Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 544/2020Rozsudek NS ze dne 25.11.2020

HeslaNáhrada mzdy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.544.2020.1
Dotčené předpisy

§ 61 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 30.06.2000

§ 17 odst. 1 předpisu č. 1/1992 Sb. ve znění do 31.12.2000

§ 4 odst. 1 předpisu č. 1/1992 Sb...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 544/2020-683

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, proti žalované Teplárny Brno, a. s. se sídlem v Brně, Okružní č. 828/25, IČO 46347534, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 989/51a, o zaplacení 343.952 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 294/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2019, č. j. 15 Co 94/2019-665, takto:

Dovolání žalobce se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná (původně Tepelné zásobování Brno, a. s. se sídlem v Brně, Hlinky č. 68, IČO 60705418) jako bývalý zaměstnavatel zaplatila „nevyplacené os. ohodnocení ve výši 7.934 Kč, rozdíl mezí vyplacenou mzdou a průměrnou hrubou mzdou za 1. čtvrt. roku 1998 ve výši 17.502 Kč, rozdíl mezí vyplacenou mzdou a průměrnou hrubou mzdou za období od 1. 4. 1998 do 13. 2. 2000 ve výši 118.332 Kč, od 14. 2. 2000 do 9. 3. 2000 v částce 16.165 Kč, od 10. 3. 2000 do 31. 5. 2000 ve výši 32.771 Kč, doplacení 13. mzdy vyplácené v květnu 1998 ve výši 24.986 Kč, 14. mzdy vyplacené v 11/1998 ve výši 16.963 Kč, 14. mzdy vyplácené v 12/1998 ve výší 9.210 Kč, 14. mzdy vyplácené v 11/1999 ve výši 23.267 Kč, 14. mzdy vyplácené 12/1999 ve výši 8.514 Kč, doplacení zaměstnaneckých výhod ve výši 10.498 Kč za stravné a 9.600 Kč za dovolenou a nedoplatek příslušenství vyplacené dne 26. 10. 2000 za období od 3/1998 do 12/1999 ve výši 48.210 Kč, a to vše se zákonnými úroky“, z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. 54 C 294/2000-202, řízení do částky 1.441.764,- Kč zastavil (z důvodu zpětvzetí ze strany žalobce), dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 21.475,- Kč včetně úroku z prodlení ve výši 15% z částky 10.511,- Kč od 15. 12. 1998 do zaplacení, zamítl návrh žalobce, jímž se domáhal po žalované zaplacení dalších 232.933,- Kč s příslušenstvím z jednotlivých částek, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 139.438,- Kč k rukám „právního zástupce“ Mgr. Pavla Pernického. Dospěl k závěru, že žalovaná žalobci nevyplatila z celkových nároků částku 21.475,- Kč, a s ohledem na skutečnost, že žalobce se u vzneseného nároku na úhradu příspěvku na stravu a příspěvku na zotavenou nedomáhal příslušenství, byl úrok z prodlení ve výši 15% přiznán pouze z částky 10.511,- Kč, kterou tvořil nárok na 13. mzdu za rok 1998. Nárok na vyplacení částky 232.933,- Kč shledal soud nedůvodným.

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně, poté, co usnesením ze dne 17. 4. 2009, č. j. 15 Co 475/2007-235 rozhodl, že „v řízení bude na místo s Tepelným zásobováním Brno a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 68 pokračováno se společností Teplárny Brno, a. s., se sídlem v Brně, Okružní 25, IČ 46347534“, usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 15 Co 457/2007-243, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytknul, že žalobce, který v průběhu řízení výši uplatněných nároků z titulů různých skutkových tvrzení měnil, nepoučil podle ustanovení § 43 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a nerozhodl o návrzích žalobce na změnu žaloby ani o částečných zpětvzetích. Soud tak nemohl mít objasněnu zejména výši uplatněného nároku a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Uložil soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval k doplnění tvrzení ohledně konkrétní výše uplatněných nároků a naznačil mu, jakým způsobem se má jednotlivými nároky žalobce zabývat.

Městský soud v Brně, poté, co usnesením ze dne 23. 2. 2012, č. j. 54 C 294/2000-277, žalobce vyzval k doplnění žalobního návrhu, usnesením ze dne 20. 4. 2012, č. j. 54 C 294/2000-303, podání žalobce ze dne 29. 12. 2000 ve spojení s podáním ze dne 21. 3. 2012 učiněné k Městskému soudu v Brně, sp. zn. 54 C 294/2000, odmítl a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 294.466,- Kč. Dospěl k závěru, že žaloba žalobce i po jejím doplnění není řádně opravená a doplněná a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2012, č. j. 15 Co 279/2012-316, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se podání žalobce ze dne 29. 12. 2000 ve spojení s podáním ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 54 C 294/2000 neodmítá. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za nepochybné, že žalobce se domáhá náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, náhrady mzdy pro ostatní překážky na straně zaměstnavatele, 13. a 14. mzdy, náhrady za neplatné odnětí osobního ohodnocení a zaplacení zaměstnaneckých výhod za nevyčerpaný příspěvek na dovolenou a příspěvek na stravné.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 54 C 294/2000-461, uložil žalované zaplatit žalobci 181.473,40 Kč (výrok I.), co do částky 162.478,60 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek za žalobu 13.760,-Kč (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a že žalobce a žalovaná jsou povinni nahradit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku, o jejíž výši bude rozhodnuto v samostatném rozhodnutí (výrok V. a VI.). Dospěl k závěru, že: - osobní ohodnocení bylo žalobci odebráno neprávem, proto žalobě v části nároku na zaplacení částky 7.934,- Kč, jakožto nevyplaceného osobního ohodnocení vyhověl, - žalobci za „rozhodné období“ náleží právo na náhradu mzdy ve výši 105.231,40 Kč a ohledně částky 79.538,60 Kč žalobu zamítl, - žalobce za období, kdy nepracoval, neměl právo na vyplacení mzdy (ale na náhradu mzdy) a ani tedy 13. a 14. mzdy, proto žalobu na zaplacení částky 82.940,- Kč z tohoto důvodu zamítl, - jelikož je doba neplatného rozvázání pracovního poměru dobou odpracovanou, náleží za tuto dobu dovolená i výplata nárokově stanovených a sjednaných benefitů, v tomto případě v podobě nároku na stravné 10.498,- Kč a náhrady za nevyplacenou dovolenou 9.600,- Kč, - žalobci náleží úroky z prodlení v celkové výši 114.792,80 Kč, z čehož částka 54.169,- Kč již byla žalobci vyplacena a žalobce požadoval zaplacení částky nižší, proto žalobě v této části plně vyhověl a uložil žalované zaplatit požadovanou částku 48.210,- Kč.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2016, č. j. 54 C 294/2000-516, uložil účastníkům nahradit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení žalobci 16.271,87 Kč a žalované 18.349,13 Kč. Usnesením ze dne 14. 2. 2017, č. j. 15 Co 66/2016-535, Krajský soud v Brně uvedené usnesení pro jeho předčasnost zrušil.

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 2. 2017, č. j. 15 Co 65/2016-531, rozsudek soudu prvního stupně v části přísudečného výroku I. ohledně částky 133.263,40 Kč a v části zamítavého výroku II. ohledně částky 79.538,60 Kč potvrdil, ve zbývající části přísudečného výroku I. ohledně částky 48.210,- Kč, ve zbývající části zamítavého výroku II. ohledně částky 82.940,- Kč a ve výrocích III., IV., V. a VI. Jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že pro odnětí osobního ohodnocení žalobci za prosinec 1997 nebyly splněny podmínky, a proto bylo neplatné. Správně rovněž žalobci přiznal náhradu mzdy v souladu s ustanovením § 61 zák. práce za dobu ode dne 18. 2. 1998 do dne 2. 12. 1999 (s výjimkou období ode dne 24. 9. 1998 do dne 16. 5. 1999, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti), přičemž pro snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce důvod neshledal, neboť žalobce nebyl nikde zaměstnán, jeho živnostenské oprávnění bylo pozastaveno a nebyly pro to shledány ani žádné jiné důvody. Protože žalovaná neumožnila žalobci po skončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, aby nastoupil znovu do zaměstnání, náleží žalobci ve smyslu ustanovení § 130 zák. práce také náhrada mzdy za dobu ode dne 3. 12. 1999 do dne 14. 12. 2000. Žalovaná však poté žalobce nezařadila na jeho původní práci, proto mu náleží doplatek mzdy také za období ode dne 15. 2. 2000 do dne 31. 5. 2000, kdy pracovní poměr žalobce u žalované skončil. Jako nárok na „tzv. jinou škodu“ ve smyslu § 187 odst. 1 zák. práce posoudil žalobcův požadavek na náhradu stravného a příspěvek na dovolenou, které mu soud prvního stupně rovněž správně přiznal. S názorem soudu prvního stupně se ale neztotožnil v otázce nároku na doplacení 13. a 14. mzdy a přiznaných úroků z prodlení, které rovněž považoval za „tzv. jinou škodu“ ve smyslu § 187 odst. 1 zák. práce. Z tohoto pohledu se však soud prvního stupně věcí nezabýval. Rovněž nezdůvodnil závěr o přiznání úroků ve výši 48.210 Kč. Ohledně těchto nároků (a v nákladových výrocích) proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 54 C 294/2000-570, uložil žalované zaplatit žalobci 95.924,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslil (výrok I.), ve zbývající části (kterou rovněž rozvedl) nárok na úrok z prodlení zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení 0,- Kč (výrok III.), a České republice – Městskému soudu v Brně 34.621,- Kč (výrok IV.). Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na doplacení 13. a 14. mzdy 82.940,- Kč (květen 1998 – 24.986,- Kč, listopad 1998 – 16.963,- Kč, prosinec 1998 – 9.210,- Kč, listopad 1999 – 23.267,- Kč a prosinec 1999 – 8.514,- Kč) a úrok z prodlení z dlužné náhrady mzdy, kterou žalovaná žalobci zaplatila dne 26. 10. 2000 ve výši 48.210,- Kč, poníženou o částku 35.226,- Kč „odpovídající povinným odvodům na sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu z přisouzené částky 133.263,40 Kč“, kterou žalovaná žalobci navíc zaplatila.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15 Co 233/2017-598, opraveným usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 15 Co 233/2017-602, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. III. a IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že pro nedostatek důvodů je rozsudek nepřezkoumatelný.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 54 C 294/2000-641, žalované uložil zaplatit žalobci 95.924,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech 34.621,- Kč (výrok II.) a žalobci na náhradě nákladů řízení 92.118,50 Kč (výrok III.). Dospěl k závěru, že žalobce má právo požadovat po žalované zaplacení celkem 131.150,- Kč (82.940,- Kč nárok na doplacení 13. a 14. mzdy uplatněný jako nárok na náhradu tzv. jiné škody a 48.210,- Kč úrok z prodlení, poníženou o částku 35.226,- Kč odpovídající povinným odvodům na sociální, zdravotní pojištění a daň z příjmu z přisouzené částky 133.263,40 Kč, kterou žalovaná žalobci navíc zaplatila). Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu, vzniklo žalobci právo v souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku požadovat úrok z prodlení. „Soud tedy uložil žalované zaplatit úrok z prodlení z částky 7.934,- Kč, jelikož s plněním tohoto dluhu je žalovaná v prodlení ode dne následujícího po splatnosti tohoto mzdového nároku, tedy od 14. 1. 1998. V případě nároku na zaplacení 13., 14. mzdy, příspěvku na stravování a dovolenou nešlo o mzdové nároky, ale o nároky vzniklé z titulu náhrady škody. Splatnost těchto nároků tedy nenastala ve výplatních termínech, ale až uplynutím doby k plnění, kterou věřitel dlužníku stanovil. Jelikož žalobce žalovanou před podáním žaloby nevyzval a lhůtu nestanovil, nastala splatnost částky 24.986,- Kč, 9.210,- Kč, 16.963,- Kč, 23.267,- Kč a 8.514,- Kč doručením žaloby, kterou byly tyto nároky uplatněny“.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 15 Co 94/2019-665, odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I. „ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení

− z částky 7.934 Kč od 14. 1. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,

− z částky 9.080 Kč od 14. 2. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,

− z částky 4.867 Kč od 14. 3. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,

− z částky 3.555 Kč od 15. 4. 1998 do 8. 3. 2017 ve výši 26 % ročně,

− z částky 9.930 Kč od 14. 4. 2000 do 8. 3. 2017 ve výši 10 % ročně,

− z částky 9.741 Kč od 13. 5. 2000 do 8. 3. 2017 ve výši 10 % ročně,

− z částky 13.100 Kč od 14. 6. 2000 do 8. 3. 2017 ve výši 10 % ročně,

− z částky 10.498 Kč od 20. 3. 2001 do 8. 3. 2017 ve výši 8 % ročně,

− z částky 9.600 Kč od 20. 3. 2001 do 8. 3. 2017 ve výši 8 % ročně“

potvrdil (výrok II.), v části napadeného výroku I. „ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 82.940 Kč spolu s úrokem z prodlení

− z částky 24.986 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,

− z částky 16.963 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,

− z částky 9.210 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,

− z částky 23.267 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně,

− z částky 8.514 Kč od 20. 3. 2001 do zaplacení ve výši 8 % ročně“,

jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III.), a ve zbývající části napadeného výroku I. „ohledně úroků z prodlení

− z částky 3.423,9 Kč od 14. 5. 1998 do zaplacení ve výši 26 % ročně,

− z částky 3.267,9 Kč od 13. 6. 1998 do zaplacení ve výši 26 % ročně,

− z částky 3.423,9 Kč od 14. 7. 1998 do zaplacení ve výši 26 % ročně,

− z částky 3.579,9 Kč od 14. 8. 1998 do zaplacení ve výši 23 % ročně,

− z částky 3.267,9 Kč od 15. 9. 1998 do zaplacení ve výši 23 % ročně,

− z částky 2.645,9 Kč od 14. 10. 1998 do zaplacení ve výši 23 % ročně,

− z částky 1.711,4 Kč od 15. 6. 1999 do zaplacení ve výši 12 % ročně,

− z částky 5.862,4 Kč od 14. 7. 1999 do zaplacení ve výši 12 % ročně,

− z částky 5.862,4 Kč od 14. 8. 1999 do zaplacení ve výši 12 % ročně,

− z částky 5.862,4 Kč od 14. 9. 1999 do zaplacení ve výši 11 % ročně,

− z částky 5.862,4 Kč od 14. 10. 1999 do zaplacení ve výši 11 % ročně,

− z částky 5.595,5 Kč od 13. 11. 1999 do zaplacení ve výši 10 % ročně,

− z částky 5.862,4 Kč od 14. 12. 1999 do zaplacení ve výši 10 % ročně,

− z částky 6.129,2 Kč od 14. 1. 2000 do zaplacení ve výši 10 % ročně,

− z částky 7.610,5 Kč od 15. 3. 2000 do zaplacení ve výši 10 % ročně“,

a v napadených výrocích II. a III. o nákladech řízení jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok IV.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na vyplacení částek za 13. a 14. mzdy za období, v němž vedl spor o neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí, nevznikl, neboť nekoná-li zaměstnanec v důsledku sporného rozvázání pracovního poměru pro zaměstnavatele práci, nejde o překážku na straně zaměstnavatele nebo o překážku na straně zaměstnance, ale o zcela specifickou situaci, na kterou reagují speciální ustanovení zákoníku práce, vymezená v § 61 až 64. Uplatňuje-li žalobce nárok na zaplacení 13. a 14. mzdy, nejedná se v tomto případě o benefity (u nichž podle judikatury přichází v úvahu náhrada podle ustanovení § 187 zákoníku práce), ale jedná se o plnění, jež je svým charakterem součástí mzdy (obdobně jako osobní ohodnocení či jakákoli jiná odměna), odvádí se z něj též zdravotní a sociální pojištění a daň a jako s takovým se s ním i počítá při výpočtu průměrné mzdy pro určení výše náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce (a to za předpokladu, že takové odměny zaměstnanec dosáhl v rozhodném období, z něhož se výše náhrady mzdy stanoví). Požadavek na náhradu 13. a 14. mezd za roky 1998 a 1999 tak nemůže být ani škodou vzniklou žalobci ve smyslu ustanovení § 187 zákoníku práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti jeho výroku III. – o zamítnutí žaloby na zaplacení 82.940 Kč spolu s úrokem z prodlení) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se sice ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku potud, že 13. a 14. mzda je složkou mzdy, že však není jeho povinností v rámci žalobních tvrzení provádět právní kvalifikaci nároku v tom smyslu, zda se jedná o nárok na náhradu škody nebo nárok z jiného právního důvodu. Platí-li tedy závěr, že veškeré složky mzdy jsou v případě neplatného rozvázání pracovního poměru reparovány náhradou mzdy, vypočtenou podle průměrného výdělku, pak současně musí platit závěr, že 13. a 14. mzda musí být promítnuta do výpočtu tohoto výdělku. Podle názoru žalobce však ve znaleckém posudku není pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobce se 13. a 14. mzdou vůbec uvažováno. Jestliže odvolací soud nárok žalobce zamítnul z důvodu, že se nejedná o nárok na náhradu škody, aniž by se zabýval otázkou, zda lze toto plnění žalobci přiznat z jiného právního důvodu, je tento závěr nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném po 29. 9. 2017, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po dni 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, jakým způsobem má být stanovena náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru ode dne 1. 5. 1994, s účinností ode dne 1. 4. 1996 ve funkci vedoucí provozovny údržby. Dopisem ze dne 17. 12. 1997 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 49 C 135/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 20 Co 579/98, prohlášena za neplatnou (rozsudky nabyly právní moci dne 2. 12. 1999). Dopisem ze dne 18. 2. 1998 žalobce sdělil žalované, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 12. 1997 považuje za neplatnou, a že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala na původní práci a pracovišti. Žalobce se domáhá nároků, které souvisí s neplatným rozvázáním pracovního poměru.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku nároků, jichž se žalobce domáhá - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 30. 6. 2000, tj. do dne než nabyly účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen „zák. práce“), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2000, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze (dále též jen „zákon o mzdě“).

Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru vzniká dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), sdělil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání dříve, než uplynula výpovědní doba, nebo dnem následujícím po sdělení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, jedná-li se o den pozdější, a trvá do právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo dokud zaměstnavatel nezačne zaměstnanci práci v souladu s pracovní smlouvou znovu přidělovat anebo dokud pracovní poměr neskončí jinak. Nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zák. práce (jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy) vzniká dnem následujícím po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru a trvá, dokud zaměstnavatel nezačne zaměstnanci práci v souladu s pracovní smlouvou znovu přidělovat nebo dokud pracovní poměr neskončí jinak. Proto při určení náhrady mzdy, kterou je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci, se vychází po celou dobu trvání nároku z průměrného výdělku, zjištěného z rozhodného období kalendářního čtvrtletí předcházejícího kalendářnímu čtvrtletí, v němž nárok na náhradu mzdy vznikl (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1474/2009, uveřejněný pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011).

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce (§ 17 odst. 2 zákona o mzdě).

Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení – mají význam tři základní skutečnosti: rozhodné období, hrubá mzda dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o mzdě.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.

Základním pojmovým znakem mzdy tedy je, jak z toho správně vycházel i odvolací soud, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2107/2005, uveřejněný pod číslem 62/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

Podmínky pro výplatu tzv. třinácté a čtrnácté mzdy byly stanoveny směrnicí žalované (její právní předchůdkyně) č. 3/96, která nabyla účinnosti dne 1. 4. 1996, jež vycházela z toho, že „třináctá mzda je nadtarifní složka mzdy vyplacená v měsíci červnu, sloužící ke stabilizaci zaměstnanců“, že „čtrnáctá mzda je nadtarifní složka mzdy vyplacená v měsíci prosinci, sloužící ke stabilizaci zaměstnanců“ a zároveň stanovila, kterým zaměstnancům se třináctá a čtrnáctá mzda nepřiznává nebo nepřiznává v plné výši.

Z uvedeného vyplývá, že peněžité plnění - třináctou a čtrnáctou mzdu je třeba rovněž považovat za mzdu, respektive součást mzdy, byla-li žalobci vyplacena v období rozhodném pro výpočet průměrného výdělku (v posledním čtvrtletí roku 1997). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i ze znaleckých posudků znalců Ing. Dariny Horákové i JUDr. Bohuslava Šauera, při stanovení průměrného výdělku žalobce, z něhož byla žalobci náhrada mzdy stanovena, byla započtena (oproti tvrzení dovolatele) také poměrná část „třinácté a čtrnácté mzdy“ („14. mzda“, „příplatek za vánoce a dovolenou“), připadající na období rozhodné pro výpočet průměrného výdělku (poslední čtvrtletí roku 1997).

Jen pro upřesnění je třeba dodat, že žalobcem původně požadované doplacení 13. a 14. mezd za roky 1998 a 1999 (jež bylo shledáno nedůvodným a tento závěr nebyl dovolatelem napaden) nemá nic společného s poměrnými částmi „třinácté a čtrnácté mzdy“, ale za rok 1997, k nimž bylo přihlíženo při zjišťování průměrného výdělku žalobce, z něhož mu byla náhrada mzdy za žalované období stanovena.

S dovolatelem lze souhlasit, že v řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 178).

V projednávané věci se však uvedené závěry do správnosti postupu odvolacího soudu nepromítly. Odvolací soud uzavřel (dovolatelem nezpochybněně), že žalobcův nárok na „náhradu škody“ ve výši „hypotetických“ 13. a 14. mezd za roky 1998 a 1999 není dán. Zároveň však k poměrným částem 13. a 14. mezd vyplacených žalobci v období rozhodném k výpočtu průměrného výdělku pro náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (v souladu s představou dovolatele) přihlédl. Posoudil tedy požadovaný nárok žalobce i z hlediska právního důvodu, který žalobce výslovně neuplatňoval, ale podle něhož měl být nárok po právu posouzen.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru