Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 ICdo 21/2012Rozsudek NS ze dne 11.07.2013

HeslaIncidenční spory
Zástavní právo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.ICDO.21.2012.1
Dotčené předpisy

§ 152 obč. zák. ve znění do 30.06.2010

§ 153 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30.06.2010

§ 159 odst. 1 obč. zák. ve znění do 30.06.2010

§ 159 odst. 2 obč. z...

více

přidejte vlastní popisek

KSPH 39 INS 4826/2010

39 ICm 1686/2010

21 ICdo 21/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v insolvenční věci dlužníka Michálek logistic s.r.o. se sídlem v Dolních Beřkovicích, Mělnická č. 80, IČO 27439739, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 4826/2010, v incidenčním sporu žalobce W.A.G. payment solutions, a.s. se sídlem v Praze 4, Na Vítězné pláni č. 1719/4, IČO 26415623, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti žalovanému INSOLV, v.o.s. se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3, IČO 28398483, jako insolvenčnímu správci dlužníka, zastoupenému Mgr. Ing. Jakubem Antošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova č. 1599/17, o popření pořadí pohledávky, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 ICm 1686/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012 č.j. 39 ICm 1686/2010, 101 VSPH 201/2011-51 (KSHK - správně KSPH 39 INS 4826/2010), takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Přihláškou ze dne 13.8.2010, doručenou insolvenčnímu soudu dne 16.8.2010 a doplněnou podáním ze dne 2.9.2010, žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku svoji pohledávku v celkové výši (včetně úroků z prodlení a smluvní pokuty) 1.963.788,67 Kč s tím, že je zajištěna podle smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 29.4.2010 "pohledávkami dlužníka z obchodního styku uvedenými v seznamu zastavených pohledávek, který je nedílnou součástí Smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 29.4.2010".

Při přezkumném jednání, konaném u insolvenčního soudu dne 15.10.2010, žalovaný popřel právo žalobce na uspokojení pohledávky z jím tvrzeného zajištění s odůvodněním, že zastavené pohledávky již "byly ke dni 13.4.2010 zastaveny ve prospěch jiného věřitele" a že proto "zástavní právo k těmto pohledávkám z důvodu faktické nemožnosti plnění ze strany poddlužníka nevzniklo".

Žalobce se žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 11.11.2010 domáhal, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužníkem "zajištěnou nevykonatelnou pohledávku ve výši 1.962.848,50 Kč, přičemž pohledávka je zajištěna zástavním právem (druhým v pořadí) k pohledávkám z obchodního styku dle přílohy ke Smlouvě o zastavení pohledávek uzavřené dne 29.4.2010 mezi žalobcem a dlužníkem". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle ustálené judikatury soudů zástavní dlužník může, nestanoví-li zákon něco jiného, "zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod.". Žalobce byl při uzavření zástavní smlouvy ze dne 29.4.2010 seznámen s tím, že zastavované pohledávky již byly zastaveny ve prospěch České spořitelny, a.s. a že tedy jeho zástavní právo bude "až druhé v pořadí", že však "s ohledem na rozdílnou splatnost jednotlivých" zastavovaných pohledávek "se mohlo stát, že některé z nich nabudou splatnosti až ve chvíli, kdy zástavní právo České spořitelny, a.s. zanikne a poddlužníci tedy budou povinni plnit na účet žalobce". Protože "účelu zástavního práva nebrání skutečnost, že zástava již byla zastavena ve prospěch jiného věřitele", zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 29.4.2010 vzniklo.

Žalovaný namítal, že pohledávky zastavené ve prospěch žalobce byly již na základě smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 14.8.2007 č. ZP/2039/07/LCD zastaveny pro Českou spořitelnu, a.s., přičemž ve smlouvě bylo sjednáno "ustanovení, které zakazovalo dlužníku zřídit k pohledávkám zastaveným ve prospěch České spořitelny, a.s. další práva třetích osob anebo jejich vznik umožnit". Uzavřel-li tedy dlužník se žalobcem na stejné pohledávky dne 29.4.2010 další zástavní smlouvu, postupoval v rozporu se zákonem a smlouva je proto neplatná. Dlužník navíc tímto jednáním porušil ustanovení § 163 odst.1 občanského zákoníku; zhoršení zástavy lze podle názoru žalovaného "spatřovat zejména v případě, kdy poddlužník by byl dlužníkem vyzván nebo by žalobcem bylo prokázáno, aby plnil žalobci, aniž by došlo k oznámení zástavního práva primárního zástavního věřitele", a kdy by tedy "poddlužník byl v souladu s ustanovením § 167 občanského zákoníku povinen po splatnosti pohledávky dlužníka splnit svůj závazek na účet žalobce, aniž by došlo k uspokojení primárního zástavního věřitele".

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2011 č.j. 39 ICm 1686/2010-29 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že dlužník dal žalobci smlouvou ze dne 29.4.2010 do zástavy pohledávky, k nimž již smlouvou ze dne 14.8.2007 zřídil zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a.s., ačkoliv se ve smlouvě ze dne 14.8.2007 zavázal, že k nim "nezřídí žádná další práva třetích osob ani jejich vznik neumožní a tyto pohledávky nepostoupí třetí osobě ani se k tomu nezaváže". Vzhledem k tomu, že tím "bylo umožněno zasahovat do dispozice zástavního dlužníka se zástavou, čímž bylo výrazně omezeno, popřípadě vyloučeno věcné právo dlužníka k nakládání se zástavou, což je v rozporu se zákonem", jde o neplatné ujednání, které dlužníku nebránilo, aby předmětné pohledávky dal žalobci znovu do zástavy.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5.1.2012 č.j. 39 ICm 1686/2010, 101 VSPH 201/2011-51 (KSHK - správně KSPH 39 INS 4826/2010) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že právní názor soudu prvního stupně je shodný s právním názorem vyjádřeným v "rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3694/2008", a zdůraznil, že zástavní právo k pohledávce nebrání vlastníku pohledávky ji znovu zastavit a že žalobce je "zástavním věřitelem dlužníka, byť druhým v pořadí, takže je zajištěným věřitelem a jeho pohledávka bude uspokojena z majetku poskytnutého k zajištění ve smyslu ustanovení § 196 odst.2 insolvenčního zákona".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Opětovně namítá, že "zřízení zástavního práva k pohledávce samo o sobě vylučuje možnost zřízení dalšího zástavního práva ke stejné pohledávce, pokud byla předmětem zástavy dotčená pohledávka jako celek", když "po zřízení zástavního práva k pohledávce je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli a zástavce již dále není oprávněn se zastavenou pohledávkou disponovat, neboť není právně volná a disponovat s ní může jen zástavní věřitel, a to až do okamžiku zániku zástavního práva nebo úhrady pohledávky zástavního věřitele", a poukazuje na to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2010 sp. zn. 33 Cdo 3694/2008 se "vztahoval na zastavené nemovitosti a nikoliv na pohledávky" a že neplatnost ujednání o zákazu s dalším nakládáním se zástavou se týká jen případů uvedených v ustanovení § 169 písm.b) občanského zákoníku. Žalovaný uzavírá, že neplatnost ujednání, které by zakazovalo zástavu dále zastavit dalšímu zástavnímu věřiteli, se netýká zastavených pohledávek a že proto další zastavení pohledávek nebylo v projednávané věci dovolené. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo - jak vyplývá z výše uvedeného - významné vyřešení právních otázek, zda pohledávku, která již byla dána do zástavy, smí její zástavní dlužník nebo zástavce znovu zastavit dalšímu (jinému) věřiteli a zda je platné ujednání, v němž se zástavní dlužník zaváže, že pohledávku, která již byla dána do zástavy, znovu nesmí zastavit dalšímu (jinému) věřiteli sám, popřípadě souhlasit s jejím zastavením, provedeným jiným zástavcem. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že ke spornému zajištění pohledávky žalobce došlo (mělo dojít) na základě smlouvy o zastavení pohledávek ze dne 29.4.2010 - řešit podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 306/2008 Sb. a č. 41/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.6.2010 (dále jen "obč. zák.").

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.).

Zástavou může být (mimo jiné) pohledávka (srov. § 153 odst.1 obč. zák.). Zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením zástavní smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (srov. § 159 odst.1 obč. zák.), tedy, řečeno jinak, není-li v ní ujednána pozdější doba vzniku zástavního práva. Zástavní právo k pohledávce je vůči poddlužníku (dlužníku zastavené pohledávky) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (srov. § 159 odst.2 obč. zák.). Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (srov. § 167 odst.1 obč. zák.), a to samozřejmě jen do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím.

Ujednání zástavních smluv nebo samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona zastavit jinému, dalšímu věřiteli [srov. § 169 písm.b) obč. zák.].

Vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojují se zajištěné pohledávky postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv (srov. § 165 odst.2 obč. zák.).

Zástavní právo je právem věcným a má - jak vyplývá zejména z ustanovení § 152 obč. zák. - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku (jiného majetku) dlužníka.

V případě, že byla zastavena pohledávka, spočívá uhrazovací funkce zástavního práva (vyjádřená jako právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) v tom, že poddlužník je povinen - jak se uvádí v ustanovení § 167 odst.1 obč. zák. - "splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli", a to - jak vyplývá z ustanovení § 159 odst.2 obč. zák. - za předpokladu, že zástavní právo k pohledávce je vůči němu účinné; vzniklo-li na zastavené pohledávce více zástavních práv, která jsou vůči poddlužníku účinná, je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky nejprve tomu ze zástavních věřitelů, jehož zástavní právo má nejlepší (podle doby svého vzniku nejvýhodnější) pořadí, a teprve po jeho plném uspokojení může svůj dluh plnit postupně dalším věřitelům v pořadí určeném podle doby vzniku jejich zástavních práv nebo určeném podle jiných hledisek stanovených zákonem.

V důsledku toho, že k pohledávce vznikne zástavní právo, zástavní dlužník (věřitel zastavené pohledávky) neztrácí svá práva k pohledávce a s pohledávkou může i nadále nakládat, například ji postoupit, znovu zastavit jinému (dalšímu) věřiteli apod., ledaže by zákon stanovil něco jiného. Nastane-li ovšem uhrazovací funkce zástavního práva, je poddlužník povinen svůj dluh (po splatnosti zastavené pohledávky) - jak vyplývá zejména z věcněprávní povahy zástavního práva - splnit (bez ohledu na případné dispozice provedené zástavním dlužníkem se zastavenou pohledávkou) zástavním věřitelům. Dovozuje-li dovolatel, že po zřízení zástavního práva není zastavená pohledávka "právně volná a disponovat s ní může jen zástavní věřitel, a to až do okamžiku zániku zástavního práva nebo úhrady pohledávky zástavního věřitele", nebere jednak v úvahu věcněprávní povahu zástavního práva, která je dána i tehdy, je-li zástavou pohledávka, jednak přiznává zástavnímu věřiteli více práv než kolik mu opravdu náleží z důvodu uhrazovací funkce jeho zástavního práva. Dispozice zastavenou pohledávkou přitom nemůže být nikdy na újmu práv zástavního věřitele; vázne-li na zastavené pohledávce více práv, neřídí se pořadí, v jakém se zajištěné pohledávky uspokojují, podle doby, kdy se jednotlivá zástavní práva stala účinná vůči poddlužníku, ale na základě doby vzniku zástavních práv, popřípadě jiných hledisek, stanovených zákonem.

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že podle ustanovení § 169 písm.b) obč. zák. jsou neplatná jen taková ujednání, která by zakazovala další zastavení jinému věřiteli jen u nemovitosti nebo bytu nebo nebytového prostoru ve vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a že tedy v zástavní smlouvě nebo i samostatně může být sjednán zákaz pro zástavního dlužníka, aby dal zastavené pohledávky do zástavy jinému (dalšímu) věřiteli nebo aby s takovým zastavením souhlasil, ledaže by takové ujednání bylo spojeno s takovými omezeními, která by byla v rozporu s účelem (smyslem) zástavního práva jako takového a která by vedla k závěru o jeho neplatnosti (§ 39 obč. zák.), jakož i v tom, že právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2010 sp. zn. 33 Cdo 3694/2008 nelze v projednávané aplikovat, neboť byl vysloven ohledně zástavy, kterou byla nemovitá věc.

Bylo-li v zástavní smlouvě nebo samostatně platně sjednáno, že zástavní dlužník nebo zástavce nesmí pohledávku zastavit jinému (dalšímu) věřiteli, je třeba vzít v úvahu, že jde o ujednání, které má účinky pouze mezi účastníky smlouvy nebo jiného ujednání (smluvními stranami) a které samo o sobě nepůsobí vůči třetím osobám. S porušením závazku dále zastavit již zastavenou pohledávku tedy zákon nespojuje ani neplatnost zástavní smlouvy, jíž by zástavní dlužník (nebo jiný zástavce s jeho souhlasem) dal znovu do zástavy pohledávku, která byla již dříve zastavena jinému zástavnímu věřiteli, ani nemožnost vzniku nového (dalšího) zástavního práva k téže zástavě na základě zástavní smlouvy. Ujednání zakazující opětovné zastavení stejné pohledávky má toliko obligační povahu a zástavní věřitel, v jehož prospěch by byl takový zákaz sjednán, proto může požadovat pouze náhradu škody, která by mu vznikla porušením sjednané povinnosti ze strany zástavního dlužníka.

V projednávané věci dal dlužník zástavní smlouvou ze dne 29.4.2010 žalobci do zástavy stejné pohledávky, které již zastavil na základě zástavní smlouvy ze dne 14.8.2007 České spořitelně, a.s. a k opětovnému zastavení pohledávek dlužník přistoupil, i když se v zástavní smlouvě ze dne 14.8.2007 zavázal (mimo jiné) k tomu, že ohledně zastavených pohledávek "nezřídí žádná další práva třetích osob". Vzhledem k tomu, že zastavení pohledávky nevylučuje možnost zřízení dalšího zástavního práva ke stejné pohledávce a že závazek zástavního dlužníka opětovně nezastavit ve prospěch jiného (dalšího) zástavního věřitele stejnou pohledávku má jen obligační povahu a nemá tedy právní účinky vůči třetím osobám, dospěly soudy - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že žalobce je nositelem sporného zástavního práva a že proto popření práva na uspokojení pohledávky ze zajištění učiněné žalovaným není důvodné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. července 2013

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru