Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 720/2011Rozsudek NS ze dne 27.06.2012

HeslaOdporovatelnost
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.720.2011.1
Dotčené předpisy

§ 42a odst. 1 obč. zák.

§ 42a odst. 2 obč. zák.

§ 42a odst. 3 obč. zák.

§ 42a odst. 4 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 720/2011

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobkyně ELPLAST - KPZ Rokycany, spol. s r. o. se sídlem ve Zbirohu, Mlečicích č. 45, IČO 49195891, zastoupené Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 43, proti žalované SABO INNOVATION, spol. s r.o. se sídlem v Uničově, Renoty č. 81, IČO 25839985, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 268/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. září 2010 č.j. 69 Co 195/2010-371, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2010 č.j. 24 C 268/2008-334 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 10.9.2008 domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 27.3.2007, kterou společnost WINDSTORM, s.r.o. jako dlužník žalobkyně převedla na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem označeným jako "dům č.p. 81 na pozemku p.č. 336 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 336 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 337 ostatní plocha, pozemek p.č. 338 zahrada a pozemek p.č. 339/1 ostatní plocha v k.ú. Renoty a obci Uničiv, nemovitosti zapsány u KÚ pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc na LV 187 pro uvedenou obec a katastrální území". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k prodeji nemovitostí došlo v úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitele, že jednatelem dlužníka i žalované je tatáž osoba (L. S.) a že v době převodu měla žalobkyně proti dlužníku pohledávku ve výši 1.428.000,- Kč, která jí byla následně přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2007 č.j. 18 Cm 174/2006-58 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2008 č.j. 4 Cmo 8/2008-126 (tyto rozsudky nabyly právní moci dne 4.6.2008). Žalobkyně svou pohledávku nemůže uspokojit z jiného majetku dlužníka, neboť "dle jejího vlastního prohlášení žádný majetek nemá".

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5.1.2010 č.j. 24 C 268/2008-334 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 31.637,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána včas a že žalobkyně má vymahatelnou pohledávku, soud prvního stupně řešil otázku, zda lze kupní smlouvu ze dne 27.3.2007 považovat za právní úkon, který zkracuje uspokojení věřitelovy pohledávky. Z provedeného dokazovaní dospěl k názoru, že kupní cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne 27.3.2007 byla žalovanou dlužníkovi skutečně zaplacena, když k zaplacení došlo "ve formě hotovostních plateb, bezhotovostních převodů finančních prostředků ve prospěch účtu dlužníka, provedením zápočtů a převzetím dluhů dlužníka žalovanou". Protože kupní cena byla sjednána dokonce ve vyšší výši než byla cena obvyklá a protože ji žalovaná dlužníkovi zaplatila, nemůže se jednat o úkon, kterým by se zmenšil majetek dlužníka; kupní smlouvě proto nelze ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku s úspěchem odporovat.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30.9.2010 č.j. 69 Co 195/2010-371 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.353,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že předmětná kupní smlouva nevedla ke zmenšení majetku dlužníka a že tedy nezkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, když "v majetku dlužníka byly kupní smlouvou nahrazeny prodávané nemovitosti jim odpovídajícím peněžním plněním", na čemž nemůže nic změnit ani to, že "sjednanou kupní cenu částečně žalovaná dlužníkovi skutečně nezaplatila" (došlo k převzetí dluhu a započtení pohledávky), kdy "převzetí dluhu, respektive započtení pohledávky na kupní cenu v tomto řízení žalobkyně žalobou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku nenapadla, proto se jí soud, který je vázán žalobou, nemohl v tomto řízení zabývat".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že by při zaplacení obvyklé kupní ceny nemovitosti nemohlo jít o odporovatelný právní úkon, a dovozuje, že byly splněny všechny podmínky neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku. Dlužník totiž v době, kdy žalobkyně měla proti němu vymahatelnou pohledávku, uzavřel kupní smlouvu se žalovanou (jako právnickou osobou s personálním propojením s dlužníkem, tedy osobou blízkou), a to s úmyslem dlužníka zkrátit věřitele. Kupní smlouva je "koncipována tak, že přinesla prospěch dlužníkovi tím, že vyvedl svůj majetek na třetí osobu", která je osobou dlužníku blízkou. Za krácení věřitele je třeba považovat dohodu o převzetí dluhu mezi společností WINDSTROM, s.r.o. a žalovanou ve výši 391.164,10 Kč a jejich dohodu o vzájemném vypořádání pohledávek ze dne 12.7.2007 na částku 100.000,- Kč, jakož i kupní smlouvu na automobil LAND ROVER FREE LANDER uzavřenou mezi dlužníkem a žalovanou "za podhodnocenou" kupní cenu 50.000,- Kč a sjednání nájemní smlouvy mezi žalovanou a M. B. (družkou L. S.) a mezi žalovanou a L. S. ze dne 2.5.2007, obě za nájemné 2.000,- Kč. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka ;posouzena jinak k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že dne 27.3.2007 uzavřely společnost WINDSTORM, s.r.o. jako prodávající a žalovaná jako kupující kupní smlouvu, kterou byl na žalovanou převeden dům č.p. 81 na pozemku p.č. 336 zastavěná plocha a nádvoří, a pozemky p.č. 336 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p.č. 337 ostatní plocha, pozemku p.č. 338 zahrada a pozemku p.č. 339/1 ostatní plocha v k.ú. Renoty a obci Uničov za kupní cenu 2.730.681,-Kč, a že vlastnické právo ve prospěch žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 28.3.2007. Odhadem tržní hodnoty č. 205/08/130 vypracovaným na objednávku žalované dne 27.12.2008 byly tyto nemovitosti oceněny ke dni 27.3.2007 výší obvyklé ceny 1.800.000,- Kč až 2.000.000,- Kč bez pronájmu bytových prostor nájemníkům a 1.000.000,- Kč až 1.200.000,- Kč s pronájmem bytových prostor nájemníkům. Znaleckým posudkem Ing. J. D. byla stanovena obvyklá cena nemovitostí 1.299.000,-Kč, kdyby byla uzavřená nájemní smlouva neplatná, pak by činila 1.999.000,-Kč. Žalovaná uhradila kupní cenu tak, že jako zálohu před podpisem smlouvy zaplatila 500.000,- Kč, že převzala závazek prodávající jednak vůči M. P. ve výši 391.164,10 Kč a jednak závazek vůči Raiffeisenbank, a.s plynoucí z úvěrové smlouvy č. 550/16/05/SME v "aktuální" výši 777.000,- Kč, že došlo k započtení pohledávky ve výši 100.000,- Kč a že zbytek kupní ceny ve výši 962.516,90 Kč poukázala žalovaná v hotovosti a bezhotovostními převody (poslední splátka ve výši 1.835,90 Kč byla uhrazena dne 31.3.2008). Jednatelem kupující i prodávající společnosti byl Luboš Sabó. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2007 č.j. 18 Cm 174/2006-58 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2008 č.j. 4 Cmo 8/2008-126 bylo společnosti WINDSTORM, s.r.o. uloženo, aby zaplatila žalobkyni 1.428.000,- Kč; tyto rozsudky nabyly právní moci dne 4.6.2008 a staly se vykonatelnými dne 10.6.2008.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné, zda se za úkon zkracující pohledávku věřitele dá považovat kupní smlouva, v níž byla sjednána kupní cena vyšší než cena obvyklá, aniž by bylo (také) významné to, jak byla kupujícím zaplacena. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku nejde také tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

V posuzovaném případě se žalovaná jako kupující a dlužník jako prodávající v kupní smlouvě ze dne 27.3.2007 dohodli, že kupní cena ve výši 2.730.681,- Kč bude uhrazena tak, že na ni bude započtena záloha ve výši 500.000,- Kč, kterou kupující "zaplatil před podpisem této kupní smlouvy", a že zbytek ve výši 2.230.681,- Kč bude zaplacen na účet prodávajícího uvedený ve smlouvě do 31.3.2008. Poté, co došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího (vklad vlastnického práva byl v katastru nemovitostí zapsán dne 19.4.2007 s tím, že jeho právní účinky vznikly dnem 28.3.2007), se kupující a prodávající dohodli v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 30.4.2007, že část kupní ceny bude uhrazena tak, že žalovaná převezme závazek prodávající vůči M. P. ve výši 391.164,10 Kč, a v dodatku č. 2 ke kupní smlouvě ze dne 12.7.2007, že žalovaná převezme závazek prodávající vůči Raiffeisenbank a.s. plynoucí z úvěrového závazku č. 550/16/05/SME v aktuální výši 777.000,- Kč, a v dohodě o vzájemném vypořádání pohledávek a závazků ze dne 12.7.2007, že prodávající a kupující provedli zápočet na pohledávku z kupní smlouvy ze dne 27.3.2007 ve výši 100.000,- Kč, vyplývající z pohledávky kupující vůči prodávající "z faktury č. 2601020009 ze dne 29.11.2006 splatné 30.1.2007". Z uvedeného je zřejmé, že se prodávající, která neměla žádný jiný majetek, jenž by mohl sloužit k uspokojení jejích věřitelů, za prodané nemovitosti nedostalo skutečného (reálného) protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení všech věřitelů. Okolnost, že, jak dovodil soud prvního stupně, "realizace" kupní smlouvy ze dne 27.3.2007 "významnou měrou i snížila pasiva dlužníka a komplexně vylepšila majetkové portfolio tohoto dlužnického subjektu", nemá v těchto souvislostech žádný význam, jestliže nevedla (a při uzavření smlouvy muselo být zřejmé, že ani nemůže vést) k uspokojení všech věřitelů.

Odvolací soud dospěl k názoru, že institut odporovatelnosti podle ustanovení § 42a občanského zákoníku nedopadá na případy, kdy dlužník zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že svým právním úkonem zvýhodní jiného svého věřitele, neboť tu "přichází v úvahu jiná forma obrany věřitele". S tímto závěrem nelze (obecně vzato) souhlasit, jestliže zvýhodnění jiného věřitele má (musí mít) za následek zmenšení majetku dlužníka (protože dlužník neobdržel za převedené věci práva a jiné majetkové hodnoty odpovídají reálné protiplnění), aniž by dlužník měl další majetek, který by mohl sloužit k (plnému) uspokojení věřitele.

Z uvedeného vyplývá, že nemůže obstát právní závěr odvolacího soudu, podle kterého "nebylo možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka a že by zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně". Veden tímto chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda žalované musel být znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele (a zda byla splněna další podmínka odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě zda mezi dlužníkem a žalovanou nebyl vztah osob blízkých, u nichž se úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat, jakož ani tím, zda žalovaná (spolu s dlužníkem) nejednala se společným záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávek (dalších) věřitelů dlužníka [a zda proto není kupní smlouva ze dne 27.3.2007 podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná, když neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat - srov. například právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009)].

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzením věci. Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, § 226 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru