Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 746/2020Usnesení NS ze dne 16.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.746.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 746/2020-177

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci zástavní věřitelky SLAVIA INVEST a. s. se sídlem v Praze 6, Veleslavíně, Křenova č. 438/7, IČO 25874501, zastoupené JUDr. Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tomkova č. 57/27, proti zástavní dlužnici SOLIDE INVEST, s. r. o. se sídlem v Brně, Husovicích, Dukelská třída č. 400/24, IČO 26926741, zastoupené JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 702/9, o soudní prodej zástavy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 27/2018, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2019, č. j. 18 Co 237/2018

-146, takto:

Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, č. j. 18 Co 237/2018-146, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Zástavní dlužnice, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

V soudní praxi není pochyb o tom, že k obligatorním náležitostem zástavní smlouvy podle ustanovení § 156 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“ (užití uvedeného zákona vyplývá - s ohledem na den uzavření zástavní smlouvy – z ustanovení § 3073 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) vedle vlastního označení účastníků smlouvy ( zástavního věřitele a zástavce) patří označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 149/2011). Není tak pochybnost o tom, že jde o právní vztah mezi zástavním věřitelem (oprávněným ze zástavního práva) a zástavcem (povinným ze zástavního práva); označení obligačního dlužníka v zástavní smlouvě se většinou děje pouze pro řádnou specifikaci zajištěné pohledávky (srov. ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák.), jeho účast na smlouvě a podpis však nejsou nezbytnou náležitostí a nemají význam (srov. též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019). Přípustnost dovolání tak nemůže založit dovolatelkou pokládaná otázka „zda je zástavní smlouva v situaci, kdy jsou zástavce a dlužník dvě odlišné osoby, smlouvou dvoustrannou či trojstrannou“, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou. Pakliže řešení první dovolatelkou kladené otázky bylo odvolacím soudem provedeno správně, nemohou přípustnost dovolání založit ani otázky, navazující na tuto otázku, tedy veškerá argumentace dovolatelky pod body III. I a) – c), a to otázky „zda při absenci podpisu dlužníka na zástavní smlouvě je zástavní smlouva absolutně neplatná“ a „zda při absenci podpisu jedné ze smluvních stran (dlužníka) na zástavní smlouvě …se jedná pouze o částečnou neplatnost“, neboť na řešení těchto otázek již není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno.

Přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatelky o rozporu usnesení odvolacího soudu s „rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 306/2015“ a že v tomto rozsudku Nejvyšší soud „posuzuje zástavní smlouvu jako smlouvu trojstrannou“. Ve věci řešené Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí sice v zástavní smlouvě vystupoval jako smluvní strana také „obligační dlužník“, avšak z tohoto rozsudku v žádném případě nevyplývá, že by jeho postavení jako smluvní strany bylo obligatorní pro platnost zástavní smlouvy; rozhodnutí primárně řeší problematiku určitosti označení zástavní smlouvou zajišťované pohledávky, nikoliv okruh účastníků zástavní smlouvy.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky o nesprávném posouzení námitky promlčení zástavního práva (argumentace pod bodem III.II. dovolání). Byť odvolací soud otázku promlčení zástavního práva řešil, je zřejmé, že ji řešil proto, že se k této otázce vyjádřil (jako obiter dictum) i soud prvního stupně. Uvedený postup odvolacího soudu sice není zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který stabilně poukazuje na to, že v řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, a že tyto rozhodné skutečnosti nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné; jiné (další) skutečnosti, např. promlčení zástavního práva nebo zánik zajištěné pohledávky, nejsou pro rozhodnutí o návrhu na soudní prodej zástavy právně významné (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněném pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3973/2009 nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009), avšak proto, že odvolací soud tuto otázku řešil nad rámec povinně zjišťovaných skutečností (nadbytečně) a jeho názorem tak není soud v dalším (případném) exekučním řízení vázán, není na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu závislé.

Nejvyšší soud proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 6. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru