Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 5189/2015Rozsudek NS ze dne 11.07.2016

HeslaPracovní poměr
Náhrada mzdy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5189.2015.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 208 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 23.04.2009

§ 243 odst. 2 předpisu č. 65/1965 Sb.

§ 243 odst. 1 předpisu ...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 5189/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. v právní věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/23, IČO 63998530, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci II, Jungmannova č. 351/2, o 129.794,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 EC 276/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. června 2015 č. j. 35 Co 308/2014-217, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 31. července 2013 č.j. 53 EC 276/2009-141 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11.11.2009 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 129.794,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, kterým byla určena "neplatnost ukončení pracovního poměru žalované" u žalobkyně ke dni 31.12.2003, vyplatila žalované náhradu mzdy za dobu 6 měsíců ve výši 50.207,- Kč" a "musela žalované umožnit opakovaný přístup na pracoviště"; protože pro ni "neměla práci, musela jí vyplácet náhradu mzdy". Posléze však byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129 a v dalším řízení byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2009 č.j. 16 Co 416/2008-150 potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40, jímž byla žaloba žalované o určení neplatnosti "ukončení pracovního poměru ke dni 31.12.2003" zamítnuta. Protože pracovní poměr žalované u žalobkyně po právu skončil dnem 31.12.2003, žalobkyně vyplatila všechny náhrady mzdy žalované po skončení pracovního poměru "bezdůvodně", a žalovaná je povinna z titulu bezdůvodného obohacení jí vydat částku 129.794,- Kč.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 31.7.2013 č.j. 53 EC 276/2009-141 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.379,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobkyně na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, kterým byla "vyslovena neplatnost ukončení pracovního poměru žalované", vyplatila žalované "jednorázovou náhradu mzdy za šest měsíců (od 1.1. do 30.6.2004)" ve výši 48.776,- Kč, ode dne 2.10.2006 jí umožnila výkon práce (vyplácela jí mzdu za vykonanou práci a náhradu mzdy za dovolenou) a za neodpracované dny v době od 12.2. do 31.10.2008, kdy žalovaná "fakticky" nepracovala pro žalobkyni pro překážky na straně zaměstnavatele, jí vyplatila náhradu mzdy ve výši 74.185,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že vyplacením náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru vzniklo žalované bezdůvodné obohacení pro období do 31.12.2006 ve smyslu § 243 zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) a pro období od 1.1.2007 podle ustanovení § 4 a § 324 zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) ve spojení s ustanovením § 451 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), neboť, netrval-li pracovní poměr účastnic, nemohl žalované vzniknout nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Protože žalobkyně umožnila žalované výkon práce "v důsledku" rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, ačkoliv pracovní poměr účastnic ve skutečnosti skončil dnem 31.12.2003, soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že mezi účastnicemi vznikl faktický pracovní poměr, z něhož mohla žalované náležet pouze mzda za vykonanou práci, nikoliv však také právo na dovolenou a na náhradu mzdy za čerpanou dovolenou. Žalovaná nemá "s ohledem na specifika faktického pracovního poměru" ani nárok na náhradu mzdy za neodpracované dny v době od 12.2. do 31.10.2008, aniž by bylo rozhodné, zda práce nebyla vykonávána z důvodu překážky na straně zaměstnance nebo zaměstnavatele, neboť zaměstnanec má "nárok na náhradu mzdy pouze za skutečně vykonanou práci". Žalovaná nemohla podle soudu prvního stupně přijímat náhradu mzdy "v dobré víře", neboť žalobkyně jí náhrady mzdy vyplácela "se sdělením, že současně podává dovolání", a nárok žalobkyně nemůže být ani promlčen, neboť promlčecí doba je tříletá a jak podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tak podle nyní platného zákoníku práce běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, což mohlo být až v době, kdy bylo soudem pravomocně rozhodnuto, že pracovní poměr žalované skončil platně, tedy po nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2009 č.j. 16 Co 416/2008-150 (tj. až po 3.4.2009); do té doby byla žalobkyně vázána pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 a "plnila na základě tohoto právního titulu".

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10.6.2015 č.j. 35 Co 308/2014-217 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že výkon práce žalovanou pro žalobkyni byl v době po 31.12.2003 pouze "faktickým výkonem práce, za nějž žalované náleželo finanční plnění, které po právní stránce ale nepředstavuje mzdu, nýbrž bezdůvodné obohacení žalobkyně coby zaměstnavatele v rámci tzv. faktického pracovního poměru", a dovodil, že žalobkyně nebyla povinna přidělovat žalované práci, ani ji zaměstnávat na "původní pozici", že byla povinna poskytovat žalované "finanční plnění za skutečně vykonanou práci", a že na poskytnutí náhrad mzdy žalovaná nemá právo, neboť "náleží pouze zaměstnanci v platně sjednaném pracovním poměru". Námitku promlčení vznesenou žalovanou odvolací soud odmítl s odůvodněním, že vyplacené částky zjevně nebyly vyplaceny omylem, ani v nesprávně určené výši, když byly poskytovány na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, a věc proto nelze posoudit podle ustanovení § 243 odst. 3 zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) nebo podle ustanovení § 331 "nynějšího" zákoníku práce, a že promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tedy okamžikem nabytí právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129, který zrušil "pravomocný titul k výplatě náhrady mzdy", tedy ode dne 11.9.2008. Odvolací soud rovněž odmítl námitku žalované, že platby od žalobkyně přijímala v dobré víře, neboť, jak již z prokázaného skutkového stavu dovodil soud prvního stupně, žalovaná byla žalobkyní upozorněna, že žalobkyně podává proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 dovolání a nemá zájem na dalším zaměstnávání žalované, a současně, že právo na nevrácení bezdůvodně vyplacených částek z důvodu dobré víry má zaměstnanec pouze v případě, že jde o částky neprávem vyplacené (nesprávně určené či omylem vyplacené), o což v daném případě nešlo.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že v době výplaty náhrady mzdy byla v dobré víře a že pouhé oznámení žalobkyně o tom, že podává dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, ji nemohlo "zbavit" dobré víry; promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku běžela v souladu s ustanovením § 243 odst. 3 zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů) již od okamžiku, kdy jí byla částka žalobkyní vyplacena. Požadavek na vrácení náhrady mzdy vyplacené za čerpanou dovolenou žalovaná odmítla s odůvodněním, že zaměstnanci pracujícímu "v tzv. faktickém poměru přísluší v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru, se zákonem stanovenými výjimkami", že nárok na dovolenou jí "vznikl platně" a že náhrada mzdy za čerpanou dovolenou jí byla vyplacena oprávněně. Odvolací soud posoudil nesprávně rovněž nárok žalobkyně na vydání vyplacených náhrad mzdy ve výši 74.185,- Kč za období od 12.2.2008 do 31.10.2008, když na základě neúplných skutkových zjištění dovodil, že žalovaná v daném období nevykonávala práci a že se z tohoto důvodu přijetím náhrady mzdy bezdůvodně obohatila, aniž by vysvětlil, proč "je toto období automaticky pokládáno za období, kdy fakticky nevykonávala pro žalobkyni žádnou práci", když žalovaná v té době plnila pokyn zaměstnavatele, aby se "věnovala studiu podkladů". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalovaná pracovala u žalobkyně v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou a že žalovaná (poté, co jí žalobkyně sdělila, že s ní "nadále nepočítá") podala u soudu žalobu o určení, že "ukončení pracovního poměru ke dni 31.12.2003 je neplatné", a že jí "náleží náhrada mzdy". Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40 žalobu zamítl, k odvolání žalované však Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že určil, že "ukončení pracovního poměru žalobkyně ke dni 31.12.2003 je neplatné", a ve výroku o náhradě mzdy (a náhradě nákladů řízení) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (městský soud dospěl k závěru, že u žalobkyně byl dán zákaz sjednání pracovního poměru na dobu určitou, a že proto je třeba pracovní poměr účastnic chápat za uzavřený na dobu neurčitou); rozsudek městského soudu nabyl právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 15.8.2006. Žalobkyně umožnila žalované opětovný výkon práce od 2.10.2006, spolu se mzdou za říjen 2006 vyplatila žalované také náhradu mzdy za dobu od 1.1. do 30.6.2004 ve výši 48.776,- Kč a vyplatila jí za vykonanou práci mzdu nebo náhradu mzdy za dovolenou, kterou čerpala v říjnu 2006, v prosinci 2006, v srpnu 2007, v září 2007 a v únoru 2008. Od 12.2.2008 žalobkyně přestala žalované přidělovat práci a žalované vyplácela náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci na straně zaměstnavatele. Za dobu do 31.10.2008 žalobkyně vyplatila žalované celkem 129.794,- Kč. Podáním ze dne 4.10.2006 podala žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129 napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 11.9.2008. Městský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 10.2.2009 č.j. 16 Co 416/2008-150 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40; rozsudek městského soudu nabyl právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 3.4.2009. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, jaké jsou předpoklady pro vznik tzv. faktického pracovního poměru, jaké z tohoto pracovněprávního vztahu vznikají jeho účastníkům práva a povinnosti a jaký význam tu má okolnost, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že částky mu vyplacené byly "nesprávně určené nebo omylem vyplacené". Protože odvolací soud posoudil tyto otázky zčásti v rozporu s ustálenou judikaturou a že jejich výklad dosud nebyl ve všech souvislostech vyřešen, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - u plnění, které žalobkyně poskytla žalované v době do 31.12.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb., č. 79/2006 Sb., č. 115/2006 Sb. a č. 308/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen "ZP"), a-u plnění, které žalobkyně poskytla žalované v době od 1.1.2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 357/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 23.4.2009 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., tedy občanského zákoníku ve znění účinném do 19.7.2009 (dále jen "obč. zák.").

V projednávané věci bylo mezi účastnicemi sporné, na jakou dobu byl uzavřen jejich pracovní poměr. Zatímco žalobkyně tvrdila, že byl sjednán na dobu určitou do 31.12.2003, žalovaná měla za to, že šlo o pracovní poměr na dobu neurčitou. Kdyby šlo o pracovní poměr na dobu určitou do 31.12.2003, vyplývalo by z toho pro vztahy mezi účastnicemi ode dne 1.1.2004 zejména to, že žalobkyně nebyla povinna (a oprávněna) přidělovat žalované práci, a že žalovaná nebyla povinna (a oprávněna) konat pro žalobkyni podle jejích pokynů práci, ledaže by mezi nimi došlo ke sjednání nového (dalšího) pracovní poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu. V případě, že by pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou a že by žalobkyně v době po 31.12.2003 nepřidělovala práci žalované, která byla připravena, schopna a ochotna konat sjednanou práci, znamenalo by to zejména, že by žalovaná měla proti žalobkyni od 1.1.2004 právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele ve výši průměrného výdělku podle ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo ustanovení § 208 zák. práce, a to až do doby, než by žalobkyně opět začala přidělovat žalované práci nebo než by pracovní poměr účastnic platně skončil.

Soudní spor účastnic o to, zda jejich pracovní poměr trval (pokračoval) také v době po 1.1.2004, zahájila žalobou podanou u soudu dne 27.2.2004 žalovaná (byť s nikoliv zcela "vhodným" žalobním petitem znějícím o určení, že "ukončení pracovního poměru ke dni 31.12.2003 je neplatné") a byl veden u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2004. Spor byl pravomocně ukončen ve prospěch žalobkyně; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.1.2005 č.j. 15 C 76/2004-40, kterým byla žaloba podaná žalobkyní zamítnuta, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.2.2009 č.j. 16 Co 416/2008-150 potvrzen a je tedy odůvodněn závěr, že rozhodnutím soudu bylo (pravomocně a závazně) stanoveno, že pracovní poměr účastnic skončil uplynutím sjednané doby dnem 31.12.2003.

V průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2004 vydal Městský soud v Praze rozsudek ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, kterým (mimo jiné) změnil rozsudek obvodního soudu tak, že určil, že "ukončení pracovního poměru žalobkyně ke dni 31.12.2003 je neplatné", a který nabyl právní moci dnem 15.8.2006. Dříve než Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7.8.2008 č.j. 21 Cdo 3123/2007-129 uvedený rozsudek městského soudu zrušil, žalobkyně na základě závěrů obsažených v rozsudku městského soudu vyplatila žalované "šestiměsíční náhradu mzdy", umožnila jí výkon práce, za odvedenou práci jí platila mzdu, umožnila jí čerpat dovolenou, za kterou jí poskytla náhradu mzdy, a zaplatila jí náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, co jí přestala přidělovat práci z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele.

Vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastnic "poprávu" skončil již dnem 31.12.2003 a že žalobkyně plnila vůči žalované v době po 1.1.2004 (některá) práva a povinnosti zaměstnavatele jen na základě závěrů obsažených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, je nepochybné, že žalobkyně vyplatila žalované náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při překážkách v práci na straně zaměstnavatele a přidělovala ji práci bez právního důvodu.

Bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního důvodu (§ 243 odst.2 ZP). Získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat (§ 243 odst.1 ZP); vrácení neprávem vyplacených částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty (§ 243 odst.3 ZP).

Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst.2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst.1 obč.zák.); vrácení neprávem vyplacených částek může však zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že - jak podle právní úpravy účinné do 31.12.2006, tak i podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 - zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor druhého účastníka pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo podle ustanovení § 208 zák. práce jen tehdy, nemohl-li konat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Žalobkyně v projednávané věci vyplatila žalované náhradu mzdy poskytovanou při překážkách v práci na straně zaměstnavatele s ohledem na závěry obsažené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82. Při zvažování, zda žalovaná byla při výplatě této náhrady mzdy "v dobré víře" (z hlediska ustanovení § 243 odst.3 ZP a § 331 zák. práce), je třeba vzít především v úvahu, že v době poskytnutí náhrady byl sice v pravomocném rozhodnutí soudu vysloven názor, že pracovní poměr účastnic trval i v době po 1.1.2004, že však bylo proti tomuto rozhodnutí podáno dovolání (mimořádný opravný prostředek), takže nebylo možné s jistotou vědět, zda uvedený názor obstojí a zda žalovaná má vskutku právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo podle ustanovení § 208 zák. práce. Přijala-li žalovaná vyplacenou náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci podle ustanovení § 130 odst.1 ZP nebo podle ustanovení § 208 zák. práce, musela přitom vědět, že je jí poskytována jen s ohledem na závěry, vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82, a musela si být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí náhrada mzdy nenáleží a že ji bude muset vrátit, jestliže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že pracovní poměr účastnic skončil uplynutím sjednané doby již dnem 31.12.2003. Žalovaná tedy při přijetí náhrady mzdy nemohla být "v dobré víře", že jí náhrada náleží, neboť si musela být vědom nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že náhradu bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady) bude její žaloba v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2004 zamítnuta.

V důsledku toho, že žalobkyně ode dne 2.10.2006 začala - s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.5.2006 č.j. 23 Co 125/2006-82 - žalované opět přidělovat práci, ačkoliv ve skutečnosti pracovní poměr účastnic již skončil dnem 31.12.2003, a že nový (další) pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah nebyl mezi nimi sjednán, vytvořil se mezi účastnicemi - jak správně dovodily soudy - tzv. faktický pracovní poměr.

Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi nevznikl platný pracovněprávní vztah (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009]. Právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním a zaměstnanci v tzv. faktickém pracovním poměru zásadně náleží (za předpokladu, že nezpůsobil sám nedostatek platného pracovněprávního vztahu) stejná práva a povinnosti jako zaměstnancům v platném pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, zejména má právo na mzdu (plat) podle fakticky vykonané práce, právo na dovolenou, právo na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance, právo na náhradu škody, za niž odpovídá zaměstnavatel, povinnost nahradit škodu, kterou způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, apod. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob, o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru apod.

Vzhledem k tomu, že fyzické osobě, která pracovala pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění (vykonanou práci) bez právního důvodu, a že tato fyzická osoba má (samozřejmě za předpokladu, že nezpůsobila sama nedostatek platného pracovněprávního vztahu) od zaměstnavatele právo na dovolenou za stejných podmínek jako zaměstnanec v platném pracovním poměru, nemá žalobkyně v projednávané věci z důvodu bezdůvodného obohacení právo na vydání plnění, které poskytla žalované jako mzdu za fakticky vykonanou práci, a ani na vydání plnění, které žalované poskytla v souvislosti s dovolenou (náhradu mzdy podle ustanovení § 110b odst.1 ZP nebo podle ustanovení § 222 odst.1 zák. práce), na niž žalované vzniklo (podle ustanovení § 100 a násl. ZP nebo podle ustanovení § 211 a násl. zák. práce) právo.

Pracovněprávní nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě stanovené v zákoníku práce (srov. § 261 odst. 1 větu první ZP). Nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje ve lhůtě tří let a promlčecí lhůta počíná běžet od jejich výplaty (srov. § 243 odst.3 ZP).

Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v zákoně (srov. § 329 zák. práce a § 100 odst.1 větu první obč. zák.). Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje ve tříleté době a promlčecí doba počíná běžet od jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že - jak podle právní úpravy účinné do 31.12.2006, tak i podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 - nárok (právo) na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje ve lhůtě (době) tří let a promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od jejich výplaty. Žaloba v projednávané věci byla podána u soudu dne 11.11.2009 a částka 48.776,- Kč, která byla žalované poskytnuta jako náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 130 odst.1 ZP, byla (podle zjištění soudů) žalované vyplacena "spolu se mzdou za říjen 2006". Vzhledem k tomu, že dosud nebylo dokazováním zjištěno, kdy k této výplatě "spolu se mzdou za říjen 2006" došlo, nebylo možné ani spolehlivě uzavřít, zda se nárok žalobkyně na vydání tohoto bezdůvodného obohacení promlčel.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Liberci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 11. července 2016

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru