Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 825/2012Usnesení NS ze dne 22.04.2013

HeslaDědické řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.825.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 825/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) Z. B., b) B. B. a c) J. B., zastoupených JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Boleslavská č. 9, proti žalovaným 1) D. F., 2) Ing. M. B. a 3) K. B., zastoupeným Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 57, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 229/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č.j. 53 Co 340/2009, 50/2010-169, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.3.2010, č.j. 53 Co 340/2009, 50/2010-169, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16.7.2008, č.j. 8 C 229/2005-119, ve znění usnesení ze dne 2.9.2009, č.j. 8 C 229/2005-156, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalované 1), 2) a 3) „nejsou dědičkami ze závěti ze dne 12.6.1998“ a že žalovaná 3) „není dědičkou ze závěti ze dne 2.2.1998“ po zůstaviteli Z. B., zemřelém dne 20.3.2003, a kterým bylo žalobcům uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným na náhradě nákladů řízení 10.817,10 Kč k rukám jejich zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 částku 9.496,40 Kč, a jímž bylo žalobcům uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.320,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Tejnory, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Žalobci v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu jejich dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňují. Podstatou jejich námitek (spočívajících zejména v tom, že „soudy nedostatečně zjistily skutkový stav“; že soudní znalkyně MUDr. H. M. nesprávně vycházela „z konzultací s MUDr. B.“ a že ze zprávy Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kliniky anesteziologie a resuscitace, a čestných prohlášení J. B. a S. K. vyplývá, že zůstavitel „nebyl schopen si ve svém věku nic vyřizovat“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že „nic nenasvědčuje tomu, že by předmětné závěti nebyly projevem svobodné vůle zůstavitele“; že MUDr. H. M. „vycházela z veškeré dostupné zdravotnické dokumentace a také z písemné korespondence poskytnuté přímo žalobci“; že zůstavitel byl vždy „psychicky orientován v místě i čase bez známek psychické poruchy“ a „byl duševně plně způsobilý uvědomit si následky svého jednání“, když „v řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, že zůstavitel při podpisu předmětných závětí jednal v duševní poruše“; že čestná prohlášení J. B. a S. K. jsou „z důkazního hlediska bezcenná“ a že „závěti obsahovaly všechny nezbytné zákonné náležitosti“, když také „byly zůstavitelem vlastnoručně podepsány“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobců v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dále vyplývá, že dovolatelé uplatňují také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (namítají, že soudy neprovedly důkaz jimi navržený).

Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobců podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).

Ani námitka žalobců, že „byli zkráceni na svých procesních právech“ tím, že soudy neprovedly jimi požadovaný důkaz (výslech advokáta JUDr. Holuba), není opodstatněná. Jednak proto, že již soud prvního stupně ve svém rozsudku dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč tento důkaz nemohl být proveden (svědek nebyl zbaven mlčenlivosti), a jednak proto, že žalobci nebyli ve věci neúspěšní pro neunesení důkazního břemene (odvolací soud na základě právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žalované 1), 2) a 3) jsou dědičkami zůstavitele, neboť závěť ze dne 2.2.1998 a závěť ze dne 12.6.1998 jsou platnými právními úkony). Přitom neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces.

Protože dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1), 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. dubna 2013

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru