Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 58/2005Rozsudek NS ze dne 21.11.2005

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.58.2005.1
Dotčené předpisy

§ 195 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 17 odst. 4 předpisu č. 1/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 58/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. ČR, s. p., zastoupenému advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 138/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2004, č. j. 23 Co 306/2004-457, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. dubna 2004 č.j. 7 C 138/2000-433 ve výrocích III., IV., V., VII., VIII., IX. a X. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání -„onemocnění horních končetin - epikondylitis“ - zaplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při uznání invalidity nebo částečné invalidity za dobu od 1. června 1999 do 6. prosince 1999 ve výši 101.184,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu na základě dohody ze dne 29. března 1996 poskytoval řádně náhradu za ztrátu na výdělku až do května 1999, a počínaje měsícem červnem 1999 přestal bezdůvodně náhradu za ztrátu na výdělku vyplácet.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. 3. 2001 č. j. 7 C 138/2000-96 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že „žalobce předmětnou nemocí z povolání netrpí a naopak trpí jinou nemocí, která má obecný charakter (jedná se o syndrom karpálního tunelu), přičemž i tato nemoc sama o sobě žalobce omezuje ve vykonávání takového povolání, kde by byl vystaven riziku vibrací či přetěžování“, a že „toto obecné onemocnění žalobce vylučuje jakoukoli výdělečnou činnost v podobě práce dřevorubce či práce obdobné“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2001 č. j. 23 Co 232/2001-120 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že epikondylitida jako nemoc z povolání „již u žalobce netrvá“, avšak že nelze vyloučit, že další onemocnění - syndrom karpálního tunelu, původně označené za „obecné onemocnění“, může být nemocí z povolání, která vznikla za trvání pracovního poměru žalobce u žalovaného.

Okresní soud v Příbrami po doplnění řízení rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, č. j. 7 C 138/2000-168, vyslovil, že „základ nároku žalobce je dán po právu“ a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2002 č. j. 23 Co 296/2002-191 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že „žalobce netrpí žádným obecným onemocněním, pro které by u něho došlo k podstatné změně poměrů, ale naopak dalším onemocněním nemocí z povolání, kterým onemocněl při práci u žalovaného jako dělník pěstební činnosti“, a proto mu náleží odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku podle uzavřené dohody o narovnání ze dne 29. 3. 1996.

Okresní soud v Příbrami nato rozsudkem ze dne 28. 4. 2003 č. j. 7 C 138/2000-359 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 568.549,- Kč s příslušenstvím a aby mu počínaje dnem 1. 4. 2003 platil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti částku 15.798,- Kč měsíčně; ohledně částky 200.313,- Kč s příslušenstvím, „ohledně nárokované ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do budoucna počínaje dnem 1. 4. 2003 co do částky 5.042,- Kč“ měsíčně žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházeje ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika dospěl k závěru, že celková výše škody žalobce za období od 1. 6. 1999 do 31. 3. 2003 bez započtení žalovaným zčásti poskytnutého plnění činí 661.660,- Kč, a že výše této náhrady od 1. 4. 2003 do budoucna činí 15.798,- Kč měsíčně.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2003 č. j. 23 Co 277/2003-398 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě do částky 568.549,- Kč vyhověno, zrušil „do částky 118.072,- Kč a pokud byl přiznán 10% úrok z prodlení z částky 1.935,- Kč od 7. 12. 1999 do 14. 9. 2000 a 10% úrok z prodlení z částky 30.582,- Kč od 15. 9. 2000 do zaplacení“, dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo platit žalobci počínaje dnem 1. 4. 2003 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 15.798,- Kč a ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta, jakož i ve výrocích souvisejících, a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že při výpočtu „tzv. fixní neboli stop renty“ je třeba valorizovat jak průměrný výdělek před vznikem škody, tak i „stop výdělek použitý pro výpočet renty“. Dále pak shledal důvodnou námitku žalobce týkající se výkladu ustanovení

§ 1 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 263/1994 Sb. a nařízení vlády č. 291/1995 Sb., vytkl však soudu prvního stupně, že „v podrobnostech se odvolací soud nemohl přezkoumáním rozsudku soudu prvního stupně pro nesrozumitelnost odůvodnění zabývat“.

Okresní soud v Příbrami poté rozsudkem ze dne 5. 4. 2004 č. j. 7 C 138/2000-433 žalobě vyhověl do částky 120.362,- Kč s příslušenstvím (které v rozsudku vyčíslil) a uložil žalovanému, aby platil žalobci počínaje dnem 1. 3. 2004 částku 15.089,- Kč měsíčně, ohledně částky 162.163,- Kč a požadované náhrady za ztrátu na výdělku od 1. 3. 2004 ve výši 2.889,- Kč měsíčně, jakož i „co do požadovaného příslušenství“ (které v rozsudku vyčíslil) žalobu zamítl, ohledně částky 265.101,- Kč řízení zastavil, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 136.088,- Kč „k rukám jeho právního zástupce“ a 2.373,- Kč České republice na účet Okresního soudu v Příbrami, vyslovil, že České republice se náhrada nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami soudní poplatek ve výši 30.460,- Kč. Na základě zjištění, že škoda na výdělku vznikla žalobci v roce 1987, zjišťoval průměrný výdělek postupem podle ustanovení § 34 odst. 2 nařízení vlády č. 54/1975 Sb. a podle vyhlášky č. 112/1975 Sb., „a rozhodným obdobím pro výpočet tohoto výdělku byl celý kalendářní rok 1986“. „S ohledem na valorizace provedené jednotlivými vládními nařízeními od roku 1987 do roku 2003“ dovodil, že „v období od 1. 6. do 31. 7. 1999 činila výše průměrného výdělku žalobce před vznikem škody příslušným způsobem valorizovaná 19.497,- Kč“, od něhož „bylo nutné odečíst započitatelnou částku částečného invalidního důchodu a fiktivní výdělek žalobce“. Výši fiktivního výdělku žalobce pak soud stanovil jako průměrný výdělek žalobce před skončením pracovního poměru u žalovaného s tím, že „za rozhodné období pro výpočet tohoto výdělku použil v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 1/1992 Sb. období celého kalendářního roku 1995“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2004 č. j. 23 Co 306/2004-457 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených zamítavých výrocích, jakož i ve výrocích souvisejících“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 28.974,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení „k rukám advokátky“. „K hlavní námitce žalobce“, že soud při výpočtu průměrného výdělku, kterého žalobce dosahoval u žalovaného před skončením pracovního poměru, postupoval podle nařízení vlády č. 54/1975 Sb. a vyhlášky č. 112/1975 Sb., uvedl, že výdělek, kterého žalobce dosahoval před skončením pracovního poměru, byl vypočten podle ustanovení § 17 zák. č. 1/1992 Sb. „tak, jak bylo postupováno i znalcem z oboru účetnictví JUDr. B. K.“. Žalobce ve čtvrtém čtvrtletí roku 1995 odpracoval pouze 17 dnů, a proto bylo třeba podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona o mzdě místo průměrného výdělku zjistit „pravděpodobný výdělek“ z hrubé mzdy od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. „Lze tak říci, že pravděpodobný výdělek lze nejlépe zjistit tím, že se porovnají výdělky za celý rok (v tomto případě rok 1995), a měsíce, kdy zaměstnanec odpracuje plný počet pracovních dnů mohou být vodítkem k tomu, aby byl pravděpodobný výdělek zjištěn“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že výdělek za dobu před skončením pracovního poměru u žalované má být zjišťován za rozhodné období, jímž je podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. předchozí kalendářní čtvrtletí. „Žalobce ve čtvrtém čtvrtletí 1995 odpracoval nikoliv 22 dnů, ale pouze dnů 17 a skutečně tedy mělo býti postupováno při výpočtu průměrného výdělku v tomto případě podle § 17 odst. 4 citovaného zákona“. Při takovémto zjišťování průměrného výdělku se - jak žalobce zdůraznil - vychází z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Podle ustanovení § 17 odstavec 10 zákona č. 1/1992 Sb. totiž při zjišťování průměrného výdělku pro účely zjišťování náhrad škody při nemocech z povolání lze vycházet z rozhodného období, kterým je předchozí kalendářní rok, jedině tehdy, je-li tak sjednáno v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřních předpisech, avšak jen za předpokladu, že takto určené rozhodné období bude pro zaměstnance výhodnější. Stanovení průměrného výdělku pro výpočet fixní renty z rozhodného období za celý kalendářní rok 1995 však vzhledem k závěrům znalce JUDr. B. K. není výhodnější, a navíc takovýto postup ani nemá oporu v zákoně. V důsledku nesprávného postupu soudu při zjišťování průměrného výdělku dospěl soud k odlišnému výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, a tento rozdíl činí měsíčně 2.889,- Kč ke škodě žalobce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, „jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně“, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Předpoklady odpovědnosti organizace (dále „zaměstnavatele“) vůči pracovníku (dále „zaměstnanci“) za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity).

Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého o dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je jedním z nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, a k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného v pracovním poměru jako dřevorubec. Dne 27.4.1987 byla u něj hlášena „epikondylitis rad. l. dx.“ jako nemoc z povolání podle položky č. 29 seznamu nemocí z povolání, a dne 6.5.1987 byl přeřazen na práci dělníka v „pěstební činnosti“, kterou vykonával do roku 1996. Po rozvázání pracovního poměru dne 8.2.1996 pracoval do 31.12. 1997 jako skladník a prodavač, poté samostatně podnikal a od 22.12.1999 byl veden úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání; po celou dobu až do května 1999 mu žalovaný platil pravidelně náhradu za ztrátu na výdělku podle dohody o narovnání ze dne 26.3.1996 „i do budoucna“, počínaje měsícem červnem 1999 mu náhradu odmítá poskytovat.

Za tohoto skutkového stavu - vzhledem k tomu, že mezitímním rozsudkem bylo postaveno napevno, že základ nároku žalobce je opodstatněn, neboť na straně žalobce nedošlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce - bylo pro posouzení věci (vedle zjištění průměrného výdělku před vznikem škody a výše částečného invalidního důchodu) významné, jaký „výdělek po pracovním úraze“ je rozhodný pro zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku.

V ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - učinil východiskem svých úvah názor, který je i v soudní praxi jako správný přijímán, že, pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení § 195 zák. práce, neboť pro onemocnění nemocí z povolání musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodu, který nespočívá na jeho straně, a že potom dosahoval bez vlastní viny při výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost ještě nižších výdělků, resp. bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, a proto poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru náhrada za ztrátu na výdělku (§ 195 zák. práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody) - srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1998, pod poř. č. 93.

Protože pro výdělek, který poškozený dosahuje po pracovním úraze (nemoci z povolání), jsou rozhodující právní poměry účinné v době, kdy tento nárok vznikne, je nepochybné, že i pro stanovení průměrného výdělku, který má být použit namísto skutečně dosahovaného výdělku po pracovním úraze, platí právní předpisy v té době účinné; výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce se proto stanoví ve výši průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. Vzhledem k tomu je třeba projednávanou věc z uvedeného hlediska posuzovat i v současné době podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění v tehdejší době účinném, tj. ve znění účinném předtím, než dne 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, a některé další zákony (dále jen „zákon o mzdě“).

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce (§ 17 odst. 2 zákona o mzdě).

Podle ustanovení § 17 odst. 4 jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek se zjistí z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl.

Z uvedeného vyplývá, že průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že pro zjišťování průměrného výdělku pro účely zjišťování náhrady škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání lze pouze v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu stanovit, že rozhodným obdobím je předchozí kalendářní rok, bude-li takto určené rozhodné období pro zaměstnance výhodnější (srov. § 17 odst. 9 zákona o mzdě), jinak je rozhodným obdobím zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí a ani „výkladem“ nelze dovodit, že by rozhodným obdobím mohl být časový úsek jiný.

Jako podmínka pro zjištění průměrného výdělku je stanoveno odpracování alespoň 22 dnů. Jestliže zaměstnanec tento počet dnů v rozhodném období neodpracuje, používá se pro pracovněprávní účely místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek, který se zjistí buď z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, nebo z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Jestliže zaměstnanec odpracuje takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 22 dnů, může být pravděpodobným průměrným výdělkem již samotný výsledek výpočtu zjištěný z hrubé mzdy zúčtované v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období, který není třeba dále upravovat, prokáže-li se, že zjištěný výsledek je vzhledem k okolnostem případu „pravděpodobný“. Nedosáhne-li však zaměstnanec v rozhodném období žádné mzdy, anebo jestliže je pochybné, že by dosažený výdělek mohl být výdělkem, jehož by zaměstnanec dosáhl, kdyby pracoval, je třeba se zabývat zjištěním, jaká by byla ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 i.f. zákona o mzdě hrubá mzda, které by zřejmě dosáhl.

Zákon nestanoví, z jakých hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Protože se však jedná o stanovení pravděpodobného výdělku na základě výdělků, které by byly „zřejmě“ dosaženy právě v rozhodném období, je třeba při zkoumání „pravděpodobnosti“ podkladů pro výpočet průměrného výdělku v první řadě přihlížet k tomu, jakou práci měl poškozený zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy, apod. Teprve v tomto rámci lze potom - jako k určitému korektivu - přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci poškozeného zaměstnance, jakých výdělků - jestliže se v mezidobí nezměnily podmínky - dosahoval poškozený zaměstnanec v daném pracovním zařazení v minulosti, apod. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu – přihlédnout k výdělkům, které poškozený zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období, jako kupříkladu v době před delší pracovní neschopností, po níž bezprostředně začala vznikat ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, anebo k výdělkům dosahovaným třeba i v delším časovém úseku, a tyto výdělky potom porovnávat se skutečně zúčtovanou hrubou mzdou za dobu kratší 22 dnů v rozhodném období, anebo s výsledkem zjištění, jakého výdělku by poškozený zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě“ dosáhl. Za tohoto stavu by bylo možné přisvědčit úvaze odvolacímu soudu potud, že sice - obecně vzato - porovnání výdělků za celý rok, popřípadě „měsíce, kdy pracovník odpracuje plný počet pracovních dnů, mohou být vodítkem k tomu, aby byl pravděpodobný výdělek zjištěn“, avšak že rozhodným obdobím, za něž bude pravděpodobný výdělek zjišťován, musí být i v tomto případě příslušné předchozí kalendářní čtvrtletí.

V posuzované věci byla zjišťována náhrada za ztrátu na výdělku „v dosavadní výši“ za přihlédnutí k obsahu dohody o narovnání ze dne 26.3.1996, kterou účastníci uzavřeli po skončení jejich pracovního poměru ke dni 8.2.1996, kdy jako tzv. výdělek po pracovním úraze byl uvažován průměrný výdělek žalobce dosahovaný naposledy ještě za trvání pracovního poměru k žalovanému. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně, který přenechal vyřešení skutkové a právní otázky zjištění správné výše průměrného výdělku znalci, v rozsudku ze dne 28.4.2003 č.j. 7 C 138/2000-359 „výši fiktivního výdělku“ - částku 3.208 ,-Kč - stanovil „s tím, že za rozhodné období použil v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 1/1992 Sb. čtvrté čtvrtletí r. 1995“, zatímco v rozsudku ze dne 5.4.2004 č.j 7 C 138/2000-433 „výši fiktivního výdělku“ stanovil částkou 5.460,- Kč „s tím, že za rozhodné období pro výpočet tohoto výdělku použil v souladu s ustanovením § 17 zákona č. 1/92 Sb. období celého kalendářního roku 1995“ a „tak revidoval svůj původní názor na to, že výkladem zmíněného ustanovení § 17 zákona o mzdě je nutné dospět k opačnému závěru a za rozhodné období považovat pouze 4. čtvrtletí r. 1995“. Odvolací soud, který jinak vycházel ze správné obecné úvahy, přehlédl, že soud prvního stupně neuvažoval výdělky žalobce za rok 1995 jako „vodítko“ při zjišťování pravděpodobného výdělku za rozhodné období čtvrtého čtvrtletí roku 1995 (zda hrubá mzda dosažená v tomto čtvrtletí je mzdou, kterou by žalobce „zřejmě dosáhl“, jestliže by v něm pracoval déle, než 22 dnů); z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že průměrný výdělek „stanovil“ z „období celého kalendářního roku 1995“, a odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. listopadu 2005

JUDr.Zdeněk Novotný, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru