Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 ICdo 149/2019Rozsudek NS ze dne 30.03.2020

HeslaNeplatnost právního jednání
Zdánlivé právní jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.ICDO.149.2019.1
Dotčené předpisy

§ 81 odst. 2 předpisu č. 435/2004 Sb. ve znění do 31.12.2014

§ 580 odst. 1 o. z.

§ 551 o. z.

§ 554 o. z.


přidejte vlastní popisek

KSOS 40 INS 31576/2014

37 ICm 217/2016

21 ICdo 149/2019-171

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce Mgr. Radima Struminského se sídlem v Havířově, Podlesí, Elišky Krásnohorské č. 1305/18, jako insolvenčního správce dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů se sídlem v Ostravě, Vítkovicích, 1. máje č. 670/128, IČO 25861808, proti žalované CIENCIALA hutní materiál s. r. o. se sídlem v Horní Lomné, Horní Lomná č. 112, IČO 28621085, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje č. 398, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 ICm 217/2016 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VDI Meta – výrobní družstvo invalidů se sídlem v Ostravě, Vítkovicích, 1. máje č. 670/128, IČO 25861808, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 31576/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2019, č. j. 37 ICm 217/2016, 14 VSOL 375/2019-144 (KSOS 37 INS 31576/2014), opravenému usnesením ze dne 27. června 2019, č. j. 37 ICm 217/2016, 14 VSOL 375/2019-150 (KSOS 37 INS 31576/2014), takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 22. 1. 2016 domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi dlužníkem VDI Meta – výrobní družstvo invalidů (dále jen „dlužník“) a žalovanou ve dnech 16. 4. 2014 (smlouva o postoupení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny zboží ve výši 79.041 Kč) a 17. 6. 2014 (smlouva o postoupení pohledávky z titulu nezaplacené kupní ceny zboží ve výši 200.422 Kč), jsou vůči věřitelům neúčinnými „právními úkony“ a jímž by žalovaná byla zavázána zaplatit uvedené částky do majetkové podstaty dlužníka. V žalobě uvedl, že v obou smlouvách, jimiž došlo k postoupení pohledávek z titulu nezaplacené kupní ceny zboží podle kupních smluv, které dlužník uzavřel se společností LIFT COMPONENTS s. r. o. (dále jen „LIFT“), nebyla sjednána úplata za postoupení. Ve smlouvách se sice předpokládalo budoucí započtení, avšak uvažovaná konstrukce byla naprosto chybná, neboť neexistovala pohledávka, kterou by dlužník měl možnost proti pohledávce žalované započíst. Žalovaná tak získala bezúplatně pohledávku za společností LIFT, následně i plnění od této společnosti a dlužník žádné plnění neobdržel. Protože obě smlouvy byly uzavřeny v době, kdy již dlužník byl v úpadku, a jednalo se o smlouvy, podle nichž dlužník neobdržel přiměřené protiplnění, jsou vůči věřitelům neúčinné.

Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Ve vyjádření uvedla, že společnosti LIFT dodává materiál již více než deset let, na základě telefonické objednávky z dubna 2014 žalovaná dodala společnosti LIFT zboží, které bylo touto společností převzato. Kupní cena 76.010 Kč byla „omylem“ vyfakturována dne 9. 6. 2014 dlužníku, následně byla na účet žalované připsána částka 79.041 Kč, rozdíl byl vrácen „domnělému odběrateli“, to je dlužníku. O stejný případ se potom jednalo i v červnu 2014 s tím, že společnost LIFT převzala zboží v ceně 192.713 Kč, opětovně bylo „omylem“ fakturována kupní cena „dlužníku“, na účet žalované bylo připsáno 200.422 Kč, rozdíl byl opětovně vrácen „domnělému odběrateli“, to je dlužníku. Pokud byly uzavírány nějaké smlouvy o postoupení pohledávek, jednalo se o smlouvy „zjevně neplatné“, neboť dlužník „žádnou pohledávku nevlastnil“.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 14. 12. 2018, č. j. 37 ICm 217/2016-87 (KSOS 37 INS 31576/2014), žalobě v plném rozsahu vyhověl a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši 805,70 Kč a zaplatit „ČR – Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2.000 Kč“. Vyšel ze zjištění, že insolvenční řízení s dlužníkem bylo zahájeno dne 24. 11. 2014, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. V době, kdy došlo k uzavření smluv o postoupení pohledávek, se dlužník již nacházel v úpadku. Dále vzal za prokázané, že žalovaná a dlužník uzavřeli dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo dodání zboží (žalovaná vystupovala jako dodavatel a dlužník jako odběratel) a dále, že dlužník a společnost LIFT uzavřeli také dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo totožné zboží jako v případě předchozích kupních smluv (dlužník vystupoval jako dodavatel a společnost LIFT jako odběratel). Běžně však zboží, které bylo předmětem uvedených kupních smluv, dodávala žalovaná přímo společnosti LIFT. Dovodil závěr, že „to, proč tito obchodní partneři pro zboží shora uvedené zvolili v daném případě jiný způsob, který byl komplikovanější a pro odběratele méně výhodný, bylo, že společnost LIFT potřebovala plnit svou povinnost vyplývající ze zákona č. 435/2004 Sb….formou tzv. náhradního plnění…a bylo prokázáno, že tímto náhradním plněním bylo odebrání a zaplacení výše uvedeného zboží od dlužníka, tedy společnosti, která právě osoby se zdravotním postižením zaměstnávala…“. Bylo tedy podle soudu prvního stupně prokázáno, že „žalovaná přistoupila na požadavek LIFT a kupní smlouvy, které by normálně uzavřela s LIFT, uzavřela s dlužníkem. Následně dlužník, který měl finanční problémy, smlouvami o postoupení pohledávek vyřešil pouze své pohledávky za LIFT…a LIFT poté, co obdržel oznámení o postoupení pohledávek, plnil přímo postupníkovi (žalované)…“. Po právní stránce vyhodnotil nárok podle ustanovení § 235 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb. a dospěl k závěru, že podmínky určení neúčinnosti obou smluv o postoupení pohledávek byly splněny.

Po odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 37 ICm X217/2016, 14 VSOL 375/2019-144 (KSOS 37 INS 31576/2014), opraveným usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 37 ICm 217/2016, 14 VSOL 375/2019-150 (KSOS 37 INS 31576/2014), rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl a zavázal žalobce „zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 25.475 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované“. Dále zavázal žalobce „zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.007 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované“ a České republice – Krajskému soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení částku 659 Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zejména potom zjištění, že „…dlužník byl prostřednictvím svých zaměstnanců schopen plnit toliko zakázky v oblasti informačních technologií, nikoliv předmět posuzovaných kupních smluv…tento realizovala žalovaná, u níž nebylo prokázáno, že by zdravotně postižené osoby zaměstnávala. Firma LIFT, která předmětné zboží běžně nakupovala u žalované, ve snaze vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu, simulovaně při vědomí všech ostatních zúčastněných subjektů a při jejich vzájemné dohodě…objednala zboží u žalované přes prostředníka – dlužníka…“. Na podkladě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřením dvou na sebe navazujících smluv (žalovaná – dlužník a dlužník – LIFT) tak došlo k obcházení smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti, „konkrétně ustanovení § 81, neboť zboží nebylo vyrobeno chráněnými osobami“. Uzavřel, že „…takové jednání je sankcionováno neplatností, a to neplatnosti absolutní, ke které přihlédne soud z úřední povinnosti… S ohledem na tento následek jsou neplatné pro počáteční právní nemožnost plnění…i posuzované smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalovanou a dlužníkem (nadto se žalovaná neplatnosti dovolala), neboť jimi měl být postupován právně neexistující nárok…“. Protože předpokladem pro vyhovění žalobě na určení neúčinnosti smluv o postoupení pohledávek je závěr o jejich platnosti, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání shledává v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, které dovolací soud podle žalobcova názoru dosud neřešil, a to „otázky posouzení platnosti smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi dlužníkem a žalovaným ve dnech 16. 4. 2014 a 17. 6. 2014 a tomu předcházejících kupních smluv mezi žalovaným a dlužníkem a následně mezi dlužníkem, jakožto poskytovatelem tzv. náhradního plnění a společností LIFT COMPONENTS s. r. o. z pohledu ustanovení § 81 zákona č, 435/2004 Sb. o zaměstnanosti“. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro obě strany překvapivé, pokud by odvolací soud svůj právní názor o neplatnosti smluv publikoval dříve, než v rozhodnutí, žalobce by mohl poukázat na to, že bylo možno z internetových stránek dlužníka zjistit, že u něj byly provedeny kontroly úřadu práce na způsob a formy provádění zákona o zaměstnanosti, včetně poskytování náhradního plnění a nebyly shledány žádné závady. Poukázal na to, že stejným způsobem, jaký byl zjištěn v tomto řízení, si zaměstnavatelé „plnili svou povinnost podle § 81 zákona o zaměstnanosti zcela běžně, tento postup byl státním orgánům znám a obecně tolerován“. Navíc odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda tyto smlouvy zjevně narušují veřejný pořádek, jako další podmínkou absolutní neplatnosti právních jednání. Je však zjevné, že pokud žalovaný projevil vůli konkrétní zboží prodat a dlužník je koupit, není na tomto právním jednání nic, co by veřejný pořádek narušovalo. Navíc ve vztahu ke společnosti LIFT nebylo vůbec zjišťováno, zda vůbec tato transakce byla jako náhradní plnění „vůči státu uplatňováno“, zda bylo státními orgány akceptováno, anebo byl vznesen požadavek odvodu (jiného) náhradního plnění do státního rozpočtu. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že insolvenční řízení s dlužníkem bylo zahájeno dne 24. 11. 2014, usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem. Žalovaná a dlužník uzavřeli dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo dodání zboží (žalovaná vystupovala jako dodavatel a dlužník jako odběratel), a dále dlužník a společnost LIFT uzavřeli také dvě kupní smlouvy, jejichž předmětem bylo totožné zboží, jako v případě předchozích kupních smluv (dlužník vystupoval jako dodavatel a společnost LIFT jako odběratel). Běžně však zboží, které bylo předmětem uvedených kupních smluv, dodávala žalovaná přímo společnosti LIFT. Důvodem takového postupu bylo, že společnost LIFT potřebovala plnit svou povinnost vyplývající ze zákona č. 435/2004 Sb. formou tzv. náhradního plnění a že tímto náhradním plněním bylo odebrání a zaplacení výše uvedeného zboží od dlužníka jako společnosti, která zaměstnávala osoby se zdravotním postižením. Firma LIFT, která předmětné zboží běžně nakupovala u žalované, ve snaze vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu, simulovaně při vědomí všech ostatních zúčastněných subjektů a při jejich vzájemné dohodě, objednala zboží u žalované přes prostředníka – dlužníka. Podle následně uzavřených smluv o postoupení pohledávky (na zaplacení kupní ceny společností LIFT dlužníku) byla společností LIFT zaplacena kupní cena přímo žalované, stejně tak bylo společnosti LIFT požadované zboží dodáno přímo žalovanou.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak řešilo otázku platnosti kupní smlouvy, kterou odběratel odebírá vědomě zboží od osoby [oprávněné k dodávce zboží ke splnění povinnosti podle § 81 odst. 2 písm. b) zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti], která však nemůže prostřednictvím svých zaměstnanců předmět koupě „realizovat“ a předmět koupě objednává u předem dohodnutého dodavatele (tzv. „přefakturace“). Protože odpověď na tuto otázku nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyslovena je dovolání žalobce přípustné. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

S ohledem na datum uzavření posuzovaných smluv o postoupení pohledávek a kupních smluv, z nichž postupované pohledávky vznikly (duben, resp. červen 2014) je třeba otázku platnosti uvedených smluv posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dále podle zákona

č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. o zaměstnanosti“).

Zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru jsou povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 % (§ 81 odst. 1 zák. o zaměstnanosti). Podle odst. 2 citovaného ustanovení povinnost uvedenou v odstavci 1 zaměstnavatelé plní a) zaměstnáváním v pracovním poměru, b) odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50 % zaměstnanců, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance, nebo zadáváním zakázek těmto osobám, nebo c) odvodem do státního rozpočtu, nebo vzájemnou kombinací způsobů uvedených v písmenech a) až c).

Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému (§ 588 o. z.).

Již v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 121/99, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že právními úkony (nyní právním jednáním), jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony (právní jednání), které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu (in fraudem legis).

Z ustanovení § 81 odst. 2 zák. o zaměstnanosti vyplývá, že povinný subjekt může splnit veřejnoprávní závazek (zaměstnávání zdravotně postižených osob) trojím, na roveň postaveným způsobem – (stručně řečeno) přímým zaměstnáváním těchto osob [(písm. a)], odebíráním výrobků a služeb od subjektů tyto osoby zaměstnávajících, nebo zadáváním zakázek těmto zaměstnavatelům nebo odebíráním výrobků nebo služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou osobami samostatně výdělečně činnými a nezaměstnávají žádné zaměstnance [(písm. b)] nebo odvodem poměrné částky do státního rozpočtu [(písm. c)], popř. různou kombinací těchto způsobů; odvod do státního rozpočtu není tak sankcí za nesplnění povinnosti, nýbrž způsobem (formou) plnění této povinnosti (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 4 Ads 59/2011).

Nelze tak vzít za přiléhavý závěr odvolacího soudu, že motivem posuzovaných právních jednání bylo „vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu“. Skutečným motivem, jak vyplynulo např. z výpovědi svědkyně S., bylo „nalézt“ pro povinný subjekt (společnost LIFT) nejjednodušší (resp. ekonomicky nejvýhodnější) způsob splnění povinnosti podle ustanovení § 81 odst. 2 zák. o zaměstnanosti. Pokud však zákonodárce dal povinným subjektům na výběr možnosti, jak svoji povinnost splnit, aniž by preferoval některou z nich, popř. aniž by např. podmínil splnění určitým způsobem splněním jiné povinnosti, nelze dovozovat u určitého právního jednání, které směřuje ke splnění této zákonné povinnosti, jeho neplatnost pro obcházení zákona, neboť takové jednání postrádá základní předpoklad obcházení zákona, a tím je „směřování k výsledku zákonu odporujícímu“. Jinou věcí je, zda tímto způsobem skutečně došlo ke splnění zákonné povinnosti, to je však důsledek, který (teoreticky) přichází v úvahu zkoumat pouze v řízení vedeném podle § 82 odst. 3 zák. o zaměstnanosti; ze závěru, že posuzovaným způsobem (tzv. „přefakturací“) nebyla zákonná povinnost splněna, nelze dovozovat obcházení zákona při uzavírání „přefakturovávajících“ kupních smluv.

I když však dovolací soud neshledal přiléhavým závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupních smluv (aniž by bylo třeba zabývat se splněním podmínky, zda takové právní jednání „zjevně narušuje veřejný pořádek“), přesto nebylo možno shledat dovolání žalobce důvodným.

Žalobce totiž, při formulování otázky zakládající přípustnost dovolání, zjevně přehlédl, resp. nedocenil skutkový závěr odvolacího soudu, že „…dlužník byl prostřednictvím svých zaměstnanců schopen plnit toliko zakázky v oblasti informačních technologií, nikoliv předmět posuzovaných kupních smluv…tento realizovala žalovaná, u níž nebylo prokázáno, že by zdravotně postižené osoby zaměstnávala. Firma LIFT, která předmětné zboží běžně nakupovala u žalované, ve snaze vyhnout se sankci odvodu do státního rozpočtu, simulovaně při vědomí všech ostatních zúčastněných subjektů a při jejich vzájemné dohodě…objednala zboží u žalované přes prostředníka – dlužníka…“, který je pro posouzení věci stěžejní.

O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.). K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 o. z.).

Teorie i praxe jsou za jedno v tom, že při tzv. jednání „na oko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti taková není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017). Jde o právní jednání nicotné, neexistující a jako takové má být v „právním světě“ ignorováno („nepřihlíží se k němu“).

Závěr odvolacího soudu, že ze všech zjištěných skutkových okolností je nutno usoudit na simulované jednání (všech) na transakcích zúčastněných stran, je správný. Ze skutkových zjištění, že v minulosti probíhal obchodní vztah pouze mezi společností LIFT a žalovaným, že dlužník neměl kapacity na výrobu společností LIFT požadovaného zboží a měl jeho dodání zajistit právě a jen u žalovaného, že místem plnění (zbožím) byla přímo společnost LIFT a konečně z „doznání“, že smyslem onoho „bypassu“ dodání zboží přes dlužníka bylo pouze získání potvrzení o splnění povinnosti vyplývající z ustanovení § 81 odst. 2 zák. o zaměstnanosti formou náhradního plnění, nelze učinit jiný závěr, než že kombinace kupních smluv a smluv o postoupení pohledávek (ze dne 16. 4. 2014 a dne 17. 6. 2014) byly činěny tzv. na oko a jen pro účely získání potvrzení pro úřad práce o náhradním plnění povinnosti podle ustanovení § 81 odst. 2 zák. o zaměstnanosti a jde tak o právní jednání zdánlivé, k němuž nelze vůbec přihlížet.

Protože však zdánlivé právní jednání nevyvolává žádné právní účinky, nemůže takové jednání naplňovat předpoklady ustanovení § 235, resp. ustanovení § 240 zákona

č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a nelze tak vyslovit jeho neúčinnost.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je tak, byť ne z přiléhavých důvodů, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 143d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce by byl povinen nahradit žalované náklady potřebné k uplatňování jejího práva. Takové náklady však žalované podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru