Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 518/2002Usnesení NS ze dne 16.12.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.518.2002.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 518/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. K. proti žalované Ing. V. M., o 59.152,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 261/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2001, č.j. 16 Co 363/2000-140, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.120,- Kč k rukám advokáta, tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala [žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně poté, co Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19.3.1997, č.j. 26 C 147/96-24, rozhodl (mimo jiné), že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 23.350,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1.7.1996 do zaplacení, se vylučuje k samostatnému řízení], aby jí žalovaná zaplatila 59.152,- Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 22.252,- Kč od 1.7.1996 do zaplacení a s 21% úrokem z částky 36.900,- Kč od 1.4.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dopisem ze dne 2.1.1996 ukončila se žalovanou pracovní poměr okamžitým zrušením, neboť žalovaná, u níž pracovala od 1.5.1995 jako prodavačka, jí za měsíc listopad 1995 nevyplatila mzdu; okamžité zrušení bylo žalované doručeno dne 4.1.1996. Požaduje proto po žalované zaplacení 1.800,- Kč (doplatek mzdy za měsíc listopad 1995), 6.200,- Kč (náhradu mzdy za 2 měsíce podle § 54 odst. 3 zák. práce) a dalších 51.152,- Kč jako náhradu škody vzniklé jí od 16.3.1996 do 31.3.1997 tím, že jí žalovaná nevydala řádně vyplněný „zápočtový list“.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.4.1999, č.j. 26 C 261/97-52, ve znění opravného usnesení ze dne 15.11.1999, č.j. 26 C 261/97-83, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 59.152,- Kč s 19 % úrokem z prodlení z částky 22.252,- Kč od 1.7.1996 do zaplacení a 21% úrokem z prodlení z částky 36.900,- Kč od 1.4.1997 do zaplacení a na nákladech řízení 15.323,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dnem 4.1.1996 okamžitým zrušením podle ustanovení § 54 odst. 1 písm. b) zák. práce a že žalovaná vydala žalobkyni zápočtový list s tímto důvodem ukončení pracovního poměru až dne 10.4.1997, dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na „náhradu mzdy“ za dobu od 16.3.1996 do 31.3.1997 v celkové výši 51.152,- Kč je důvodný (§ 187 zák. práce), neboť žalovaná porušila svou povinnost vydat žalobkyni potvrzení o zaměstnání, v důsledku čehož žalobkyně nemohla najít zaměstnání. Považoval přitom za prokázáno, že žalobkyně nebyla bez zápočtového listu přijata do zaměstnání k J. S. a že jí za žalované období ucházela mzda v měsíční výši 4.100,- Kč. Ohledně doplatku mzdy za měsíc listopad 1995 ve výši 1.800,- Kč a náhrady mzdy podle § 54 odst. 3 zák. práce ve výši 6.200,- Kč (celkem 8.000,- Kč) soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná v průběhu řízení oba nároky uznala co do důvodů i výše.

K odvolání žalované (do výroku o přisouzení částky 51.152,- Kč s příslušenstvím) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.2.2001, č.j. 16 Co 363/2000-140, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadené části, tj. ohledně částky 51.152,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 9.600,- Kč k rukám advokáta; návrhu žalované na připuštění dovolání nevyhověl s odůvodněním, že v posuzovaném případě neshledává žádnou otázku zásadního právního významu. Odvolací soud - poté, co se vypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalovaná v odvolání vznesla ve vztahu k předsedkyni senátu Okresního soudu v Ostravě JUDr. M. K. (tak, že není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci), a co dokazování doplnil – rovněž projednávanou věc posoudil podle ustanovení § 187 zák. práce a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v rámci plnění svých úkolů porušila povinnost (stanovenou jí pracovněprávními předpisy - § 60 odst. 2 zák. práce, ve znění do 31.12.2000) vydat žalobkyni při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání a že ušlý výdělek (ztráta na výdělku) žalobkyně u nového zaměstnavatele (J. S.) je skutečnou škodou ve smyslu ustanovení § 205b odst. 1 věty první zák. práce. Odvolací soud souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně o výši škody, když i po doplnění dokazování dovodil, že žalobkyně v období od 16.3.1996 do 31.3.1997 nedosahovala žádného příjmu, a tvrzení žalované o existenci dalšího příjmu žalobkyně považoval za neprokázané; vycházel přitom z toho, že žalobkyně začala podnikat jako osoba samostatně výdělečně činná až od 1.7.1997, že příjmy žalobkyně dosažené za druhé pololetí roku 1997 nelze rozpočítat na celý kalendářní rok 1997 (jak požadovala žalovaná) a že za příjem žalobkyně se nedají pokládat ani částky, které její manžel uplatňoval v letech 1996 a 1997 jako nezdanitelnou část základu daně.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam) a jehož důvody - jak výslovně uvádí - spatřuje v tom, že „řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, a v tom, že „rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Namítá, že „věc byla posuzována dle § 187 zák. práce (v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.11.1998 sp.zn. 21 Cdo 1214/98)“, ačkoli žalobkyni již dne 1.7.1996 vystavila zápočtový list s tehdy odpovídajícím výpovědním důvodem, a z toho dovozuje, že „zde jde evidentně o jinou záležitost než odvolacím soudem aplikovaná judikatura“. V té souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že skutečnost, že „žalobkyně zápočtový list od žalované obdržela již dne 1.7.1996“, nesprávně posoudil a že se nezabýval námitkou žalované, že „tvrzení žalobkyně, že začala podnikat až 1.7.1997 je účelové“, když v daňovém přiznání za rok 1997 „uplatňuje celoroční odpočitatelnou položku 28.800,- Kč“. Namítá dále, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení bylo prokázáno (výpovědí svědkyň L. a V.), že „žalobkyně již v roce 1995 a 1996 mluvila o tom, že po ukončení pracovního poměru u žalované má práci zajištěnu u svého manžela, podnikatele“, že uvěřil „účelovému rozepisování daňového základu mezi žalobkyní a jejím manželem“ a že, i když připustil navrhovaný důkaz daňovými přiznáními žalobkyně za rok 1997 a jejího manžela za roky 1995 až 1997, nevyžádal si daňová přiznání od finančního úřadu, ale spokojil se „s nějakými kopiemi dodanými navíc žalobní stranou“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné „zamítl“. Uvedla, že z dovolání, které je adresováno věcně nepříslušnému soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci), není zřejmé, v čem žalovaná spatřuje „jiné vady“ řízení, a že „celé jeho odůvodnění je postaveno na pouhé kritice odvolacího soudu týkající se vyhodnocení důkazů“. Podle žalované řízení před odvolacím soudem proběhlo bez jakýchkoli procesních pochybení a dokazování bylo provedeno řádně podle příslušných zákonných ustanovení a v rozsahu potřebném ke zjištění skutkového stavu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z těchto důvodů tedy nemůže být založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Protože dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm. a), § 238 odst.1 písm. b) a § 239 odst. 1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

I když žalovaná ve svém dovolání uvedla, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že neuplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř.

Žalovaná ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 187 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňuje. I když uvedla, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“, z obsahu dovolání - jak vyplývá z označení i vylíčení dovolacích důvodů - je zřejmé, že žalovaná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), a že má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podstatou všech jejích námitek (zejména, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že „žalobkyně zápočtový list od žalované obdržela již dne 1.7.1996“, že se nezabýval námitkou žalované, že „tvrzení žalobkyně, že začala podnikat až 1.7.1997 je účelové“, že nevzal v úvahu v odvolacím řízení prokázanou skutečnost, že „žalobkyně již v roce 1995 a 1996 mluvila o tom, že po ukončení pracovního poměru u žalované má práci zajištěnu u svého manžela, podnikatele“, že uvěřil „účelovému rozepisování daňového základu mezi žalobkyní a jejím manželem“ a že, „i když připustil navrhovaný důkaz daňovými přiznáními žalobkyně za rok 1997 a jejího manžela za roky 1995 až 1997, nevyžádal si daňová přiznání od finančního úřadu a spokojil se s nějakými kopiemi dodanými navíc žalobní stranou“) je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., případně podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Protože správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst.3 písm. b) a c) o.s.ř. nemohl dovolací soud - jak uvedeno výše - přezkoumat, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalované přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.

Žalobkyně byla v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst. 1, bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1) vyplývá, že žalobkyni přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 3.045,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobkyni náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 3.120,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2002

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru