Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 667/2003Usnesení NS ze dne 14.05.2003

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.667.2003.1
Dotčené předpisy

§ 240 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 667/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. K., proti žalované D. ch. B., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o uložení povinnosti přidělovat práci podle pracovní smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 317/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2001 č.j. 49 Co 109/2000-113, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 22.10.1999 žalovaná sdělila žalobkyni, že ji dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně dopustila \"v poslední době již druhého závažného porušení pracovní kázně\", které spočívalo v tom, že do prodejny Z. p. u sv. J. donesla své vlastní zboží, které chtěla prodávat \"mimo pokladnu\".

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby žalované bylo uloženo přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a zaplatit jí náhradu mzdy. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že důvod výpovědi - vnášení a prodej vlastního zboží do výdejny - je nepravdivý, že se závažného a opětovného porušení pracovní kázně nedopustila a že se jedná o vykonstruovaný a spekulativní postup ze strany žalované. Protože považuje výpověď z pracovního poměru za neplatnou, požaduje, aby byla nadále řádně zaměstnávána podle pracovní smlouvy a aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru.

Městský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 25.4.2000 č.j. 49 C 317/99-45 vyloučil věc náhrady mzdy k samostatnému řízení - rozsudkem ze dne 22.6.2000 č.j. 49 C 317/99-78 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.450,- Kč k rukám advokáta JUDr. F. S. Z výsledku dokazování, zejména z výpovědi žalobkyně a svědkyň ing. M. S. a RNDr. J. M., vzal za prokázané, že žalobkyně se dopustila \"hrubého\" porušení pracovní kázně tím, že vnesla do výdejny své zboží, které chtěla prodávat za hotové peníze. Tato skutečnost je dle soudu prvního stupně o to závažnější, že žalobkyně podobnou situaci v době, kdy byla ještě vedoucí prodejny, řešila \"velmi razantně, tj. skončením pracovního poměru dohodou ve velmi krátké době šesti dnů\". Výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni podle ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce je proto platným právním úkonem.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18.4.2001 č.j. 49 Co 109/2000-113 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, a ve výrocích o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při objasňování důvodu výpovědi \"opomněl\" skutečnost, že žalovaná dopisem ze dne 28.9.1999 ještě před výpovědí z pracovního poměru ze dne 22.10.1999 učinila úkon směřující k rozvázání pracovního poměru žalobkyně jeho okamžitým zrušením. Účinky tohoto rozvázání pracovního poměru nastaly v souladu s ustanovením § 55 zákoníku práce dnem, kdy byl doručen žalobkyni (tj. dnem 29.9.1999). Přestože žalovaná tento úkon dopisem ze dne 4.10.1999 odvolala, mohly být účinky okamžitého zrušení pracovního poměru z 28.9.1999 odstraněny jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým by byla určena jeho neplatnost, popřípadě dohodou o sporných nárocích (§ 259 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla uplatněna žalobou u soudu a že nedošlo v tomto směru mezi účastníky ani k narovnání sporných nároků, byl pracovní poměr žalobkyně rozvázán ke dni 29.9.1999. Odvolací soud dále dovodil, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako předchozí (zaniklý) pracovní poměr. V nově vzniklém pracovním poměru však nemohla být žalobkyně postihována za porušení pracovní kázně, kterého se dopustila v pracovním poměru předchozím. Takové porušení pracovní kázně potom nemůže být ani důvodem k rozvázání nového pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce; výpověď z pracovního poměru ze dne 22.10.1999 je proto neplatná. Ve vztahu k nároku na uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy odvolací soud označil žalobu za neurčitou a uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení pokusil vady odstranit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dovolání. Namítá, že v průběhu dokazování před soudem prvního stupně bylo zcela nepochybně prokázáno, že mezi účastníky řízení došlo dne 4.10.1999 k dohodě o sporných nárocích podle ustanovení § 259 zákoníku práce písemnou formou a že nový pracovní poměr mezi účastnicemi nemohl vzniknout, neboť obě považovaly období po 8.10.1999 za pokračování původního pracovního poměru. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako opožděné odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 18.4.2001), ale - jak vyplývá i z jeho odůvodnění - v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 22.6.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) dne 3.8.2001 a že dovolání žalované bylo dne 26.9.2001 podáno u soudu prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku nabyl právní moci dnem 3.8.2001. Lhůta k podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 3.9.2001. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 26.9.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2003

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru