Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 ICdo 16/2012Usnesení NS ze dne 20.02.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Pracovněprávní vztahy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.ICDO.16.2012.1
Dotčené předpisy

§ 454 obč. zák.

§ 451 odst. 1 obč. zák.

§ 451 odst. 2 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1589/13 ze dne 21.01.2015 (zamítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

MSPH 93 INS 905/2010

93 ICm 367/2010

21 ICdo 16/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v insolvenční věci dlužníka Vojenské stavby - státní podnik v likvidaci se sídlem v Praze 8, V Mezihoří č. 1082/2, IČO 00000337, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 905/2010, v incidenčním sporu žalobce Mgr. P. K., jako správce konkursní podstaty úpadce Vojenské stavby CZ a.s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 278, IČO 25684965, zastoupeného Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou č. 390/18, proti žalované JUDr. J. L., advokátce se sídlem v Praze 1, Dušní č. 866/22, jako insolvenční správkyni dlužníka, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 ICm 367/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2011 č.j. 93 ICm 367/2010, 101 VSPH 134/2011-71 (MSPH 93 INS 905/2010), takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.086,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Přihláškou ze dne 23.2.2010, doručenou insolvenčnímu soudu dne 24.2.2010, žalobce uplatnil v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníku pohledávku úpadce ve výši 10.452.395,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 1.628.855,- Kč za dobu od 24.11.2004 do 2.2.2010. K důvodu vzniku pohledávky žalobce uvedl, že úpadce "ze svých finančních prostředků uhradil regresní náhrady za ztrátu na výdělku bývalým zaměstnancům Vojenských staveb s.p. na místo dlužníka" a že "tak došlo k bezdůvodnému obohacení na straně dlužníka".

Poté, co žalovaná tuto pohledávku popřela, se žalobce žalobou podanou u insolvenčního soudu dne 17.5.2010 domáhal, aby bylo určeno, že přihlášená pohledávka úpadce v celkové výši 12.081.250,50 Kč je "po právu". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že úpadce uspokojoval na základě privatizačního projektu ze dne 27.5.1992 o privatizaci majetku dlužníka, schváleného Federálním ministerstvem financí dne 27.10.1992, pracovněprávní nároky zaměstnanců dlužníka, vzniklých z důvodu jeho odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání, ačkoliv k tomu nebyl povinen, neboť tito zaměstnanci ukončili svůj pracovní poměr s dlužníkem ještě před privatizací majetku dlužníka a nedošlo (nemohlo dojít) "k platnému přechodu odpovědnostních vztahů vůči těmto zaměstnancům na společnost Vojenské stavby a.s. a následně ani na úpadce". Žalobce dovozuje, že tímto plněním vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož vydání může požadovat ve smyslu ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku a § 454 občanského zákoníku "jak proti zaměstnancům, jímž plnil, tak proti dlužníku, za něhož plnil, přičemž plnění může obdržet pouze jednou". Naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku nebrání podle názoru žalobce ani "pracovněprávní povaha vztahů mezi dlužníkem a zaměstnanci".

Žalovaná namítala, že podle ustálené judikatury soudů nemá právo "učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku kterákoliv třetí osoba", neboť "plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávních vztahů jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí", a že tedy plněním poskytnutým úpadcem pracovněprávní nároky bývalých zaměstnanců dlužníka nemohly zaniknout. Právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku navíc vzniká jen tehdy, jestliže "mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného" a jestliže tímto plněním "zanikl dluh dlužníka", což se v projednávané věci nestalo.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.6.2011 č.j. 93 ICm 367/2010-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.920,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Z výsledků dokazování mimo jiné zjistil, že úpadce dobrovolně poskytoval 19 bývalým zaměstnancům dlužníka plnění na jejich nároky na náhradu škody "v domnění, že na něj přešla povinnost k odškodňování zaměstnanců", ačkoliv ve skutečnosti žádnou takovou povinnost neměl, a dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury soudů (zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) tím "povinnost dlužníka vůči jeho bývalým zaměstnancům nezanikla" a že se proto bezdůvodně neobohatil dlužník, ale jeho bývalí zaměstnanci, kteří přijali od úpadce plnění bez právního důvodu. Protože úpadce nemá právo na přihlášenou pohledávku ani z důvodu náhrady škody, není žaloba důvodná.

K odvolání účastníků (odvolání žalované směřovalo pouze proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.2011 č.j. 93 ICm 367/2010, 101 VSPH 134/2011-71 (MSPH 93 INS 905/2010) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.530,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Mikysky. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "plněním odškodnění za pracovní úrazy bývalým zaměstnancům státního podniku Vojenské stavby, které poskytl úpadce, nezanikl tento pracovněprávní nárok, neboť to právní předpisy nepřipouštějí", a že proto "nelze pasivní legitimaci dlužníka na straně žalované dovozovat z ustanovení § 454 občanského zákoníku". I kdyby však žalobce "při uplatnění sporné pohledávky mohl postupovat podle ustanovení § 454 občanského zákoníku", muselo by být podle názoru odvolacího soudu přihlédnuto k tomu, že "tím, za koho by úpadce plnil, by byla společnost Vojenské stavby, a.s. jako právní nástupce státního podniku Vojenské stavby, na něhož práva a povinnosti tohoto státního podniku v rozsahu schváleného privatizačního projektu přešla ze zákona postupem upraveným v zákoně č. 92/1991 Sb.", přičemž "tato akciová společnost, na niž v rozsahu schváleného privatizačního projektu přešla ze zákona práva a povinnosti privatizovaného státního podniku, nemohla smluvně převádět závazky z pracovněprávních vztahů v rámci smlouvy o prodeji části podniku" na úpadce. Protože "přihlášenou pohledávku nelze podřadit z hlediska jejich skutkových vymezení pod pohledávku z titulu náhrady škody", musela být žaloba zamítnuta.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že "na základě logického, systematického a teleologického výkladu ustanovení § 454 občanského zákoníku nelze formalisticky aplikovat ustanovení § 559 až 569 občanského zákoníku o splnění dluhu a ustanovení § 252 až 257 zákoníku práce o uspokojení nároku na případy vzniku bezdůvodného obohacení v případě plnění třetí osoby za dlužníka", že "pracovněprávní povaha vztahů mezi dlužníkem a věřitelem nemůže být právně relevantní pro naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku" a že "poskytnutí plnění třetí osobou není podmíněno souhlasem dlužníka, ale nesmí být plněno proti vůli dlužníka". V případě "plnění třetí osoby jednající v právním omylu za jiného" soudní praxe dovodila "možnost konkurence odpovědnosti podle ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku a podle ustanovení § 454 občanského zákoníku", neboť v opačném případě by se ustanovení § 454 občanského zákoníku stalo "absolutně neaplikovatelné"; v projednávané věci to znamená, že úpadce "může požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak proti věřitelům, jimž plnil, tak proti dlužníku, za něhož plnil, přičemž požadované plnění může obdržet jen jednou". Žalobce dále dovozuje, že "ve všech případech plnění za jiného je vždy třeba upřednostnit ochranu dobré víry oprávněného věřitele a subjektu poskytujícího plnění na straně jedné před ochranou dlužníka, za něhož bylo plněno, na straně druhé" a že proto nemůže obstát názor, podle něhož úpadce "bez právního důvodu poskytl na místo dlužníka jeho bývalým zaměstnancům plnění mající charakter materiálního zabezpečení, avšak - s ohledem na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře - není zde subjektu, který by úpadci za takto poskytnuté plnění poskytl náhradu". Žalobce rovněž namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého přešly "závazky z pracovněprávních vztahů vůči bývalým zaměstnancům dlužníka uvedené ve schváleném privatizačním projektu na společnost Vojenské stavby, a.s. podle ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť vychází z "mylného předpokladu", že "v rámci privatizace majetku dlužníka došlo ke zrušení podniku bez likvidace podle ustanovení § 11 odst.1 zákona č. 92/1991 Sb." a že tedy "společnost Vojenské stavby a.s. se stala universálním právním nástupcem dlužníka". Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tu není "příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním dlužníka (neplněním zákonné povinnosti vůči bývalým zaměstnancům) a vznikem škody na straně úpadce", neboť "dobrovolnost plnění neexistující právní povinnosti úpadce bez dalšího nevylučuje vznik odpovědnostního vztahu mezi účastníky". Žalobce považuje za otázky zásadního právního významu to, zda "pracovněprávní povaha vztahu mezi dlužníkem a jeho bývalými zaměstnanci vylučuje aplikaci ustanovení § 454 občanského zákoníku v případě plnění poskytnutého úpadcem jednajícím v právním omylu, že je k plnění povinen", zda "došlo k přechodu pracovněprávních závazků dlužníka vůči jeho bývalým zaměstnancům na společnost Vojenské stavby, a.s. v případě, kdy v rámci privatizace majetku dlužníka nedošlo k jeho zrušení ani zániku", a zda "dobrovolnost poskytnutého plnění úpadcem jednajícím v právním omylu, že je k plnění povinen, sama o sobě vylučuje existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním dlužníka a vznikem škody na majetku úpadce", přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání "odmítl, případně zamítl". Poukázala především na to, že zákoník práce z roku 1965 obsahoval "autonomní právní úpravu zániku pracovněprávních závazků" a že judikatura soudů dospěla k závěru, podle kterého "třetí osoba ... neúčastník pracovněprávního vztahu může způsobit vlastním plněním věřiteli pracovněprávní pohledávky zánik pracovněprávního závazku jen tehdy, pokud tak stanoví právní předpis". Protože plněním úpadce bývalým zaměstnancům dlužníka "nedošlo k zániku závazku dlužníka k náhradě za ztrátu na výdělku jeho bývalým zaměstnancům", není možné na právní vztahy mezi úpadcem a dlužníkem aplikovat ustanovení § 454 občanského zákoníku. Odvolací soud "zbytečně a právně nesprávně" vyřešil otázku, na který "subjekt přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů dlužníka k jeho bývalým zaměstnancům, jejichž obsahem byla práva a povinnosti k odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání v rámci tzv. velké privatizace", toto pochybení však nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již z toho důvodu, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce se v projednávané věci domáhá určení pohledávky, která úpadci (podle žalobcova tvrzení) vznikla z důvodu práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť za dlužníka plnil, co po právu měl dlužník plnit sám (§ 454 občanského zákoníku).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. zejména Zprávu "K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce", uveřejněnou pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a Zprávu "K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení Občanského zákoníku", uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány jako správné - srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 1345/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2008 sp. zn. 32 Cdo 483/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2008 sp. zn. 33 Odo 1191/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.2.2010 sp. zn. 28 Cdo 96/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2011 sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2012 sp. zn. 25 Cdo 176/2010 a další) jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku) především tehdy, když k poskytnutí a přijetí plnění nebyl od počátku právní důvod, a to zejména proto, že ten, kdo plnil, nevěděl, že ve skutečnosti není povinen plnění poskytnout, nebo že ten, komu se plnilo, není oprávněn plnění přijmout; bezdůvodné obohacení získává ten, komu se plnilo. V případě plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, se nejedná o plnění bez právního důvodu. Bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není (a jedná tedy "v omylu"), jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno.

Uvedené závěry nelze důvodně zpochybňovat názorem, podle kterého "v případě plnění třetí osoby jednající v právním omylu" je možná "konkurence odpovědnosti" podle ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku a podle ustanovení § 454 občanského zákoníku a podle kterého je tu nárok na vydání bezdůvodného obohacení jak proti tomu, komu bylo plněno, tak proti tomu, za něhož bylo plněno, přičemž třetí osoba "plnění může obdržet jen jednou", i když je argumentováno Zprávou "K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení Občanského zákoníku", uveřejněnou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979. Uvedený názor totiž z uvedeného judikátu ve skutečnosti nevyplývá a ve své podstatě je s ním v rozporu; je-li (podle tohoto judikátu) "předpokladem vztahu podle ustanovení § 454 občanského zákoníku to, aby mezi tím, kdo plnil, a tím, komu se plnilo, bylo zřejmé, že se plnění děje za jiného" a jestliže (jak se dále uvádí v tomto judikátu) "ten, kdo plnil, jednal v přesvědčení (domnění), že plní svůj vlastní závazek, vznikl mezi ním a mezi tím, komu bylo plněno, právní vztah z plnění bez právního důvodu a nárok na vrácení tohoto plnění", je bez dalšího zjevné, že je vyloučeno, aby právo na vydání téhož plnění z důvodu bezdůvodného obohacení bylo možné důvodně uplatňovat jak proti "tomu, komu bylo plněno" (podle ustanovení § 451 odst.2 občanského zákoníku), tak i proti "tomu, za koho bylo plněno" (podle ustanovení § 454 občanského zákoníku), neboť jejich předpoklady se vzájemně vylučují, a že žalobcem předestřený názor vyplývá (zřejmě jen) z nepochopení výše uvedené judikatury soudů.

V projednávané věci úpadce - jak bylo soudy zjištěno a ani žalobce to nepopírá - poskytoval bývalým zaměstnancům dlužníka plnění na jejich nároky na náhradu škody "v domnění, že na něj přešla povinnost k odškodňování zaměstnanců", ačkoliv ve skutečnosti žádnou takovou povinnost neměl, tedy, řečeno jinak, v přesvědčení (domnění), že plní svůj vlastní závazek, ačkoliv po právu takovou povinnost neměl. Na úkor úpadce tedy vzniklo plněním bez právního důvodu (§ 451 odst.2 občanského zákoníku) bezdůvodné obohacení těm, kterým plněním poskytl, a tyto osoby mu jsou povinny bezdůvodné obohacení vydat (§ 451 odst.1 občanského zákoníku), aniž by bylo významné, zda při přijetí plnění od úpadce byly v dobré víře [dobrá víra (její nedostatek) má při vydání bezdůvodného obohacení význam jen v případech uvedených v ustanovení § 459 občanského zákoníku]. O právo na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku se nemůže v projednávané věci jednat už proto, že úpadce neposkytoval plnění bývalým zaměstnancům dlužníka s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (by měl) po právu plnit sám dlužník.

Má-li se bezdůvodně obohatit ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám, je s právem na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 občanského zákoníku nutně spojeno naplnění předpokladu, že plněním poskytnutým "třetí osobou" zanikl dluh (nárok z pracovněprávních vztahů) povinné osoby (toho, za něhož bylo plněno). Kdyby totiž takovým plněním dluh (nárok z pracovněprávních vztahů) nezanikl a kdyby i po poskytnutí takového plnění byla povinna plnit stejný dluh také povinná osoba, nemohlo v důsledku plnění "třetí osoby" vzniknout u osoby "po právu" povinné dluh (nárok z pracovněprávních vztahů uspokojit) splnit jakékoliv obohacení.

Podle ustálené judikatury soudů nenáleží právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku kterékoliv třetí osobě a plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávního vztahu jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Učiní-li tedy právní úkon směřující k uspokojení nároku z pracovněprávního vztahu k němu neoprávněná třetí osoba, nárok tím nezanikne; tomu, kdo plnění na základě tohoto neplatného právního úkonu přijal, vznikne na úkor této třetí osoby bezdůvodné obohacení (§ 451 odst.2 občanského zákoníku), které je povinen vydat (§ 451 odst.1 občanského zákoníku).

Úpadce nebyl v projednávané věci účastníkem pracovněprávního vztahu (jako zaměstnavatel) s osobami, kterým (jako bývalým zaměstnancům dlužníka) poskytoval plnění na uspokojení nároků proti jejich zaměstnavateli. Vzhledem k tomu, že takové uspokojení pracovněprávních nároků bývalých zaměstnanců dlužníka právní předpisy nepřipouštějí, nároky těchto zaměstnanců tím nezanikly a úpadci nemohlo vzniknout také z tohoto důvodu vůči dlužníku právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Žalobcem uplatněná pohledávka úpadce nevyplývá ani z důvodu odpovědnosti dlužníka za škodu. Soudy obou stupňů náležitě přihlédly k tomu, že dlužník "neplněním zákonné povinnosti vůči bývalým zaměstnancům" nemohl způsobit úpadci škodu a že práva, která mohla úpadci vzniknout v důsledku toho, že poskytl bývalým zaměstnancům dlužníka plnění "v domnění, že plní svou povinnost, ačkoliv tomu tak nebylo", mohou být právně posouzena jen jako bezdůvodné obohacení.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť právní závěry odvolacího soudu o tom, že úpadce nemá za dlužníkem žalobcem uplatněnou pohledávku, jsou v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady které spočívají v paušální odměně ve výši 2.250,- Kč [srov. § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Martin Mikyska osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 536,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 163 a § 202 odst.1 insolvenčního zákona a ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 3.086,- Kč náleží do majetkové podstaty dlužníka.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2013

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru