Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 989/2020Usnesení NS ze dne 11.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
Výpověď z pracovního poměru
Jednání právnických osob
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.989.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 52 písm. c) předpisu č. 262/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 989/2020-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. D., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, proti žalovanému A. I. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 161/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2019 č. j. 26 Co 127/2019-272, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Malého, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2019 č. j. 26 Co 127/2019-272 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce a k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu (jednání) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti výkladem ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 předchozího zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2006) a (od 1. 1. 2007) ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (nyní srov. ustanovení § 556 občanského zákoníku), v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 535/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2425/2014. Byla-li výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 15. 3. 2018 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce odůvodněna rozhodnutím žalovaného o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa provozního ředitele, které zastávala žalobkyně, je závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi zcela v souladu s touto judikaturou dovolacího soudu.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně srov. Při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011 a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.

K otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005. K otázce, v jakém okamžiku ve vztahu ke dni účinnosti přijatých organizačních změn může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 346/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že okolnost, že pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance; z toho též plyne, že výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce může být zaměstnanci dána i po účinnosti přijatých organizačních změn, se kterými musí být zaměstnanec i v tomto případě seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru (srov. též již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97).

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobkyni naplněn důvod výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce (že u žalovaného došlo k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně, že práce vykonávaná žalobkyní byla rozdělena mezi zaměstnance a jednatele žalovaného, že na místo žalobkyně nebyl přijat jiný zaměstnanec, že pracovní náplně žalobkyně a nově přijaté zaměstnankyně I. Z. nebyly totožné a že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí žalovaného o organizační změně sledovalo jiné cíle než ty, které předpokládá uvedené ustanovení zákoníku práce), a nesouhlasí-li se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl)].

Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že při posuzování oprávnění jednatele žalovaného rozhodnout o organizační změně vycházel ze závěrů obsažených v již uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, zejména ze závěru, že omezení jednatelských oprávnění navenek společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou je vůči třetím osobám neúčinné (srov. § 133 odst. 2 obchodního zákoníku) a že z tohoto důvodu se nelze ani zabývat zkoumáním postupu, který měl popřípadě předcházet vydání závazného pokynu o organizační změně tím, kdo je jinak oprávněn podle obecně závazných právních předpisů jednat jménem zaměstnavatele, neboť se domnívá, že žalobkyni není možné „izolovaně chápat“ jako „třetí osobu stojící mimo společnost“, a má za to, že v jejím případě se jedná „v judikatuře Nejvyššího soudu ČR“ o dosud neřešenou situaci. Dovolatelka však přehlíží, že v posuzovaném případě nejsou předmětem řízení právní vztahy vyplývající z její účasti v žalované společnosti (jako společnice) a s touto účastí spojená práva a povinnosti ani právní vztahy související s výkonem funkce jednatelky žalovaného žalobkyní, ale posouzení platnosti výpovědi dané žalobkyni (zaměstnankyni) žalovaným (zaměstnavatelem), resp. jednatelem jednajícím za žalovaného (srov. § 194 a násl. zákona o obchodních korporacích). V rámci žalobkyní vymezeného předmětu řízení je závěr odvolacího soudu, že jednatel žalovaného byl oprávněn přijmout organizační opatření, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou například právě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001, přičemž na aktuálnosti v něm vyslovených právních závěrů (ve vztahu k posuzované právní otázce) se – s ohledem na obdobnou právní úpravu obsaženou v ustanovení § 47 zákona o obchodních korporacích – nic nemění ani za nyní účinné právní úpravy.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru