Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 5707/2017Usnesení NS ze dne 28.03.2018

HeslaNáklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5707.2017.1
Dotčené předpisy

§ 151 odst. 2 o. s. ř.

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 5707/2017-727

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Komerční banky a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) Z. H., zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, 2) K. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, 3) I. N., 4) P. P., zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1, 5) H. S., zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova č. 5, a 6) E. Ž., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 17, o 6,597.700,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 122/2001 a 23 C 6/2012, o dovolání žalované 5) H. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017 č.j. 30 Co 151/2017-698, takto:

I. Dovolání žalované 5) se zamítá.

II. Žalovaná 5) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Polanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15.

Odůvodnění:

Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26.7.2001 a následně změněnou se souhlasem soudu) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaní (spolu s J. K., která v průběhu řízení dne 23.2.2014 zemřela a řízení bylo ve vztahu k ní zastaveno) zaplatili na náhradě škody celkem 6,597.700,17 Kč, z toho podle míry zavinění na celkové škodě a s přihlédnutím k omezení vyplývajícímu z ustanovení § 179 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006), každý ze žalovaných 117.816,07 Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném odsouhlasení financování obchodního případu společnosti REALITY – TRADING spol. s r.o., způsobili žalobkyni škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností.

Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co řízení o shora popsaném nároku, doposud vedené pod sp. zn. 27 C 122/2001, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude vedeno pod sp. zn. 23 C 6/2012) rozsudkem ze dne 29.5.2015 č.j. 23 C 6/2012-465 žalobu vůči všem žalovaným zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) 164.983,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 2) 74.052,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Maška, žalované 3) 44.431,- Kč k rukám advokátky JUDr. Blanky Bláhové, žalované 4) 47.983,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Hochmana, žalované 5) 102.565,65 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Slavíkové, a žalované 6) 160.364,33 Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky. Ve věci samé dospěl k závěru, že vzhledem k dosud probíhajícímu konkurznímu řízení vedenému proti společnosti REALITY – TRADING spol. s r.o. je žaloba předčasná, neboť „dosud nebylo postaveno najisto, v jaké výši vznikla škoda, a nelze učinit spolehlivý závěr o nevymahatelnosti uplatněné škody“. Následkem procesního neúspěchu žalobkyně je proto podle názoru soudu prvního stupně její povinnost k náhradě nákladů řízeni úspěšným žalovaným. Soud prvního stupně přitom neshledal žádnou okolnost, která by umožňovala rozhodnout jinak než podle kriteria úspěchu ve věci, a dovodil, že je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2016 č.j. 30 Co 130/2016-545 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalované 2) K. N. a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 1) Z. H., žalované 2) K. N., žalované 5) H. S. a žalované 6) E. Ž. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o předčasnosti podané žaloby, neboť z důkazů předložených žalobkyní je jednoznačně patrné, že v rozsahu žalobou uplatněné částky nebude nárok v konkurzním řízení vedeném proti společnosti REALITY – TRADING spol. s r.o. uspokojen. Kromě toho soud prvního stupně pominul některá tvrzení žalobkyně o tom, jakých porušení pracovních povinností se dopustila žalovaná 2). Konečně mu vytkl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení „nekriticky převzal“ vyúčtování nákladů řízení advokáty jednotlivých účastníků, aniž by zkoumal účelnost těchto nákladů. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.

Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 9.12.2016 č.j. 23 C 6/2012-647 žalobu vůči žalované 2) zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) 106.490,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 2) 96.267,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Maška, žalované 5) 102.565,65 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Slavíkové, a žalované 6) 120.557,- Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná 2) neporušila žádné svoje pracovní povinnosti, neboť o financování obchodu rozhodovaly jiné, vyšší složky žalobkyně, žalovaná 2) neměla u žalobkyně v předmětné době žádnou rozhodovací pravomoc o poskytování úvěrů. Proto žaloba vůči ní nemůže být důvodná. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně důsledně aplikoval zásadu úspěchu žalovaných ve věci a vycházeje z hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní služby zjistil sazbu za ten který úkon podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup včetně výsledné odměny v případě každého žalovaného přehledně odůvodnil.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.6.2017 č.j. 30 Co 151/2017-698 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o nákladech řízení tak, že výše nákladů žalovaného 1) Z. H. činí 41.247,69 Kč, výše nákladů žalované 2) K. N. činí 91.350,60 Kč, výše nákladů žalované 5) H. S. činí 40.514,54 Kč a výše nákladů žalované 6) E. Ž. činí 44.656,04 Kč, jinak rozsudek v těchto výrocích potvrdil, a rozhodl, že žalobkyni se ve vztahu k žalovanému 1), žalované 2), žalované 5) a žalované 6) nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu sice soud prvního stupně při úvaze o výši náhrady nákladů řízení správně vyšel ze zásady úspěchu ve věci, odvolací soud však „reflektoval posun“ v judikatuře Ústavního soudu ČR, který dovodil, že u řízení zahájených za účinnosti vyhlášky č. 484/2000Sb. (dále též jen „přísudková vyhláška“) a skončených po jejím zrušení, odporuje principu legitimního očekávání účastníků mnohonásobné, resp. nezanedbatelné navýšení nákladů určených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen „advokátní tarif“). Odvolací soud proto porovnal náklady řízení pro jednotlivé žalované podle přísudkové vyhlášky a podle advokátního tarifu, přihlížeje k tomu, že předmětem řízení bylo u všech žalovaných zaplacení částky 117.816,07 Kč. Z jím provedeného výpočtu poté dovodil, že ani po revizi účelnosti jednotlivých úkonů nelze úspěšným žalovaným přiznat plnou náhradu nákladů stanovenou podle advokátního tarifu. Zatímco legitimní očekávání žalobkyně po převážnou část řízení vycházelo, v případě neúspěchu, z náhrady nákladů opřenou o přísudkovou vyhlášku, náhrada vypočtená podle advokátního tarifu tento limit několikanásobně převyšuje. Vzal přitom v úvahu rovněž to, že princip obrany žalovaných pro všechna dílčí (vyloučená) řízení byl stejný. Za tolerované navýšení odvolací soud v daném případě považuje nejvýše 10%, a proto úvahou ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. přiznal každému ze žalovaných náhradu nákladů řízení ve výši stanovené podle přísudkové vyhlášky, zvýšenou o 10%. O nákladech odvolacího řízení rozhodl způsobem odpovídajícím tomu, že míra úspěchu žalobkyně závisela pouze na úvaze odvolacího sodu o přiměřenosti nákladů předcházejícího řízení, která se odvíjela od relativně nově přijaté judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR. V této skutečnosti odvolací soud spatřuje okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. s tím, že žalobkyně je oproti žalovaným ekonomicky, materiálně a personálně nesrovnatelně silnějších subjektem, pro niž nepřiznání nákladů odvolacího řízení nebude mít prakticky žádný negativní dopad.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 5) H. S. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva - nesprávné aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. a použití zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. namísto vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Uvedla, že z průběhu celého řízení muselo být žalobkyni zřejmé, jak bude soud rozhodovat o nákladech řízení, a mohla důvodně očekávat, že bude použit pro stanovení výše odměny advokátům advokátní tarif, a to s ohledem na průběh řízení a časovou a skutkovou náročnost sporu. Projednávaná věc neobsahuje žádné prvky, pro které mohl odvolací soud přistoupit k moderaci náhrady nákladů řízení dovolatelky. Žalobkyně je navíc institucí, která zjevně netrpí nedostatkem finančních prostředků ohrožujícím její existenci, a o tom, jakým způsobem bude uplatňovat svá domnělá práva, má k dispozici interní odborníky i možnost výběru tomu odpovídajícího externího právního zastoupení. Jednalo se o velmi složitý případ, který se vedl 15 let, a počet provedených úkonů zcela odpovídá náročnosti a obtížnosti sporu. Žalobkyně mohla zvážit kroky, které bude v průběhu řízení činit, a měla si uvědomit, že v případě neúspěchu bude nést náklady řízení v plné výši a hradit odměnu právním zástupcům žalovaných podle advokátního tarifu. Odvolací soud ani nezohlednil postavení žalovaných, jejich sociální, ekonomickou a psychickou situaci, i to, jak pro ně bylo náročné čelit dlouhotrvajícímu soudnímu sporu. V dané věci je rovněž důležitý aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, přičemž napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek dostatečně věrohodného odůvodnění. Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ní potvrzuje, a že se jí přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované 5) bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť námitky dovolatelky nelze považovat za opodstatněné. Zdůraznila zejména, že Ústavní soud v nálezu ze dne 7.6.2016 sp. zn. IV ÚS 3559/15 vyjádřil názor, že, kdyby (po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.) rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků nepředvídatelné zvýšení nákladů, mohou obecné soudy vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle ústavního soudu je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže ve svém rozhodnutí legitimní očekávání žalobkyně ve vztahu k náhradě nákladů řízení nastaveného vyhláškou č. 484/2000 Sb. zohlednil, a svůj záměr v tomto směru řádně odůvodnil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaké obecné zásady ovládají posuzování hledisek významných pro rozhodování o náhradě nákladů řízení za zastupování advokátem po zrušení podzákonného předpisu, který stanovil paušální sazby odměn pro řízení v jednom stupni. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované 5) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Výchozí zásadou, na které stojí právní úprava nákladů řízení v občanském soudním řízení, je, že každý účastník platí v průběhu řízení ze svého náklady, které za řízení vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce (§ 140 odst. 1 o.s.ř.). Teprve na závěr řízení rozhodne soud i bez návrhu o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.). Určujícím hlediskem pro rozhodnutí, od něhož soud odvíjí svou úvahu, je procesní úspěch ve věci. Ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. v tomto ohledu stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Přitom je třeba mít na zřeteli to, co ze zmíněného ustanovení výslovně vyplývá, že totiž náklady, které byly vynaloženy neúčelně nebo zbytečně, nelze nahradit, i když byl účastník úspěšný, neboť kriteriem přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku je účelnost vynaložení těchto nákladů.

K nákladům řízení náleží i odměna za zastupování, je-li ovšem zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy anebo patentový zástupce v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (§ 137 odst. 2 o.s.ř.). Výše této odměny byla stanovena na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif), a poté na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 374a písm. c) o.s.ř. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení - dále též jen „přísudková vyhláška“.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., byla výše uvedená přísudková vyhláška dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. s účinností od 7.5.2013) zrušena. V souvislosti se zrušením tohoto podzákonného předpisu však nebylo jakkoli dotčeno ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť v posuzovaném případě nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla zrušena, potom nezbývá, než aby soud ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy. Nejedná se však o úvahu volnou, nýbrž o úvahu, která vychází z okolností posuzovaného případu, jejímž základem je zjištění takových skutečností, které kromě jiného umožní přihlédnout i k určitému kvantitativnímu posouzení základních souvislostí. Přitom není vyloučeno, a v odůvodněných případech je i žádoucí, vycházet při úvaze o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení podpůrně i ze zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7.6.2016 sp.zn. IV. ÚS 3559/15, případně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2017 sp. zn. 21 Cdo 3210/2016). Výsledná paušální sazba tedy musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí přihlížet ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem. Přiznaná výše náhrady musí být založena na objektivních a rozumných důvodech, a mezi touto výší (peněžní částkou) a právními službami musí existovat stav přiměřenosti, kdy přiznané náklady nesmí být v nepoměru nejen k povaze a hodnotě daného sporu, nýbrž musí být přiměřené i při porovnání částek náhrad přisouzených v obdobných typových sporech.

Povinnost nahradit náklady řízení stanovená podle ustanovení § 142 a násl. o.s.ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení § 150 o.s.ř., které odvolací soud podle názoru dovolatelky aplikoval nesprávně, proto umožňuje tzv. moderaci náhrady nákladů řízení. Stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o.s.ř. samozřejmě nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.7.2005 sp.zn. I. ÚS 305/2003). I když rozhodnutí závisí na úvaze soudu, nejde ani zde o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2015 pod č. 24).

Z povahy ustanovení § 151 odst. 2 části věty první před středníkem o.s.ř. a ustanovení § 150 o.s.ř., jak o nich bylo pojednáno výše, vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Z logiky věci dále vyplývá, že použití mimořádného zmírňovacího práva podle ustanovení § 150 o.s.ř. přichází v úvahu až po stanovení výše (účelně vynaložených) nákladů řízení podle hledisek významných ve smyslu ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř., ale především, že hlediska, která byla podkladem úvahy o určení výše náhrady nákladů řízení, nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady podle ustanovení § 150 o.s.ř.

V posuzovaném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že závěry, z nichž kromě jiného vycházel nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, že přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze vztáhnout nejen na případ, byla-li odměna advokáta stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž že je třeba z nich vycházet i tehdy, vyplývá-li odměna advokáta z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Zdůraznil přitom, že v takovém případě „je třeba vyjít z ustanovení § 136 o.s.ř. a určit výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoli však libovolné, úvahy, při níž je třeba přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, a zohlednit též, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo“. Z toho pak odvíjel své další úvahy vyúsťující v závěr, že v daném případě „ani po revizi účelnosti jednotlivých úkonů nelze úspěšným žalovaným přiznat plnou náhradu nákladů dle advokátního tarifu“. Nehodnotí tedy okolnosti spíše subjektivní povahy (majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení) u jednotlivých účastníků, nýbrž hodnotí metodiku určení odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny advokátů, která by jim příslušela jak podle advokátního tarifu, tak podle přísudkové vyhlášky za zastupování v této věci. Úvahu odvolacího soudu nelze tedy podřadit pod ustanovení § 150 o.s.ř. (jak to činí dovolatelka), nýbrž pod ustanovení § 151 odst. 2 části první věty před středníkem o.s.ř. Tím však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího soudu, a jeho úvaha vyúsťující v závěr o výši přiměřené odměny advokáta odpovídá s ohledem na všechny okolnosti případu povaze a hodnotě věci.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 5) podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v něm měla plný úspěch, a má proto proti žalované 5) právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Náklady žalobkyně potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v paušální sazbě odměny za jejich zastupování advokátem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby ve výši 1.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v 1 paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Jaroslav Polanský osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.573,- Kč je žalovaná 5) povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru