Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 705/2008Rozsudek NS ze dne 29.04.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.705.2008.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 705/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. P. K., jako správci konkursní podstaty úpadce Č. n. z., s. a ú. d., zastoupenému advokátem, a 2) P. S., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 202/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2007 č.j. 42 Co 429/2007-176, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou dne 23.7.2003 u Okresního soudu v Opavě domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní právo, založené zástavní smlouvou ze dne 9.9.1998, uzavřenou mezi Č. n. z., s. a ú. d. jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) jako zástavcem, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky zástavního věřitele vůči MVDr. H. H., ve výši 1 500 000 Kč zástavním právem k nemovitosti žalobkyně a žalovaného 2), a to objektu občanské vybavenosti čp. 74 na cizím pozemku parc. č. st. 66 zapsaného v katastru nemovitostí u K. ú. pro M. k., pracoviště O., na LV pro obec V., k. ú. N. T., jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v O., neexistuje\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný 2), který je jejím manželem (manželství bylo uzavřeno dne 23.7.1994) a jehož společné jmění manželů se žalobkyní nebylo \"zrušeno ani zúženo\", nabyl se souhlasem žalobkyně podle kupní smlouvy ze dne 22.1.1998 od Ing. P. P. do vlastnictví předmětnou nemovitost a že žalobkyně a žalovaný 2) uzavřeli dne 4.9.1998 s MVDr. H. H. smlouvu o poskytnutí zástavního práva pro účely úvěrové smlouvy za úplatu, neboť MVDr. H. H. \"potřeboval zástavu - nemovitost\" k zajištění úvěru, který mu měl poskytnout úpadce; v čl. IV. této smlouvy se výslovně uvádí, že se uzavírá na dobu od 4.9.1998 do 4.5.1999. Protože MVDr. H. H. současně uváděl, že \"má o předmětnou nemovitost zájem a že ji on nebo jiná jím určená osoba koupí\", byla dne 4.9.1998 mezi žalovaným 2) a žalobkyní a MVDr. H. H. dále uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní s tím, že do kupní ceny se měla započíst částka 500.000,- Kč, kterou žalovaný 2) a žalobkyně obdrželi jako úplatu za poskytnutí zástavního práva pro účely úvěrové smlouvy. Dne 9.9.1998 uzavřel žalovaný 2) s úpadcem zástavní smlouvu k uvedené nemovitosti a zástavní právo bylo do katastru nemovitostí vloženo dnem 15.3.1999; v zástavní smlouvě však nebyla doba trvání zástavního práva omezena do 4.5.1999, ale až do \"splacení úvěru\", a žalobkyně k zástavní smlouvě \"v této podobě\" nedala souhlas. Žalobkyně má za to, že zástavní smlouva ze dne 9.9.1998 je ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku neplatná (zastavení společné nemovitosti nelze považovat za \"běžnou záležitost\"); dopisem ze dne 22.5.2001 se ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku jako \"osoba přímo tímto právním úkonem dotčená\" neplatnosti smlouvy dovolala vůči úpadci a žalovanému 2). Protože úpadce neplatnost zástavní smlouvy \"odmítl uznat\", podala u soudu žalobu o určení neplatnosti zástavní smlouvy, která byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zamítnuta; domáhá se proto v tomto řízení určení \"neexistence\" zástavního práva na uvedené nemovitosti.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 19.5.2005 č.j. 12 C 202/2003-66 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.257,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na určení \"neexistence\" zástavního práva naléhavý právní zájem, a co zjistil, že žalovaný 1) je správcem konkursní podstaty úpadce Č. n. z., s. a ú. d. (konkurs na jeho majetek byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.7.2001 sp. zn. 39 K 8/2001), dospěl nejprve k závěru, že námitka promlčení žalobkyní uplatněné neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 nebyla žalovaným 1) vznesena důvodně. Právo dovolat se \"relativní neplatnosti\" se promlčuje ve tříleté promlčecí době, která běží od 9.9.1998 (v tento den byla uzavřena zástavní smlouva a mohlo v něm být právo vykonáno poprvé), a žalobkyně neplatnost uplatnila dopisem, který byl úpadci a žalovanému 2) doručen dne 23.5.2001; i kdyby žalovaný 1) doručení tohoto dopisu popřel, k promlčení by stejně nedošlo, neboť žalobkyně podala dne 29.5.2001 žalobu o určení neplatnosti zástavní smlouvy, čímž došlo ke stavení běhu promlčecí doby až do dne 14.7.2003, kdy bylo toto řízení (vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 75/2001) pravomocně skončeno, a žaloba v této věci byla podána dne 23.7.2003, tedy \"včas\". Z provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že zastavenou nemovitost nabyla žalobkyně společně se žalovaným 2) \"do SJM ze společných prostředků\", i když v kupní smlouvě ze dne 22.1.1998 je jako kupující uveden pouze žalovaný 2) a \"na LV\" je uveden žalovaný 2) jako jediný vlastník, že úmyslem žalobkyně a žalovaného 2) bylo (podle vyjádření vůle ve smlouvě o poskytnutí zástavy ze dne 4.9.1998) uzavřít zástavní smlouvu pouze \"na dobu určitou\" a že zástavní smlouvu ze dne 9.9.1998 žalovaný 2) uzavřel \"na dobu neurčitou\" bez souhlasu žalobkyně, čímž způsobil její neplatnost. Soud prvního stupně přisvědčil žalobkyni také v tom, že \"zástavní smlouva je zatížena i neplatností absolutní\", neboť ji za úpadce \"uzavřel a podepsal\" pouze předseda představenstva Ing. J. P., ačkoliv ve smyslu ustanovení § 243 odst. 3 obchodního zákoníku bylo potřeba (vzhledem k tomu, že pro smlouvu je předepsána písemná forma) \"podpisu alespoň dvou členů představenstva\".

K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.12.2005 č.j. 42 Co 489/2005-100 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13.516,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.677,- Kč k rukám \"právního zástupce žalovaného 1)\" a že žalobkyně a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní smlouva ze dne 9.9.1998 není \"absolutně neplatná\" pro \"nedostatek podpisu\" na straně úpadce jako zástavního věřitele. V činnosti úpadce patřilo sjednávání zástavních smluv k běžným záležitostem a takové právní úkony mohl učinit předseda družstva, případně i \"další pracovník, který byl družstvem pověřen k určité činnosti.\" Námitku promlčení žalobkyní uplatněné neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 shledal odvolací soud důvodnou. Podle jeho názoru bylo v promlčecí době (od 10.9.1998 do 10.9.2001) \"povinností žalobkyně se nejen dovolat relativní neplatnosti, což žalobkyně dopisem ze dne 22.5.2001 učinila, ale také v této době své právo uplatnit u soudu\"; protože byla žaloba v této věci podána až 23.7.2003 a protože zahájením řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 26 C 75/2001 nemohlo ke stavení běhu promlčecí doby dojít, bylo právo uplatněno po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Aniž by bylo potřebné se zabývat dalšími okolnostmi, nemůže být žaloba opodstatněná.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15.2.2007 č.j 21 Cdo 948/2006-120 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že tzv. relativní neplatnosti právního úkonu se může oprávněná osoba ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku dovolat nejen žalobou podanou u soudu, ale i mimosoudně, a že účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají dojitím projevu vůle ostatním účastníkům právního úkonu; protože se žalobkyně dovolala neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 dopisem ze dne 22.5.2001, který došel účastníkům dne 23.5.2001, uplatnila své právo ještě před uplynutím tříleté promlčecí doby. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 9.9.1998 není absolutně neplatná z důvodu nedostatku podpisu smlouvy na straně zástavního věřitele, neboť předseda představenstva družstva Ing. J. P., který uzavřel zástavní smlouvu za úpadce, byl nepochybně osobou, jejíž jednání úpadce ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku zavazovalo a jejíž oprávnění nebylo za řízení žalovaným 1) zpochybněno.

Okresní soud v Opavě poté rozsudkem ze dne 26.4.2007 č.j. 12 C 202/2003-143 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 68.117,- Kč \"na účet\" advokáta. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl - vázán právním názorem dovolacího soudu - k závěru, že zástavní smlouva ze dne 9.9.1998 je neplatná, neboť jí uzavřel pouze žalovaný 2), který nebyl oprávněn sám, bez souhlasu žalobkyně, tuto smlouvu uzavřít a žalobkyně se úspěšně její neplatnosti dovolala. Podle soudu prvního stupně bylo \"úmyslem žalobkyně a žalovaného 2) uzavřít zástavní smlouvu pouze na dobu určitou (jak vyplývá z vyjádření jejich vůle ve smlouvě o poskytnutí zástavy ze dne 4.9.1998, ze svědeckých výpovědí MVDr. H. H. a J. R. a ze shodných tvrzení žalovaného 2) a žalobkyně)\" a \"zástavní právo nevzniklo ani podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, neboť nelze učinit závěr, že by zástavní věřitel (úpadce) byl v dobré víře, že žalovaný 2) je oprávněn sám zástavní smlouvu uzavřít, když dobrou víru je třeba posuzovat tak, že by úpadce nemohl mít při obvyklé opatrnosti žádné pochybnosti o této skutečnosti [úpadce měl již před vyhotovením zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 k dispozici smlouvu o poskytnutí zástavního práva za úplatu ze dne 4.9.1998, z jejíhož obsahu vyplývá, že nemovitost je ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) a že poskytnutí zástavy je časově limitováno]\".

K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.11.2007 č.j. 42 Co 429/2007-176 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 64.564,- Kč k rukám advokáta, že žalobkyně a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.433,- Kč k rukám advokáta že žalobkyně a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplývá, že ujednání o \"časovém omezení\" zástavního práva bylo vnitřním ujednáním mezi žalobkyní, žalovaným 1) [správně žalovaným 2)] a MVDr. H. H., že ze smlouvy o zřízení zástavního práva tato okolnost jednoznačně nevyplývá (v oddílu II smlouvy je jako účel smlouvy poskytnutí nemovitosti do zástavy bez jakéhokoliv časového omezení, tzn. že zástava měla být poskytnuta k účelu, ke kterému slouží, k uspokojení věřitele, o jiné dohodě mezi účastníky nebylo úpadci nic známo, a dále byla sjednána odměna za poskytnutí úvěru a bylo ujednáno, že tato smlouva je uzavřena na dobu určitou), a že z obsahu smlouvy nelze dovodit, že by se časové omezení mělo týkat trvání zástavního práva a nikoliv jen smlouvy o poskytnutí zástavního práva a mělo být závazné i pro zástavního věřitele. Podle odvolacího soudu \"se jeví logické\", že úpadci \"časové ujednání\" nemohlo být známo a nemohl \"časové ujednání\" ze smlouvy o poskytnutí zástavy vztáhnout k trvání zástavy, protože, měla-li by zástava trvat do doby splatnosti úvěru, nejednalo by se ve skutečnosti o zástavu jako zajišťovací institut, ale o poskytnutí úvěru de facto bez zajištění, kdyby doba trvání zástavního práva \"se rovnala splatnosti úvěru\". Protože v řízení byl prokázán úmysl žalobkyně a žalovaného 2) poskytnout nemovitosti do zástavy a takto byl prezentován i ve vztahu k úpadci, žalovaný 2) při podpisu zástavní smlouvy k jejímu obsahu žádné výhrady neměl. Odvolací soud dovodil, že, zastavil-li žalovaný 2) nemovitosti v rozsahu, ke kterému neměl souhlas žalobkyně, pak zástavní právo vzniklo na základě ustanovení § 151d občanského zákoníku, a že žalovanému 1) nebylo známo o překročení oprávnění žalovaného 2), a že ze smlouvy o poskytnutí zástavního práva to jednoznačně nevyplývalo, naopak lze mít za to, že byl v dobré víře. Uzavřel, že na úmysl žalobkyně zástavní právo časově omezit je nutno pohlížet v návaznosti na zjištění plynoucí z dalších důkazů (ve stejný den byla sepsána smlouva o budoucí kupní smlouvě týkající se stejné nemovitosti, přičemž vlastnické právo mělo být převedeno nejpozději ve stejný den, na jaký byl vázán zánik závazku poskytnout zástavu) a že je zřejmé, že závazek poskytnout zástavu ve vztahu k obligačnímu dlužníkovi a potažmo závazek zástavního dlužníka ve vztahu k věřiteli, měl trvat po dobu trvání vlastnictví žalobkyně a žalovaného 2).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolací soud podle jejího názoru sice správně dovodil, že úpadce ze smlouvy o poskytnutí zástavního práva ze dne 4.9.1998 věděl o jejím společném jmění manželů se žalovaným 2) a že žalobkyně neudělila souhlas k podpisu zástavní smlouvy v té podobě, jak byla uzavřena, avšak \"naprosto překvapivě\" dospěl k závěru, že zástavní právo vzniklo podle ustanovení § 151d občanského zákoníku, neboť, i když žalovaný 2) nemovitost zastavil v rozsahu, ke kterému neměl souhlas žalobkyně, byl úpadce při nabytí zástavního práva v dobré víře. Žalobkyně dovozuje, že ve skutečnosti \"úpadce jako zástavní věřitel nemohl být v dobré víře, že žalovaný 2) je oprávněn danou nemovitost sám zastavit, když žalobkyně neudělila souhlas k podpisu zástavní smlouvy tak, jak byla uzavřena, a že smlouva o poskytnutí zástavního práva za úplatu ze dne 4.9.1998 neobsahuje jednoznačný souhlas žalobkyně se zřízením zástavního práva bez časového omezení na dobu neurčitou\". O dobrou víru zástavního věřitele by mohlo jít jen tehdy, kdyby \"o této skutečnosti Č. nemohla mít při obvyklé opatrnosti žádné pochybnosti\". Protože \"právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné\", protože \"odůvodnění jeho rozsudku je nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné a je vnitřně rozporné\", žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a že zástavní právo vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 v důsledku dobré víry úpadce ve smyslu ust. § 151d občanského zákoníku. Dobrá víra úpadce vyplývala z toho, že žalovaný 2) uzavřel zástavní smlouvu bez jakýchkoliv výhrad a že podle obsahu zástavní smlouvy jednoznačně zástavní právo \"nebylo nijak časově omezeno\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Otázku, zda předmětná nemovitost je zatížena zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen \"obč. zák.\").

Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. § 151d odst.1 větu druhou obč. zák.)[srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].

V projednávané věci bylo podle odvolacího soudu pro posouzení, zda úpadce (jako zástavní věřitel) byl v dobré víře, že žalovaný 2 [jako zástavce] je oprávněn věc zastavit, rozhodující, zda úpadci bylo (mohlo být) známo, že žalobkyně [s ohledem na to, že zástava je ve společném jmění manželů se žalovaným 2) a že žalobkyně nebyla účastníkem zástavní smlouvy] souhlasila jen se zřízením zástavního práva na dobu určitou. Podle odvolacího soudu je z výsledků dokazování zřejmé, že \"časové omezení\" zřizovaného zástavního práva představovalo pouze \"vnitřní ujednání\" mezi žalobkyní, žalovaným 2) a MVDr. H. H.; ze smlouvy o poskytnutí zástavního práva, kterou účastníci uzavřeli dne 4.9.1998, tato okolnost jednoznačně vyplývá, když v oddílu II. smlouvy se uvádí, že \"manželé P. a I. S. se zavazují poskytnout nemovitost uvedenou v čl. I do zástavy Č. n. z. O. pro zajištění úvěru poskytnutého touto záložnou panu MVDr. H. H.\" (účelem smlouvy je tedy poskytnutí nemovitosti do zástavy bez jakéhokoliv časového omezení), když v čl. III. byla sjednána odměna za poskytnutí úvěru a když v čl.IV. bylo ujednáno, že \"tato smlouva se uzavírá na dobu určitou do 4.5.1999\" (z obsahu smlouvy nelze dovodit, že by se uvedené \"časové omezení\" mělo týkat doby trvání zástavního práva a nikoliv jen smlouvy o poskytnutí zástavního práva a že mělo být závazné i pro zástavního věřitele). Odvolací soud současně dovodil, že vůči úpadci byl \"prezentován úmysl žalobkyně a žalovaného 2) poskytnout nemovitosti do zástavy\" (smlouva o poskytnutí zástavního práva byla úpadci předložena a ten na jejím základě vyplatil manželům S. odměnu 500.000,- Kč) a že při podpisu zástavní smlouvy ze dne 9.9.1998 žalovaný 2) neměl k jejímu obsahu žádné výhrady. I kdyby žalovaný 2) zastavil nemovitosti (zástavní smlouvou ze dne 9.9.1998) v takové podobě, k níž neměl souhlas žalobkyně, zástavní právo vzniklo ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák., neboť úpadci (jako zástavnímu věřiteli) nebylo známo, že by žalovaný 2) překročil své oprávnění (ze smlouvy o poskytnutí zástavního práva to jednoznačně nevyplývalo). Odvolací soud též dospěl k závěru, že \"na úmysl žalobkyně zástavní právo časově omezit\" je nutno pohlížet v návaznosti na zjištění plynoucí z dalších důkazů, podle nichž ve stejný den byla sepsána smlouva o budoucí kupní smlouvě týkající se stejné nemovitosti, přičemž vlastnické právo mělo být převedeno nejpozději v tentýž den, na jaký byl vázán zánik závazku poskytnout zástavu, a že je tedy zřejmé, že závazek poskytnout zástavu ve vztahu k obligačnímu dlužníkovi a potažmo závazek zástavního dlužníka ve vztahu k věřiteli, měl trvat po dobu předpokládaného dalšího trvání vlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) [do převodu vlastnictví na MVDr. H. H.].

Žalobkyně závěry odvolacího soudu odmítá s tvrzením, že úpadce jako zástavní věřitel nemohl být v dobré víře o oprávnění žalovaného 2) dát nemovitost do zástavy, když žalobkyně souhlas k podpisu zástavní smlouvy tak, jak byla uzavřena, neudělila, neboť \"smlouva o poskytnutí zástavního práva za úplatu ze dne 4.9.1998 neobsahuje jednoznačný souhlas žalobkyně se zřízením zástavního práva bez časového omezení na dobu neurčitou\", přičemž \"o dobrou víru zástavního věřitele by mohlo jít jen tehdy, pokud by o této skutečnosti ČNZ nemohla mít při obvyklé opatrnosti žádné pochybnosti\"; rozsudek odvolacího soudu tedy zpochybňuje prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Výše uvedená skutková zjištění odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř., aniž by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Vysvětlil současně, jakými úvahami se řídil při hodnocení výsledků dokazování a všeho, co za řízení vyšlo najevo, a jeho závěry z provedených důkazů logicky vyplývají; správně v této souvislosti zejména zdůraznil, že z obsahu smlouvy o poskytnutí zástavního práva ze dne 4.9.1998 nelze v návaznosti na dohodu o budoucí kupní smlouvě z téhož dne (vlastnictví mělo být převedeno na dlužníka nejpozději v den, na nějž byl stanoven zánik \"závazku poskytnout zástavu\") spolehlivě dovodit vůbec požadavek na zřízení zástavního práva ve prospěch pohledávky úpadce jen na dobu určitou. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 1) náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že ve vztahu k žalobkyni nemá žádný z nich právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru