Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 704/2000Usnesení NS ze dne 24.01.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.704.2000.1

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 704/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. Š proti žalované M. K., a.s., o neplatnost převedení na jinou práci a o 18.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 7 C 82/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. srpna 1999, č.j. 16 Co 221/99-70, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že "převedení žalobkyně na jinou práci na základě dopisu a zfalšované dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 14.10.1997", je neplatné, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18.700,- Kč jako náhradu mzdy za dobu od 15.10.1997 do 31.7.1998. Žalobu odůvodnila tím, že dne 14.10.1997 (poté, co dne 13.10.1997 došlo na prodejně žalované v H., v níž byla žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 21.12.1995 vedoucí, "k loupežnému přepadení") jí žalovaná doručila osobně dopis "se zdůvodněním provedené personální změny" (tj. převedení žalobkyně na práci prodavačky) s platností změny "od 15.10." a s časovým omezením na dobu určitou do konce roku 1997, přičemž "využila momentu rozrušení a žalobkyni přiměla" k podpisu dohody o změně pracovní smlouvy datované zpětně dnem 1.9.1997 s platností od 15.10.1997; toto "ujednání" žalobkyně považuje za nesrozumitelné a postup žalované za nesprávný, nezákonný a neoprávněný. Podle žalobkyně nedošlo ke změně sjednaných pracovních podmínek dohodou, ale dopisem žalované ze dne 14.10.1997 o jejím převedení na práci prodavačky, které považuje za neplatné. Proto požaduje náhradu mzdy ve výši rozdílu mezi vyplacenou mzdou za práci prodavačky a mzdou, na kterou by měla nárok jako vedoucí prodejny.

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 25.1.1999, č.j. 7 C 82/98-58, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 2.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 14.10.1997 uzavřena "řádná" dohoda o změně obsahu pracovní smlouvy (druhu práce) podle ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, která splňuje všechny náležitosti platného dvoustranného právního úkonu; nebylo prokázáno, že by ze strany žalobkyně tato dohoda nebyla učiněna svobodně nebo že by byla "zfalšovaná". Dovodil, že na základě této dohody byla žalobkyně od 15.10.1997 zařazena na práci prodavačky, kterou také v následujících měsících (až do skončení pracovního poměru dohodou ke dni 29.7.1978) vykonávala. Dopis žalované ze dne 14.10.1997, doručený žalobkyni téhož dne, měl podle názoru soudu prvního stupně z hlediska "jazykového, logického a systematického výkladu v souvislosti s pracovní smlouvou a dohodou o změně pracovní smlouvy" pouze informativní charakter (o tom, jaké jsou personální změny na prodejně) a nešlo o jednostranný právní úkon ze strany žalované, jímž by byla žalobkyně převedena na jinou práci podle ustanovení § 37 zák. práce. Protože žalobkyně vykonávala funkci prodavačky od 15.10.1997 na základě platné dohody o změně pracovní smlouvy a nikoliv na základě převedení na jinou práci zaměstnavatelem, nevznikl jí ani nárok na náhradu mzdy za požadovanou dobu (tento nárok by jí náležel jen v případě neplatného převedení na jinou práci jednostranným právním úkonem žalované, což se nestalo).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19.8.1999, č.j. 16 Co 221/99-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 3.600,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci rozsudku. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda o změně pracovní smlouvy uzavřená mezi účastnicemi dne 14.10.1997 ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce je platným dvoustranným právním úkonem, protože vznikla za podmínek stanovených v ustanovení § 244 zák. práce, vyhovuje zákonem stanoveným náležitostem a netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 242 zák. práce (k datu na dohodě 1.9.1997 uvedl, že nemá na její platnost vliv, protože z dalších údajů ve smlouvě jasně vyplývá, že ke změně pracovních podmínek dojde až s účinností od 15.10.1997). Ohledně tvrzení žalobkyně, že "u ní nešlo o svobodný projev vůle", odvolací soud dovodil, že žalobkyně neprokázala, že byla nucena dohodu o změně pracovní smlouvy podepsat pod vlivem důvodného strachu (jako důsledku bezprávné výhrůžky) či v důsledku vůle jí osobou jinou násilím vnucené; za pochopitelné považoval "jisté rozrušení" žalobkyně v důsledku krádeže šperků, avšak toto samo o sobě nemá na svobodu vůle žalobkyně vliv; rovněž sdělení svědkyně S., která žalobkyni smlouvu předkládala, že když dohodu nepodepíše, může být po ní požadována náhrada škody, nepovažoval za psychický nátlak. Jako důvodnou neposoudil ani námitku žalobkyně, že "projev vůle nebyl ze strany žalované určitý a srozumitelný", a naopak uzavřel, že dohoda o změně pracovní smlouvy je právním úkonem dostatečně určitým a srozumitelným, když z jejího obsahu lze mimo vší pochybnost dovodit, jakou vůli chtěly obě účastnice právního vztahu projevit, "tj. změnu druhu práce žalobkyně na dobu neurčitou". Dopis žalované ze dne 14.10.1997 pro určitost a srozumitelnost dohody samotné nepovažoval za významný, protože "jde vysloveně o průvodní list, kterým se vysvětlují záměry žalované v personální oblasti ve vztahu k prodejně v H. v závislosti na průběhu času".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a jehož důvody spatřuje v ustanovení "§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.". Vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod "postupem a způsobem vyhodnocení provedeného důkazního řízení znemožnil odvolatelce právo na spravedlivý proces a v odvolacím řízení stiženém podstatnými vadami, které musely mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodl na základě zkresleného skutkového zjištění, které v podstatné části nebylo prokázáno, a dále rozhodnutí bylo opřeno o nesprávné posouzení věci". Namítá, že soudy obou stupňů vycházely z premisy, jako by zde došlo k porušení pracovních povinností žalobkyně, a z toho vyvozují oprávněnost postoje žalované ve smyslu § 172, 176 zák. práce, že oba soudy pomíjejí skutečnost, že dohoda o změně pracovní smlouvy byla sepsána "evidentně předem", a to již dne 1.9.1997, kdy ještě nedošlo ke krádeži na provozovně, a že takto připravená dohoda byla použita "v jednočinném souběhu s doručením přípisu o provedení personální změny ze dne 14.10.1997 a doručena k rukám žalobkyně osobně v témže okamžiku". Žalobkyně má zato, že byla uvedena v omyl, že ke změně dochází podle tohoto přípisu do 31.12.1997, a že do tohoto omylu "úmyslně žalovaná žalobkyni vehnala a využila přitom stav bázně a rozrušenosti žalobkyně". Žalobkyně má dále zato, že v řízení prokázala, že si následky toho, co vlastně za těchto okolností podepsala, uvědomila "až po uplynutí jistého času". Navrhla, aby dovolací soud "vyhověl dovolání, zrušil odvolací rozsudek KS Ostrava 16 Co 221/99 a vrátil věc k novému projednání se závaznými pokyny pro senát KS".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Za situace, kdy dovolatelka netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. ledna 2001

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru