Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4836/2010Usnesení NS ze dne 30.08.2011

HeslaDědění
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4836.2010.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009

§ 476 odst. 2 obč. zák.

§ 476a obč. zák.

§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4836/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava Martinů č. 1051, proti žalovaným 1) K. K., zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 56, 2) Z. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Stejskalové č. 62, 3) D. H. M., zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem se sídlem v Praze 3, Plavínová č. 2796/12, 4) K. M., zastoupené Městskou částí Praha 1 se sídlem městské části v Praze 1, Vodičkova č. 18, jako kolizním opatrovníkem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 78/2007, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 19 Co 381/2008-117, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítá.

III. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.680,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 56.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.680,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luboše Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 8, Křižíkova č. 56; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobkyně a žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.11.2008, č.j. 19 Co 381/2008-117, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17.1.2008, č.j. 33 C 78/2007-79, ve věci samé, nejsou přípustná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)] a nebyla shledána přípustnými ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (v dané věci holografních závětí) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Při posouzení otázek, zda a které ze sporných závětí jsou platné, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 44, ročník 1999, a v časopise Soudní judikatura pod číslem 13, ročník 1999, nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.5.1980, sp. zn. 11 Co 127/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 30, ročník 1982). Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobkyně i žalovaných 2) a 3) - k závěru o určitosti závěti ze dne 21.2.2000 [zejména, že „zůstavitel se jednoznačně vyjádřil, aby za jeho jedinou vůli byly považovány obě závěti z roku 1998, které navíc doplnil o odkázání finanční částky žalované 4), a že „ostatní závěti byly odvolány závětí ze dne 21.2.2000“], nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

V souladu s ustálenou judikaturou soudů posoudil odvolací soud (i soud prvního stupně) též otázku platnosti sporné závěti z hlediska umístění data a podpisu v této listině (§ 476 odst. 2 a § 476a obč. zák.)[srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.11.1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1999; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 2010].

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z uvedených hledisek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohou založit ani ostatní dovolací námitky dovolatelů (zejm. žalobkyně), neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).

Dovolání žalobkyně současně není přípustné ani v části směřující také proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o určení, že „je dědičkou ze závěti ze dne 31.10.1998 označené číslem 1 v kroužku“, neboť právo napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním náleží jen tomu účastníkovi řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Nepřípustné je dovolání žalobkyně též proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003 a v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně i dovolání žalovaných 2) a 3) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 1) advokát JUDr. Luboš Chalupa – jak vyplývá z obsahu spisu – osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému 1) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad, tj. 560,- Kč [srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty]. Protože dovolání žalovaných 2) a 3) i žalobkyně byla odmítnuta, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 3.360,- Kč nahradili, a to každý v rozsahu jedné poloviny, tj. v částce 1.680,- Kč. Přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 3.360,- Kč, jsou povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k ostatním účastníkům řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní 2) a 3) a žalobkyně nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované 4) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Nezbytné je ovšem rovněž dodat, že otázka dědického práva po MUDr. Kamilu Kalouskovi, zemřelém dne 16.3.2000, v posuzovaném případě nebyla řešena komplexně, neboť soudy se v této věci, v důsledku několikeré nesprávné aplikace i interpretace ustanovení § 175k odst. 1, resp. § 175k odst. 2 o.s.ř., zabývaly posouzením dědického práva po zůstaviteli ve dvou současně probíhajících řízeních. S ohledem na postup soudů v těchto řízeních však nemůže nastat situace „dvojího rozdílného posouzení platnosti závětních listin“ namítaná žalobkyní.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru