Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 997/2000Usnesení NS ze dne 27.02.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.997.2000.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 997/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Ing. B. H. proti žalované Č. s., a. s., o neplatnost výpovědi a o 98.756,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 2/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 1999 č.j. 20 C 242/99-32, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 26.8.1997, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí na náhradě mzdy 98.756,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že v písemném vyhotovení výpovědi není dostatečně skutkově vymezen (konkretizován) výpovědní důvod "tak, jak to vyžaduje zákon".

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12.11.1998 č.j. 27 C 2/98-18 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se stala v důsledku řádně schválené a oznámené organizační změny u žalované nadbytečnou. Protože žalovaná prokázala, že splnila i svou nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, a protože není důvodná námitka žalobkyně, že výpovědní důvod není dostatečně skutkově vymezen, je výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.10.1999 č.j. 20 Co 242/99-32 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi a o náhradě nákladů řízení a vyslovil, že v zamítavém výroku o náhradě mzdy "zůstal rozsudek nedotčen"; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že návrh na připuštění dovolání se zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení byla náležitě prokázána jak existence organizační změny u žalované, v důsledku níž se žalobkyně stala nadbytečnou, tak i splnění podmínky uvedené v ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Úvahy o nicotnosti odvolání z dříve zastávané funkce odvolací soud označil za "bezpředmětné" a rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil tím, že "posouzení otázky účinků odvolání žalobkyně z funkce, do níž byla jmenována", nemá po právní stránce pro rozhodnutí v této věci zásadní význam.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítala, že řízení je postiženo vadou uvedenou ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř spočívající v tom, že soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní při jednání konaném dne 12.11.1998 v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal při předcházejícím jednání, aniž by předsedkyně senátu nově obsazený senát seznámila s dosavadním průběhem řízení (zejména s obsahem přednesů a provedených důkazů) alespoň postupem uvedeným v ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. Nesprávný postup soudu prvního stupně dovolatelka spatřovala rovněž v okolnosti, že předsedkyně senátu neuvedla do protokolu důkaz předložený při účastnické výpovědi žalobkyně (tj. změnu pracovní smlouvy na funkci náměstka ředitele okresní pobočky žalované) a že Ing. Ch., přestože nebyla statutárním orgánem žalované, byla soudem prvního stupně vyslechnuta nikoli jako svědkyně, ale po poučení podle ustanovení § 131 o.s.ř. jako účastnice řízení; v konečném hodnocení důkazů je však její výpověď hodnocena jako svědecká, ačkoliv jmenovaná byla přítomna provádění všech důkazů při prvním i odročeném jednání, což je v případě svědků nepřípustné. Odvolací soud pak podle názoru dovolatelky pochybil tím, že uvedené vady nenapravil a že k nesprávně provedeným důkazům přihlížel. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1693 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Podle ustanovení § 36, věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce).

Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát.

Podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce a dvou přísedících.

Řízení o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou podané podle ustanovení § 64 zák. práce je řízením ve věcech pracovních; v řízení o takové žalobě proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.

O vadu řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. spočívající v tom, že byl soud nesprávně obsazen, jde nejen v případě, kdy o přijetí rozsudku nebo usnesení rozhodl místo senátu předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Dovolací soud dospěl již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 2000), že o nesprávné obsazení soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. jde též tehdy, jestliže soud při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku (§ 156 odst. 2 o.s.ř.), zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo. O tento případ, kdy soud projednal věc v jiném složení, než ve kterém o ní rozhodoval po odročení jednání k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2, části první věty za středníkem o.s.ř., se však v posuzované věci nejedná.

V daném případě se jednalo o řízení o žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy - jak bylo uvedeno výše - o věc pracovní, kterou soud prvního stupně při jednáních konaných ve dnech 8.9.1998 a 12.11.1998 projednal v senátě složeném ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících; rozsudek byl dne 12.11.1998 vyhlášen ve smyslu ustanovení § 156 odst. 2, části první věty před středníkem o.s.ř. hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo, a to v nezměněném složení senátu. Okolnost, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nesdělila podle ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. na počátku odročeného jednání obsah přednesů a důkazů provedených u předcházejícího jednání, sama o sobě vadu řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. nezakládá. Stranou úvah totiž nelze ponechat skutečnost, že ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. stanoví tento procesní postup (na rozdíl od právní úpravy obsažené v ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř., která nabyla účinnosti po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. od 1.1.2001) pro všechna odročená jednání, nezávisle na tom, zda současně došlo ke změně v obsazení soudu. Z uvedeného vyplývá, že opomene-li předseda senátu po odročení jednání (§ 119 odst. 1 o.s.ř.) na začátku nového jednání sdělit obsah přednesů a provedených důkazů ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř., lze i za situace, kdy došlo ke změně v obsazení senátu, spatřovat v tomto nesprávném procesním postupu toliko jinou vadu řízení (dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.), která by měla význam jen tehdy, kdyby mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nikoli však vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Rovněž další námitky, jimiž žalobkyně zpochybňuje postup soudů v průběhu řízení, představují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však dovolací soud může přezkoumat, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.); okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně trpí vadou podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládá.

Z uvedeného vyplývá, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. postižen. Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. února 2001

JUDr. Zdeněk Novotný,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru