Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 541/2002Usnesení NS ze dne 20.11.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.541.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 541/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E.Q., spol. s r.o. (dříve N. E.), zastoupenému advokátem, o plnění povinností z pracovní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 11 C 112/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2001 č.j. 16 Co 302/2001-195, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost \"plnit své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy uzavřené dne 20.12.1991 se žalobkyní a na základě trvajícího pracovního poměru přidělit žalobkyni práci podle pracovní smlouvy\" a aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy 140.000,- Kč s 21% úrokem od 1.11.1996 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 20.12.1991 vykonávala pro žalovaného práci asistentky ředitele a že za místo výkonu práce byla ve smlouvě označena P. V době od 11.3.1995 do 29.2.1996 žalobkyně čerpala mateřskou a další mateřskou dovolenou. Protože se hodlala ode dne 1.3.1996 vrátit \"zpět na své pracovní místo\", oznámila žalovanému dopisem ze dne 25.1.1996 svůj úmysl nastoupit do práce; vzhledem k tomu, že její původní pracoviště v P., bylo zrušeno, požádala rovněž o \"označení přesného místa výkonu práce v P\". Žalovaný však na její výzvu nereagoval a \"své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy\" nezačal plnit ani po opakovaných urgencích.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 24.5.2000 č.j. 11 C 112/96-137 žalovanému uložil, aby plnil \"své povinnosti, vyplývající z pracovní smlouvy, uzavřené dne 20.12.1991 se žalobkyní\", a žalobkyni přidělil práci \"na základě trvajícího pracovního poměru podle pracovní smlouvy\", řízení o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím vyloučil \"k samostatnému projednání\", zamítl návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byl žalovaný povinen žalobkyni vydat zápočtový list, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 9.675,- Kč k rukám advokátky JUDr. R. S. a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 5.530,- Kč \"na účet\" Okresního soudu v Novém Jičíně. Po provedeném dokazování dovodil, že pracovní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 20.12.1991, \"stále platí\" a že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným, vzniklý na základě této smlouvy, nadále trvá. Žalovaný je proto povinen plnit své povinnosti podle ustanovení § 35 zákoníku práce.

K odvolání žalovaného (odvolání směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu na předběžné opatření) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.2.2001 č.j. 16 Co 456/2000-158 rozsudek soud prvního stupně \"v odstavcích I., IV. a V.\" (tj. ve vyhovujícím výroku a výrocích o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a odvolání žalovaného \"proti výroku II.\" (tj. proti výroku o vyloučení řízení o zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím k samostatnému projednání) s odkazem na § 202 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění do 31.12.2000 odmítl. Odvolací soud se ve věci samé ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným, vzniklý na základě smlouvy ze dne 20.12.1991, stále trvá. Zdůraznil však, že soud může žalovanému uložit povinnost plnit své povinnosti z této smlouvy pouze v případě, má-li žalovaný \"v P. sídlo (provozovnu, pobočku, pracoviště)\", v němž může žalobkyni zaměstnat. V opačném případě by totiž rozhodnutí, ukládající žalovanému takovou povinnost, nebylo materiálně vykonatelné. Soudu prvního stupně proto uložil, aby řízení v tomto směru doplnil.

Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 20.6.2001 č.j. 11 C 112/96-176 žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby \"žalovaný byl povinen plnit své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy uzavřené dne 20.12.1991 s žalobkyní a na základě trvajícího pracovního poměru přidělit žalobkyni práci podle pracovní smlouvy\" zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se náhrada nákladů řízení ve výši 5.530,- Kč nepřiznává. Po doplnění dokazování zjistil, že žalovaný \"v P. zrušil pracoviště a dlouhodobě nevyvíjí žádnou činnost\", a dovodil, že mu vzhledem k této skutečnosti nelze uložit povinnost, aby \"přiděloval práci žalobkyni v místě sjednaném v pracovní smlouvě\". Uzavřel, že žalobkyně má za této situace vůči žalovanému nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce, který je však \"řešen samostatnou žalobou\".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.11.2001 č.j. 16 Co 302/2001-195 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že změna žaloby \"provedená žalobkyní přípisem ze dne 19.11.2001\" se nepřipouští a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.271,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. R. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Ztotožnil se s jeho závěrem, že nebylo prokázáno, že by žalovaný měl \"reálnou možnost\" žalobkyni zaměstnávat v souladu se smlouvou ze dne 20.12.1990, a že by proto bylo \"žádané rozhodnutí\" materiálně nevykonatelné. Změnu žaloby odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud jí uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 3.271,- Kč, ačkoliv byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 18.12.1997 osvobozena od placení soudních poplatků. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že v posuzované věci jsou ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř. dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

V posuzovaném případě žalobkyně dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 238 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) o žalobě na obnovu řízení,

b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Podle ustanovení § 238a o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) ve věci konkursu a vyrovnání,

b) o žalobě pro zmatečnost,

c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,

d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,

e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,

f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,

g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 o.s.ř. (§ 336n o.s.ř.) a v § 338za odst. 2 o.s.ř..

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží

b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka ( § 107a), o přistoupení dalšího účastníka ( § 92 odst. 1) a o záměně účastníka ( § 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo

a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1,

b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka ( § 107a), o přistoupení dalšího účastníka ( § 92 odst. 1) a o záměně účastníka ( § 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není v posuzované věci dána, a to již z toho důvodu, že usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím (usnesením) ve věci samé. Pojem \"věc sama\" je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.

Dovolání v posuzovaném případě není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru