Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 981/2017Usnesení NS ze dne 25.04.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.981.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 981/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. V., b) J. P., c) S. V., d) M. V., e) Ing. K. V., MBA, f) J. V., g) J. J., h) F. J., i) A. R., j) L. Z., k) J. K., l) M. K. a m) P. K., všech s výjimkou žalobkyně k) zastoupených JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova č. 1510/19, proti žalovaným 1) OFFICES FOR RENT, a. s. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Bořivojova č. 878/35, IČO 63999498, 2) ACE MARK HOLDINGS LIMITED se sídlem v Hong Kongu, Wanchai, Gloucester Road č. 178, Chinachem Century Tower 31/F, č. 2030701, zastoupenému Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Josefově, Široká č. 36/5, a 3) RENT OFFICE, a. s. se sídlem v Praze 5, Karla Engliše č. 3221/2, IČO 25743201, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 197/2013, o dovolání žalobců a) – h), l) a m) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 30 Co 498/2015-371, takto:

I. Dovolání žalobců a) – h), l) a m) se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobců a) – h), l) a m) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Co 498/2015-371 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce posouzení dobré víry zástavního věřitele ve smyslu ustanovení § 151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněného pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3293/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3089/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 648/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem, že je vždy třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit, a že ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy; nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Namítají-li dovolatelé s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1258/2011, že se odvolací soud při posuzování dobré víry zástavního věřitele v souvislosti s přijetím zástavy podle zástavní smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1993 mezi Ing. A. K. jako zástavcem a Komerční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlížejí, že soudy ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1258/2011 vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci [zástavní věřitel vycházel v uvedené věci pouze ze skutečnosti, že zástavce byl v době odevzdání zástavy zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, aniž by se zabýval tím, zda zástavce disponuje právním titulem, který mu umožňuje nemovitosti zastavit; v projednávané věci se však dobrá víra zástavního věřitele opírala nejen o zápis vlastnictví zástavce k zastavovaným nemovitostem v katastru nemovitostí, ale též o nabývací titul zástavce (darovací smlouvu ze dne 26. 7. 1993 uzavřenou mezi společností REFLEX REALINVEST spol. s r. o. a zástavcem), v němž měl tento zápis podklad].

V části, v níž dovolatelé uplatnili jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítají-li vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně s odkazem na ustanovení § 205a o. s. ř nepřihlížel k jejich tvrzení ohledně neplatnosti darovací smlouvy ze dne 26. 7. 1993 uzavřené mezi společností REFLEX REALINVEST spol. s r. o. a zástavcem a že se jim nedostalo poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř.), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat (nehledě k tomu, že žalobci uplatněné skutečnosti vedoucí podle nich k závěru o neplatnosti uvedené darovací smlouvy samy o sobě nevylučují dobrou víru zástavního věřitele v souvislosti s přijetím zástavy podle zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 1993).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) – h), l) a m) podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru