.: XY, obec: XY, katastrální území: XY“ (stejnou „specifikaci“ předmětu zajištění obsahuje též smlouva o úvěru). V době uzavření uvedených smluv byla dostavěna garáž i s obyvatelným podkrovím, u rodinného domu bylo vybudováno minimálně první nadzemní podlaží a část střechy; stavby byly „funkčně propojeny a tvořily (oproti dříve samostatným stavbám) jeden celek“. Celková zastavěná plocha stávajícího domu (budovy) je 3,7 krát větší, než tomu bylo u původních budov (stavba je umístěna nejen na pozemcích parc. XY a parc. XY, ale též na pozemku parc. XY). V katastru nemovitostí jsou však nadále evidovány původní již neexistující budovy, neboť dlužník ani jeho právní předchůdci (manželé F.) nikdy nepodali návrh na zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 10. 2. 2015; usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2016 č. j. KSOS 14 INS 3218/2015-A21 byl na dlužníkův majetek prohlášen konkurs.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu, mimo jiné, na posouzení, zda na základě zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 vzniklo žalobkyni právo na uspokojení pohledávky ze zajištění a s tím související otázky hmotného práva, jaké jsou předpoklady pro vznik zástavního práva k nemovitým věcem podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při řešení uvedené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo – především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“) [k tomu srov. § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014].

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.). Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví (srov. § 153 odst. 1 obč. zák.). Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy (srov. § 153 odst. 2 obč. zák.). Pohledávka může být zajištěna zástavním právem na několika samostatných zástavách (vespolné zástavní právo) [srov. § 153 odst. 3 obč. zák.].

Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví; za podmínek stanovených zákonem též na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; nebo ze zákona (srov. § 156 odst. 1 obč. zák.). Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (srov. § 156 odst. 2 obč. zák.). Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 157 odst. 1 obč. zák.).

Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy.

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2955/2017).

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. 6. 2006 sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněném pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož obligační účinky kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti představují předpoklad, aby nastaly (mohly nastat) její účinky věcné (věcněprávní), a bez účinků obligačních nevznikají (nemohou vzniknout) ve vztahu ke smlouvě účinky věcné (věcněprávní); účinky obligační jsou jedním z předpokladů pro účinky věcné (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 993/2009 a ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 29 Cdo 5294/2009). Uvedené závěry potom plně platí i pro obligační a věcné (věcněprávní) účinky smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti.

Podle právní úpravy účinné v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 rozestavěné budovy byly evidovány v katastru nemovitostí [srov. § 2 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „katastrálního zákona“], a proto k nim zástavní právo vznikalo dnem právních účinků vkladu do katastru nemovitostí; vklad zástavního práva do katastru nemovitostí zde představoval tzv. modus adquirendi.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994 sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. svazku 4, roč. 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 931/99) se ustálila na závěru, že pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto okamžikem je u nadzemních staveb stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; od tohoto okamžiku, kdy se již vytvořila i vlastnická práva ke stavbě, jsou pro ně veškeré další stavební práce bezvýznamné, neboť vše, co následně ke stavbě „přiroste“, stává se její součástí a vlastnicky náleží tomu, komu patřila stavba jako věc v okamžiku jejího vzniku. Obdobně při posuzování zániku stavby platí, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, obvykle při současném odstranění zdiva příček. Objem nově zbudovaných konstrukcí na místě – základech – původní stavby však rozhodující není.

Z uvedeného potom pro poměry projednávané věci vyplývá, že demolicí budovy rodinného domu a garáže (evidovaných v katastru nemovitostí u tehdejšího Katastrálního úřadu v XY na listu vlastnictví XY jako budova XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY a budova bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, pro katastrální území XY, obec XY) uvedené stavby v roce 1997 zanikly a přestaly být věcí. Na jejich místě vybudovaná a v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 ještě nedokončená (rozestavěná) stavba, u níž již ale bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, tedy byla novou věcí, kterou nelze se zaniklými stavbami ztotožňovat. Na tom nic nemění skutečnost, že vlastnictví k rozestavěné stavbě nebylo zapsáno do katastru nemovitostí, ve kterém jsou nadále evidovány původní zaniklé stavby. Z těchto závěrů také vycházel odvolací soud, pokud dovodil, že „se jednalo fakticky o novou stavbu, nikoliv jen o přístavbu a nástavbu“ a že „tato stavba (rozestavěná budova) však již v roce 2008, kdy byla uzavřena zástavní smlouva s žalobkyní, představovala nemovitou věc v právním slova smyslu (s ohledem na její rozestavěnost) a tudíž se jednalo a samostatný způsobilý předmět občanskoprávních vztahů“.

Za daných okolností je potom otázkou výkladu právního úkonu (zde písemné smlouvy) provedeného podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., zda předmět zástavy byl v zástavní smlouvě ze dne 27. 8. 2008 vymezen určitě a srozumitelně (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5171/2009). Odvolací soud v posuzovaném případě na jedné straně vycházel z toho, že „mezi účastníky předmětné zástavní smlouvy nebylo od počátku pochyb o tom, co je předmětem zástavy (správně: předmětem zástavního práva – pozn. dovolacího soudu), tj. celá stavba, u níž byla dle doložených listin povolena přístavba a nástavba (tj. nemovitost již v katastru zapsaná)“, tedy rodinný dům a garáž, které byly v důsledku povodní v roce 1997 demolovány a v době uzavření předmětné zástavní smlouvy již neexistovaly, k čemuž dospěl na základě zjištění, že „stavebníci (manželé F.) žádali žalovaného o úvěr na rekonstrukci nemovitostí, nikoliv na dostavbu nové rozestavěné stavby“. Současně však dospěl k závěru, že vzhledem k přetrvávajícím obligačním účinkům zástavní smlouvy „daná situace stále umožňuje doplnit všechny potřebné údaje za účelem sledovaného vkladu zástavního práva žalobkyně k předmětné nemovitosti, tj. k rozestavěné budově, která dosud nebyla dokončena“. Z rozhodnutí odvolacího soudu tedy není zřejmé, jaké závěry učinil o tom, co bylo předmětem zástavního práva (zástavou), neboli k čemu (k jakému výsledku) účastníci zástavní smlouvy tímto právním úkonem směřovali [zda sledovali zřídit zástavní právo k původním, tj. zaniklým budovám, nebo jejich vůle směřovala ke zřízení zástavního práva k nově vybudované rozestavěné stavbě, byť předmět zástavního práva označili nesprávnými údaji již neexistujících nemovitostí].

Pro rozhodnutí projednávané věci však není vyřešení otázky, které nemovitosti [zda původní budovy rodinného domu a garáže, které byly po povodních v roce 1997 odstraněny (demolovány), nebo na jejich místě vybudovaná a dosud nedokončená (rozestavěná) stavba] jsou podle zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 předmětem zástavního práva, významné.

Původní, v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 neexistující, budovy rodinného domu a garáže nemohly být způsobilým předmětem zástavního práva, neboť již nebyly věcí v právním smyslu. Směřovala-li by přesto vůle účastníků zástavní smlouvy (žalobce jako zástavního věřitele a manželů F. jako zástavců) k tomu, aby předmětem zástavního práva (mimo jiné) byly v katastru nemovitostí sice zapsané, ale již neexistující budovy, zástavní smlouva by byla v této části (absolutně) neplatným právním úkonem pro počáteční (objektivní) nemožnost plnění (srov. § 37 odst. 2 a § 41 obč. zák.), neboť neexistující věc nelze jako zástavu poskytnout; nedostatek obligačních účinků zástavní smlouvy by zde potom byl překážkou k tomu, aby nastaly (mohly nastat) její věcné (věcněprávní) účinky v podobě vzniku zástavního práva k nemovitostem. V případě, kdy by vůle účastníků zástavní smlouvy směřovala ke zřízení zástavního práva k rozestavěné stavbě postavené na místě původních (již neexistujících) budov rodinného domu a garáže, této vůli neodpovídá označení předmětu zástavního práva, který není v zástavní smlouvě označen jako rozestavěná stavba [srov. § 5 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona], nýbrž údaji, pod kterými byly v katastru nemovitostí evidovány již neexistující budovy (jako budova s přiděleným číslem popisným a budova bez přiděleného čísla popisného nebo evidenčního). Byl-li potom podle této smlouvy (a v ní uvedených údajů použitých k označení předmětu zástavního práva) katastrálním úřadem vklad zástavního práva povolen, nelze z toho (implicite) dovozovat, že tím de lege lata došlo ke vzniku zástavního práva k rozestavěné budově, a to ani v případě, že by k tomu účastníci zástavní smlouvy směřovali. V tomto případě se totiž – vzhledem k použitému označení podle evidenčních údajů v katastru, z nichž katastrální úřad v řízení o povolení vkladu vychází – předmětem vkladu (mimo jiné) stalo zástavní právo k (již neexistující) budově XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY a (již neexistující) budově bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, nikoliv tedy zástavní právo k rozestavěné budově, jejíž vklad do katastru nemovitostí (ve vazbě na zpracovaný geometrický plán podle ustanovení § 5 odst. 5 katastrálního zákona) nebyl dosud ani proveden (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1256/2011, jejichž závěry jsou použitelné rovněž pro posouzení otázky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí).

Na základě uvedeného lze uzavřít, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu dílčí pohledávka č. 1, přihlášená žalobkyní pod číslem přihlášky P7, ve výši 3 729 233,44 Kč, představující nesplacenou část hypotečního úvěru poskytnutého na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru registrační číslo 5500/218328-01/08/01-001/00/R ze dne 27. 8. 2008 (ve znění dodatků), uzavřené mezi žalobkyní jako bankou a manžely M. F. a J. F jako dlužníky, nebyla zajištěna zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy registrační číslo 5500/218328-01/08/01-002/00/R ze dne 27. 8. 2008, uzavřené mezi žalobkyní jako zástavním věřitelem a manžely M. F. a J. F. jako zástavci, k budově XY, rodinný dům, stojící na pozemku parc. XY a budově bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY a obec XY.

Při odhlédnutí od skutečnosti, že na žalovaného se nemohou vztahovat obligační účinky zástavní smlouvy, jestliže dlužník LETENALA s. r. o., nebyl jejím účastníkem, názor odvolacího soudu, že obligační účinky zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 stále vytvářejí prostor „k řádnému (dodatečnému) označení zastavované nemovitosti“ a následnému zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí k rozestavěné budově (pokud by výkladem zástavní smlouvy ze dne 27. 8. 2008 bylo zjištěno, že předmětem zajištění měla být skutečně rozestavěná budova), neobstojí ani s ohledem na účinky zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Tyto účinky znemožňují (nedovolují) „nabytí“ a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním řízení [srov. § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] a pozdější prohlášení konkursu činí takto „nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině práva hmotného (nedovoluje jejich prosazení ani mimo rámec insolvenčního řízení) [srov. § 248 odst. 2 cit. zákona] – srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012.

Protože právní posouzení věci, na němž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku insolvenčního soudu ve výroku I, tak, že rozsudek insolvenčního soudu se ve výroku I mění tak, že se žaloba na požadované určení zamítá [§ 243d písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl v těchto řízeních plný úspěch, a žalobkyně je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč pro řízení před insolvenčním soudem a pro odvolací řízení a ve výši 5 000 Kč pro dovolací řízení.

V řízení před insolvenčním soudem kromě této paušální sazby odměny advokáta (10 000 Kč) vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 5 x 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 415 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před insolvenčním soudem tedy žalovanému vznikly náklady v celkové výši 13 915 Kč.

V odvolacím řízení kromě paušální sazby odměny advokáta (10 000 Kč) vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 2 x 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v náhradě za čas promeškaný v souvislosti s účastí na jednání před odvolacím soudem strávený cestou do místa jednání a zpět ve výši 600 Kč [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 352 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před odvolacím soudem tedy žalovanému vznikly náklady v celkové výši 13 552 Kč.

V dovolacím řízení kromě paušální sazby odměny advokáta (5 000 Kč) vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V řízení před dovolacím soudem tedy žalovanému vznikly náklady v celkové výši 6 413 Kč.

Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení před insolvenčním soudem v celkové výši 13 915 Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 13 552 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč k rukám advokáta, který žalovaného v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 2. 2021

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru