Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 76/2020Usnesení NS ze dne 20.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.76.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 76/2020-348

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně MIG 913 – NIKOLINA GROZEVA A EOOD, se sídlem BG

– 6300 Haškovo, J. K. Badena bl. 30 vh. Aet 1/6, Bulharsko, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1615/1, proti žalované AUTO TESAŘ, s. r. o. se sídlem v Horšovském Týně, Nová Ves č. 12, IČO 26364913, zastoupené Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Nerudova č. 1404/5, o určení neplatnosti smlouvy a vydání automobilu, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 201/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2019, č. j. 25 Co 18/2019, 25 Co 19/2019 -284, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2019, č. j. 25 Co 18/2019, 25 Co 19/2019 -284, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Žalobkyně, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Žalobkyně sice předkládá k posouzení sedm otázek, o nichž formálně tvrdí, že se dílem při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a dílem, že nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny; ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu, popř. tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jde tak o námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání nezakládá poukaz na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jmenovitě potom s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014, neboť s ohledem na skutkový závěr odvolacího soudu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně (její jednatelka) jednoznačně předem věděla, a to již od 26. 9. 2017, jaké právní jednání je činěno, jakou částku dluží a že dokud nezaplatí dluh, zůstane automobil jako „záruka“ v sídle žalované (k uzavření sporné dohody došlo až dne 3. 10. 2017), a že obsah dohody byl projednáván v němčině a neznalost tohoto jazyka se netvrdí, je závěr odvolacího soudu o neexistenci důvodu neplatnosti z důvodu nesrozumitelnosti smlouvy zcela v souladu s uvedeným rozhodnutím a polemika žalobkyně s tímto skutkovým závěrem („…není zřejmé, z čeho dovolací soud vyvodil, že obsahem těchto jednání bylo to samé, co je ve smlouvě v češtině…“) přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz žalobkyně na nesprávnou interpretaci ustanovení §1797 o. z. ve spojení s ustanovením § 1796 o. z., neboť na skutkovém závěru „o tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti“ není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, ba právě naopak, odvolací soud takové skutkové okolnosti výslovně vyloučil (srov. body 9. – 14. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

Zcela nepřípadný je odkaz žalobkyně na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustanovením § 1396 o. z., neboť v projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalovaný měl u sebe věc neprávem, že by se ji zmocnil lstí či násilím (srov. též závěry k obsahově stejné právní úpravě podmínek vzniku zadržovacího práva v zákoně č. 40/1964 Sb., učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 493/2009, který byl uveřejněn pod č. 151/2011 v časopise Soudní judikatura); skutkový odkaz na (případné) neshody (údajné „násilí“) v době, kdy již zadržovací právo k automobilu (nikoliv ke zboží, v automobilu umístěnému) bylo uplatněno (a jeho uplatnění žalobkyni sděleno – srov. skutkové závěry v bodě 10. a 11. rozhodnutí odvolacího soudu, citované výše), je bez jakékoliv relevance.

Stejně tak je zcela nepřípadný odkaz žalobkyně na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustanovením § 1397 odst. 1 o. z., neboť v projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalovaná měla u sebe zadržené věci na podkladě písemné smlouvy; stejně tak je nepřípadný odkaz na ustanovení § 1365 odst. 1 o. z., neboť ve věci o realizaci zadržovacího práva (podmínky prodeje zadržené věci) nejde.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Žalobkyně v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 4. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru