Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 582/2018Rozsudek NS ze dne 27.06.2018

HeslaZástavní právo
Dobré mravy
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.582.2018.3
Dotčené předpisy

§ 152 obč. zák. ve znění do 31.12.2007

§ 156 odst. 1, 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2007

§ 157 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2007

§ 49a obč. zák. v...

více
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3158/18 ze dne 16.10.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 582/2018-280

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční č. 901, proti žalované Hypoteční bance, a. s. se sídlem v Praze - Radlicích, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 71/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2017 č. j. 22 Co 132/2017-221, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 2. 3. 2015 domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní právo smluvní pro pohledávku ve výši 6 700 000 Kč s příslušenstvím ve prospěch žalované Hypoteční banky, a s., IČ 13584324, Radlická 333/150, Praha 5, zřízené na základě zástavní smlouvy k nemovitosti ze dne 20. 8. 2007, zapsané na LV č. pro k. ú. S., obec S., vedený u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště Č. B. a v katastru nemovitostí registrované pod sp. zn. V-7678/2007-301, s právními účinky vkladu ke dni 20. 8. 2007, neexistuje“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že „ve svých 46 letech“ utrpěl těžký úraz hlavy, v jehož důsledku je v invalidním důchodu, že je „osobou plně neorientovanou ve společenských a právních vztazích“ a jsou u něj „sníženy rozlišovací, komunikační a paměťové schopnosti“, že v roce 2007 se rozhodl prodat nemovitosti „zapsané na LV č. (pozemky parc. č., parc. č. s domem č. p., parc. č. se stavbou bez č. p./č. e., parc. č., parc. č. a parc. č. v k. ú. S.), které má ve společném jmění s manželkou E. S., o čemž se dozvěděl jeho „známý“ J. B. a oslovil ho, zda by se mu nezaručil za půjčku, již mu poskytl K. D., formou zástavy předmětných nemovitostí, že poté žalobce „jednal s osobou pana A. J.“, v jehož prospěch zastavil předmětné nemovitosti „na nátlak“ J. B., že dále „jednal s osobou, kterou mu J. B. představil jako R. P.“, který se měl stát nabyvatelem předmětných nemovitostí za dohodnutou kupní cenu 9 000 0000 Kč, že podepsal kupní smlouvu ze dne 10. 7. 2007 a obdržel od osoby mu představené jako „kupující P.“ částku 1 400 000 Kč a dne 30. 8. 2007 mu byla na účet připsána částka 2 000 000 Kč, že žalobce očekával zaplacení zbytku sjednané kupní ceny, ale žádné peníze již nedostal, a že proto dne 6. 11. 2008 odstoupil od kupní smlouvy a předal J. B. vrácené plnění ze zrušené smlouvy pro R. P., přičemž ke zrušení zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech nedošlo. Poté žalobce v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 198/2011 zjistil, že nikdy předtím „se skutečným R. P.“ nejednal, neboť se za něj při jednání s žalobcem vydával J. N., a že smlouvy s žalovanou podepisoval za R. P. „patrně“ J. B., který disponoval falešným průkazem totožnosti na jméno R. P. se svou fotografií a který pravděpodobně podepsal i zástavní smlouvu ze dne 20. 8. 2007. Žalobce má za to, že k uzavření této zástavní smlouvy došlo nikoli za účelem zákonem předvídaným, nýbrž v důsledku podvodného jednání třetích osob, a že žalobce tuto zástavní smlouvu nepodepsal a tedy zástavní právo platně nevzniklo; zástavní smlouva ze dne 20. 8. 2007 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku, neboť jejímu uzavření předcházelo jednání, které lze kvalifikovat ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona jako podvod. Současně žalobce shledává ve „zneužití jeho nepříznivého zdravotního stavu“ a v „nedostatečné opatrnosti“ ze strany žalované rozpor s dobrými mravy, neboť z formy jednotlivých právních úkonů, jejich souslednosti a „zjevně podvržených listin“ je patrné podvodné jednání osob zúčastněných při sjednávání a uzavření sporné zástavní smlouvy.

Žalovaná zejména namítala neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté, neboť již rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2011 č. j. 15 C 363/2010-59 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2011 č. j. 8 Co 1658/2011-84 byla žaloba o vyslovení neexistence zástavního práva na předmětných nemovitostech podaná manželkou žalobce E. S., která má zastavené nemovitosti s žalobcem ve společném jmění manželů, zamítnuta, a dále vznesla námitku promlčení, která již byla „akceptována“ v rámci řízení o žalobě E. S., neboť jednání žalobce jako zástavce ve vztahu k zástavní smlouvě je nutno posoudit v kontextu § 49a občanského zákoníku jako právní úkon učiněný v omylu, avšak žalobce se neplatnosti žádného právního úkonu nedovolal, ačkoliv tak mohl učinit nejdříve dne 20. 8. 2007, kdy byla uzavřena zástavní smlouva, a dne 20. 8. 2010 došlo k promlčení práva na uplatnění v žalobě uvedeného nároku. Tvrzení žalobce, že jeho podpis na zástavní smlouvě není pravým podpisem, shledává účelovým a má za to, že došlo k řádnému uzavření příslušné úvěrové i zástavní smlouvy k předmětným nemovitostem a vyčerpání úvěrového rámce; zástavní právo ve prospěch žalované tak bylo zřízeno po právu.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 C 71/2015-94 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Poté, co shledal neopodstatněnou námitku žalované týkající se překážky věci pravomocně rozhodnuté, s poukazem na judikaturu dovolacího soudu, podle které smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, nemůže být neplatná pro nedostatek vážné vůle nebo z důvodu rozporu se zákonem, dovodil, že v otázce platnosti úvěrové smlouvy ze dne 20. 8. 2007, na základě které byl R. P. žalovanou poskytnut hypoteční úvěr na nákup předmětných nemovitostí ve výši 6 700 000 Kč, je vázán rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 198/2011, jímž byl R. P. pravomocně odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona, neboť při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, a z něhož vyplývá, že to byl právě R. P., kdo byl osobně přítomen sjednávání úvěrové smlouvy, tuto podepsal a tedy ji uzavřel, a dále rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 9 C 340/2013-43, kterým byla R. P. uložena povinnost zaplatit žalované částku 6 674 611 Kč z titulu dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 8. 2007, tedy z platné smlouvy, že je nepodstatné, s kým žalobce skutečně jednal při uzavírání jiné (kupní) smlouvy, neboť v této věci je posuzována zástavní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, a současně vzal za prokázané, že žalobce podepsal předmětnou zástavní smlouvu a „byl si toho jasně vědom“. K tvrzení žalobce, že smlouvy uzavíral v situaci, kdy nebyl „plně orientován ve společenských a právních vztazích“ a v důsledku úrazu byly jeho rozlišovací, komunikační a paměťové schopnosti sníženy, soud prvního stupně dovodil, že od roku 1997, kdy k jeho úrazu došlo, se žalobce stal účastníkem mnoha právních vztahů, kdy byly převáděny nemovitosti „v několikamilionových hodnotách či půjčovány peněžní prostředky v těchto řádech“, proto se v projednávané věci nejednalo o situaci, kdy by byla „skutečně nezorientované osobě jednorázově podstrčena podvodná smlouva k podpisu, aniž by s tím souhlasila“, neboť žalobce se „aktivně připojuje do pochybných transakcí“ s majetky, a ani soudní řízení vedená se společností HORA HOLDING, s. r. o. ho neodradila od podobných úkonů, a tvrzení žalobce o jeho zdravotním stavu týkající se jeho zadrhávání při řeči a pomalejšího vybavování si slov považuje za účelová, „se kterými přichází, když se mu to hodí“. Dospěl k závěru, že okolnosti uzavírání předmětné zástavní smlouvy popsané žalobcem (podvodný účel uzavření smluv, využití jeho „nezorientovanosti“ a zdravotního stavu či obcházení pravidel pro uzavírání úvěrů žalovanou) je třeba posuzovat jako uvedení v omyl podle § 49a občanského zákoníku, kdy takový úkon se považuje podle § 40a občanského zákoníku za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá, přičemž pokud byl žalobce „skutečně uveden omyl v tom, o co se ve skutečnosti jedná a co podepisuje“, nemůže se jednat o neplatnost takového úkonu pro nedostatek vážné vůle podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku nebo podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, a že promlčecí doba – vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 20. 8. 2007 – uplynula dne 20. 8. 2010, přičemž žaloba byla podána až dne 2. 3. 2015; navíc trestní řízení vedené v roce 2011 s R. P., kterého se žalobce účastnil jako svědek, muselo být žalobci „jasným podkladem pro závěr, zda byl uveden v omyl, ale začíná to tvrdit až v roce 2015“. Uzavřel, že zástavní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 8. 2007 je platná a smluvní zástavní právo z ní plynoucí tak „existuje“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 9. 2016 č. j. 22 Co 283/2016-129 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně nezkoumal, zda má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. 30 C 71/2015-158 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč. Poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, neboť se jedná o věcné právo, které se zapisuje do katastru nemovitostí a tímto způsobem může být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a co dovodil, že postup žalované při uzavírání smluv nelze označovat za jednání v rozporu s dobrými mravy obcházející zákon a není zde ani rozpor s žádným ustanovením „první části občanského zákoníku“, navíc za situace, kdy žalovaná byla „obětí trestného činu úvěrového podvodu“, za který byl R. P. pravomocně odsouzen, že žalobce nelze označit za osobu „neznalou a inteligenčně jednoduchou“, která by byla „jen ostatními osobami využita a byla bez souhlasu nastrčena, aby jim umožnila spáchat trestnou činnost“, že navíc zdravotní potíže žalobce jsou „spíše fyzického rázu, pouze se jinak zadrhává v řeči či si pomaleji vybavuje slova“, což nemůže způsobovat jeho „neorientovanost ve společenských vztazích“, a že ani depresivní porucha jej nemohla omezovat na způsobilosti k provedeným právním úkonům, opětovně – na základě totožných skutkových zjištění a ze stejných důvodů uvedených v jeho předchozím rozhodnutí – dospěl k závěru, že uzavření zástavní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou dne 20. 8. 2007 nebylo v rozporu s dobrými mravy ani jinými ustanoveními zákonů, proto je tato smlouva platná a „smluvní zástavní právo z ní plynoucí tak stále existuje“, že žaloba je nedůvodná vzhledem k uplynutí promlčecí doby pro vznesení námitky relativní neplatnosti právního úkonu a že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, neboť „jednání žalované při uzavírání smlouvy s žalobcem a ani v pozdější době nebylo shledáno ani jako nepatřičné“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 8. 2017 č. j. 22 Co 132/2017-221 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 674 108,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Bohuslava Petra. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně použil „opravného prostředku“ dobrých mravů, neboť se nedostatečně zabýval otázkami spojenými se vznikem a realizací hlavního závazkového vztahu (úvěrové smlouvy), jež byly řešeny v trestním řízení a mohly „zásadním způsobem ovlivnit posouzení platnosti akcesorického závazkového vztahu (zástavní smlouvy), a také případný soulad či nesoulad výkonu z něj plynoucích práv s dobrými mravy“, a že dospěl k závěru o nedůvodnosti nároku žalobce, aniž by se blíže zabýval okolnostmi případu „v širším kontextu“, zejména jednáním žalované (banky) a žalobce. Poté, co z výslechu žalobce jako účastníka řízení zjistil, že se jedná o osobu, která v důsledku úrazu hlavy při řeči zadrhává, nevybavuje si rychle slova a má depresivní poruchy a je tak „nepochybně osobou při svém jednání třetími osobami snadno manipulovatelnou“, dospěl k závěru, že důvod pro „použití opravného prostředku dobrých mravů“ lze spatřovat především v osobě žalobce, který je osobou v důsledku úrazu zdravotně postiženou, jejíž paměťové schopnosti jsou znatelně sníženy, a že jeho zdravotní stav jej činí ve vztahu k třetím osobám „znevýhodněným a slabším“, což však nelze směšovat s nedostatkem v oblasti svéprávnosti; je obecně známo, že oběťmi jednání v rozporu s dobrými mravy se stávají i osoby zcela svéprávné, které však v konkrétní situaci „prostě jen důvěřují podvádějící osobě více, než je třeba, nebo se nacházejí ve složité životní situaci, která je činí v daném momentě méně obezřetnými, proto na ochranu těchto osob s odkazem na dodržení norem pozitivního práva nelze rezignovat“. Má za to, že soud prvního stupně při svém rozhodování „zcela přehlédl existenci vlastnického práva žalobce, jehož ochranu měl vážit stejně jako zvažovat ochranu legitimního očekávání žalované“, a že je namístě – při „střetu“ vlastnického práva žalobce jako majitele zastavených nemovitostí a práva žalované na legitimní očekávání, že její pohledávka z úvěrové smlouvy bude uhrazena - poskytnout ochranu základnímu vlastnickému právu žalobce „přes aplikaci ustanovení § 3 obč. zák. a § 2 odst. 3 o. z.“; navíc za situace, kdy žalovaná nevykonávala své právo na zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy v souladu s dobrými mravy, když postupovala „cestou realizace zástavy“ a přistoupila k uzavření úvěrové smlouvy přesto, že R. P. byl osobou opakovaně trestně stíhanou a vězněnou, mimo jiné i pro majetkovou trestnou činnost, a při sjednávání úvěrové smlouvy akceptovala jím předložené údaje, aniž by si je ověřila, a rovněž „bylo neopatrné“ zajistit úvěr zástavním právem na nemovitostech, které byly v té době již zatíženy dvěma zástavními právy. Závěrem odvolací soud uvedl, že uzavření úvěrové smlouvy za těchto okolností bylo „hrubě nedbalé, v rozporu s povinností jednat s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 o. z.“, a že taková neopatrnost žalobce (správně žalované) jako „profesionálního subjektu“ jde k jeho tíži a vylučuje, aby soud upřednostnil ochranu jeho legitimního očekávání před ochranou vlastnického práva žalobce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud se při řešení otázek souvisejících s posuzováním platnosti zástavní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť závěr o tom, že zástavní právo platně nevzniklo, odůvodnil ustanovením § 3 občanského zákoníku, které umožňuje odepřít ochranu výkonu práva, jenž je v rozporu s dobrými mravy, podle kterého však nelze prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou, a to ani tehdy, když jeden z účastníků vyvolal při uzavírání smlouvy u druhého omyl či jeho omylu využil, tedy v případech podvodného jednání jedné ze stran při uzavírání smlouvy (v takovém případě se může jednat „nanejvýš“ o relativní neplatnost podle § 49a občanského zákoníku), navíc otázka souladu s dobrými mravy má v souvislosti s uzavíráním smlouvy význam pouze tehdy, jde-li o posouzení jejího obsahu, resp. účelu, přičemž v projednávané věci v samotném obsahu, tj. v jednotlivých smluvních ujednáních zástavní smlouvy, ani v jejím účelu (tj. sjednání zajištění pohledávky) rozpor s dobrými mravy nespočívá a „tímto směrem se neubírá“ ani argumentace odvolacího soudu, který za „zásadní“ pro svůj závěr o „údajné neexistenci“ zástavního práva k předmětným nemovitostem označil otázku zdravotního, resp. duševního stavu žalobce, o němž si učinil závěr „zcela svévolně, bez odborného znaleckého posouzení“ v rozporu s ustanovením § 127 občanského soudního řádu. Má za to, že pro posouzení platnosti zástavní smlouvy, resp. pro posouzení, zda zástavní právo na základě zástavní smlouvy vzniklo, není „relevantní“ skutečnost, že zástavní smlouvou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem v té době již zatíženým jinými zástavními právy, a to ani ve spojení s otázkou zdravotního, resp. duševního stavu žalobce při uzavírání zástavní smlouvy, ani skutečnost, že žalovaná přistoupila k uzavření úvěrové smlouvy, z níž byla pohledávka zajištěna zástavní smlouvou, s osobou opakovaně trestně stíhanou (R. P.), a ani okolnost, že žalovaná údajně „nepostupovala v souladu s dobrými mravy“, když „postupovala cestou realizace zástavy“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný“ potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud se při svém rozhodování nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a jeho „myšlenková konstrukce“ - vedena snahou o poskytnutí ochrany slabší smluvní straně, která je slabší „nejen pro svůj status spotřebitele, ale i pro svoji slabost sociální, oproti smluvní straně v pozici podnikatele se značně silným postavením, která těží ze své finanční síly a rozsáhlého personálního zázemí, u něhož lze předpokládat vysokou míru profesionality“ - je „zcela správná“, a proto bylo nutno učinit závěr, že postup žalované v celém procesu kontraktace zcela zjevně nebyl souladný s dobrými mravy, jak presumuje § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a že proto jak úvěrová smlouva, tak „na ni navazující a od ní odvisící“ smlouva zástavní svým obsahem i účelem odporují dobrým mravům podle § 39 občanského zákoníku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že kupní smlouvou ze dne 10. 7. 2007, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 30. 8. 2007, prodal žalobce R. P. předmětné nemovitosti (pozemky parc. č. , parc. č. s domem č. p. , parc. č. se stavbou bez č. p./č. e., parc. č. , parc. č. a parc. č. v k. ú. S.), které byly zatíženy zástavním právem pro pohledávku K. D. ve výši 2 500 000 Kč, za částku 9 200 000 Kč, že zástavní smlouvou ze dne 20. 8. 2007, s právními účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí k témuž dni, žalobce zastavil předmětné nemovitosti k zajištění pohledávky žalované vůči R. P. vyplývající ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007 ve výši 6 700 000 Kč, že dopisem ze dne 6. 11. 2008 žalobce se souhlasem R. P. odstoupil od kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2007, že na návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 20. 8. 2007 je úředně ověřený podpis žalobce, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2011 č. j. 6 T 198/2011-384, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2012, byl R. P. odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 trestního zákona, neboť dne 20. 8. 2007 na pobočce žalované v Hradci Králové při uzavírání smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 6 700 000 Kč předložil falešné doklady a následně tento úvěr zajištěný předmětnými nemovitostmi žalobce ani dílčím způsobem nesplácel, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2011 č. j. 15 C 363/2010-59 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2011 č. j. 8 Co 1658/2011-84 byla zamítnuta žaloba manželky žalobce proti žalované na určení „neexistence“ zástavního práva na základě zástavní smlouvy ze dne 20. 8. 2007 z důvodu, že se relativní neplatnosti z důvodu absence souhlasu druhého manžela dovolala po uplynutí promlčecí lhůty, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2012 č. j. 15 Nc 1963/2012-44 byl nařízen ve prospěch pohledávky žalované jako zástavní věřitelky ve výši 6 674 611 Kč s příslušenstvím prodej zastavených nemovitostí, které jsou ve vlastnictví žalobce a jeho manželky, že exekutorským příkazem Exekutorského úřadu Praha – západ č. j. 156 Ex 1898/14-12 bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem zastavených nemovitostí k vymožení pohledávky žalované jako oprávněné ve výši 6 674 611 Kč s příslušenstvím za R. P. ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 8. 2007, která jí byla přiznána rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2014 č. j. 9 C 342/2013-43, jenž nabyl právní moci dne 11. 4. 2014, že usnesením ze dne 17. 2. 2015 č. j. 156 Ex 1898/14-28 vydal Exekutorský úřad Praha – západ dražební vyhlášku na prodej předmětných nemovitostí a stanovil jejich výslednou cenu na 4 800 000 Kč a že žalobce je osobou, která v důsledku úrazu hlavy při řeči zadrhává, nevybavuje si rychle slova a má depresivní poruchy.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na otázce, zda v okolnostech, za kterých byla uzavřena zástavní smlouva ze dne 20. 8. 2007, lze spatřovat důvod, pro který předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, jež k nim bylo touto zástavní smlouvou zřízeno, a v této souvislosti na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek vzniká zástavní právo. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce mělo vzniknout na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 20. 8. 2007 (srov. § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb. a č. 443/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.

Zástavní právo má - jak vyplývá z citovaného ustanovení - především funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku prodeje zástavy), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.

Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.

Zástavní právo vzniká mimo jiné na základě písemné smlouvy, která musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (srov. § 156 odst. 1 a 2 obč. zák.); zástavní právo k nemovitým věcem vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 157 odst. 1 obč. zák.).

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.

Z akcesority zástavního práva vyplývá, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

V projednávané věci měla pohledávka zajištěná zástavním právem vzniknout ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007 ve výši 6 700 000 Kč uzavřené mezi žalovanou jako věřitelkou a R. P. jako dlužníkem. Byla-li tato smlouva neplatná pro podvodné jednání R. P., mohla se její neplatnosti dovolat pouze žalovaná jako druhá smluvní strana, která byla tímto úkonem dotčena [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3528/2007, a v nich vyjádřený závěr, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem; podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.)]. Nedovolala-li se žalovaná neplatnosti smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007 z uvedeného důvodu a není-li dán ani žádný jiný důvod neplatnosti této smlouvy ve smyslu ustanovení § 37-40 obč. zák. (odvolací soud v uzavření úvěrové smlouvy žalované s R. P., který byl osobou opakovaně trestně stíhanou a odsouzenou mimo jiné i za majetkovou trestnou činnost, aniž by si ověřila jím předložené údaje, spatřoval hrubě nedbalé, neodborné a neopatrné jednání žalované, ale neplatnost této smlouvy – stejně jako soud prvního stupně - neshledal), vznikla z této smlouvy platně pohledávka žalované vůči R. P., která mohla být zajištěna zástavním právem.

Zástavní smlouva ze dne 20. 8. 2007, kterou žalobce zastavil předmětné nemovitosti k zajištění pohledávky žalované vůči R. P. vyplývající ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007 ve výši 6 700 000 Kč, obsahuje označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje, a splňuje proto náležitosti stanovené v ustanovení § 156 odst. 2 obč. zák. Zástavní smlouva svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a ze skutečností zjištěných soudy nelze dovodit ani její rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), kterými se v ustálené praxi soudů rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998 sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Zjištění odvolacího soudu, že žalobce se v důsledku úrazu hlavy při řeči zadrhává, nevybavuje si rychle slova a má depresivní poruchy, nemůže samo o sobě vést k závěru o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 20. 8. 2007, neboť z důvodů souvisejících se zdravotním stavem jednajícího je neplatný právní úkon jen v případě osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (srov. § 38 odst. 2 obč. zák.); závěr o takové duševní poruše však ze skutkových zjištění soudů nevyplývá (a neučinil ho ostatně ani odvolací soud). Uvedené okolnosti týkající se zdravotního stavu žalobce nesouvisí s obsahem ani účelem zástavní smlouvy, a proto v nich nelze spatřovat ani důvod její neplatnosti spočívající v rozporu smlouvy s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Platnosti zástavní smlouvy nemůže být na újmu ani skutečnost, že jí bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, které byly v době jejího uzavření již zatíženy dvěma zástavními právy, neboť zákon výslovně předpokládá, že na zástavě může vzniknout více zástavních práv; v takovém případě se zajištěné pohledávky uspokojují postupně v pořadí určeném podle doby vzniku zástavních práv (srov. § 165 odst. 2 obč. zák.); pozdější pořadí zástavního práva zhoršuje možnosti uspokojení pohledávky zástavního věřitele, nemá však samo o sobě negativní vliv na právní postavení zástavního dlužníka.

Vytknul-li odvolací soud soudu prvního stupně, že při svém rozhodování „zcela přehlédl existenci vlastnického práva žalobce, jehož ochranu měl vážit stejně jako zvažovat ochranu legitimního očekávání žalované“, pak náležitě nevzal v úvahu, že vlastnické právo představuje nejen právo předmět vlastnictví držet a tento předmět užívat a požívat, ale také právo s ním nakládat (disponovat). Naložil-li žalobce s předmětnými nemovitostmi tak, že k nim smlouvou uzavřenou za podmínek stanovených zákonem zřídil zástavní právo, vykonal tím v souladu se zákonem své vlastnické právo k nemovitostem a nemůže mu být poskytnuta ochrana tak, že by se k zástavní smlouvě v rozporu se zásadou pacta sunt servanda nepřihlíželo. Spatřuje-li odvolací soud rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) v tom, že žalovaná při výkonu svého práva na zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy postupovala „cestou realizace zástavy“, pak přehlíží, že předmětem řízení v projednávané věci je určení, zda jsou předmětné nemovitosti zatíženy zástavním právem, a nikoli výkon (realizace) tohoto práva. Použil-li odvolací soud na podporu svých závěrů též ustanovení § 2 odst. 3 a § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014 (přestože zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce mělo vzniknout na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 20. 8. 2007), je tento jeho postup navíc v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v něm vyjádřený právní názor, že přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry)].

Protože – jak vyplývá z výše uvedeného - pohledávka žalované vůči R. P. ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007, která byla zajištěna zástavním právem zřízeným k předmětným nemovitostem zástavní smlouvou ze dne 20. 8. 2007, platně vznikla a protože ze skutečností zjištěných soudy nevyplývá, že by tato zástavní smlouva byla neplatná, vzniklo na základě ní zástavní právo k předmětným nemovitostem vkladem tohoto práva do katastru nemovitostí. Nezaniklo-li zástavní právo do doby rozhodování soudů v projednávané věci některým ze způsobů stanovených zákonem (srov. § 170 odst. 1 obč. zák.), byl na místě závěr, že předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou ze dne 20. 8. 2007.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2018

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru