Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 463/2003Usnesení NS ze dne 22.08.2003

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.463.2003.1
Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 240 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 463/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. H. proti žalované T. s. T., spol. s r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 1317/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2002, č.j. 15 Co 358/2000-72, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 11. 8. 1999 sdělila žalovaná (její právní předchůdkyně T. s. T., příspěvková organizace) žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně porušila povinnost stanovenou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce tím, že „došlo k nesprávnému zúčtování většího počtu položek, mimo jiné nákladů na reprezentaci, zahrnutí DPH do pozdějšího období a další, vše v rozporu s příslušnými daňovými předpisy“, které byla žalobkyně povinna dodržovat. Nesplnila též příkaz ředitele č. 3/99 kterým jí bylo uloženo zpracovat do 26. 7. 1999 „protokol o vzniklé škodě na již zaplacené částky“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že se závažného porušení pracovní kázně nedopustila a že žalovaná jí dala výpověď po uplynutí propadné lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, neboť finanční kontrola byla provedena v únoru 1999, zatímco „dostala výpověď dne 12. 8. 1999“. Příkaz ředitele č. 3/99 nemohla splnit s ohledem na probíhající dovolené (nemohla se sejít škodní komise), o čemž ředitele informovala a ten to tehdy akceptoval.

Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, č.j. 12 C 1317/99-55, určil, že výpověď, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 11. 8. 1999 z pracovního poměru, je neplatná a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit „ČR na účet Okresního soudu v Jihlavě“ soudní poplatek z návrhu ve výši 1.000,- Kč a žalobkyni k rukám advokátky, na nákladech řízení 5.375,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla podána včas, výpověď byla učiněna písemně a doručena žalobkyni do vlastních rukou. První z výpovědních důvodů (že žalobkyně porušila právní předpisy vztahující se k její práci) považoval za neurčitý a navíc výpověď z tohoto důvodu byla žalobkyni dána po uplynutí dvouměsíční lhůty, neboť s výsledky kontroly finančního úřadu byl ředitel žalované seznámen dne 7. 4. 1999 a od tohoto dne běžela dvouměsíční lhůta k podání výpovědi, která však byla vyhotovena až 11. 8. 1999. I když druhý důvod výpovědi (nesplnění příkazu ředitele č. 3/99) představuje porušení pracovní kázně (pouze jeden z pracovníků škodní komise měl v uvedeném termínu tři dny dovolené), nelze považovat toto porušení pracovní kázně žalobkyní za tak závažné, jak má na mysli ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, neboť žalovaná neměla vůči žalobkyni žádných výhrad a vždy jí vyplácela osobní ohodnocení; nesplnila-li jen jeden příkaz, nelze to považovat za závažné porušení pracovní kázně.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9.2002, č.j. 15 Co 358/2000-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 2.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně; návrh, aby bylo připuštěno dovolání ohledně otázky zásadního právního významu, „zda lze postihnout výpovědí zaměstnance, pokud jeho nedostatky v práci nebyly zjevné a v době minulé pracovní kázeň neporušoval, resp. byl pozitivně zaměstnavatelem hodnocen“, zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď je dostatečně určitá i v té části, pokud vytýká žalobkyni porušování povinností při výpočtu a odvodu daní. Shodně se soudem prvního stupně však dovodil, že žalovaná nedodržela dvouměsíční lhůtu k podání výpovědi stanovenou v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce. Zpráva finančního úřadu vypracovaná dne 6. 4. 1999 obsahuje podrobné údaje o závěrech kontroly a „zcela jasně uvádí, v jakém případě došlo k nesprávnému odpisu hmotného majetku, neoprávněnému zvýšení nákladů, jež vedlo k neoprávněnému snížení základů daně atd“. Za situace, kdy žalobkyně měla přesně stanovenou pracovní náplň, muselo být žalované zřejmé, kdo a jakým způsobem se pochybení zjištěných finanční úřadem dopustil. Pozdější rozbory, který by vedly k náležitému zjištění, že skutečně pracovní kázeň byla porušena, nejsou po posouzení věci významné. Pro počátek běhu lhůty podle ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce je rozhodné, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi dověděl. Ve vztahu ke druhému vytýkanému porušení pracovní kázně (nesplnění příkazu ředitele č. 3/99) dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobkyně sice v tomto směru porušila pracovní kázeň, že se však nejednalo o intenzitu porušení pracovní kázně ve formě závažného porušení. Návrh na připuštění dovolání zamítl proto, že otázka posuzování intenzity porušení pracovní kázně je judikaturou řešena a že se odvolací soud od ustáleného výkladu v tomto případě neodchýlil.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a namítá, že vychází z nesprávného právního posouzení věci. V prvé řadě nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 46 odst. 3 zák. práce, když podle jejího názoru nemůže být za počátek běhu lhůty považován okamžik, kdy zaměstnavatel obdrží neověřenou zprávu, nepravomocné rozhodnutí či osočení zaměstnance třetí osobou. Takové informace mohou zakládat pouze předpoklad o důvodu výpovědi. Aby se zaměstnavatel dověděl, zda skutečně důvod k výpovědi existuje, musel zadat odborné přezkoumání u externího odborníka. Teprve z tohoto se dověděl, jaké konkrétní povinnosti žalobkyně porušila, a tím také o důvodu k výpovědi. Nesouhlasí ani se způsobem hodnocení intenzity porušení pracovní kázně ve vztahu ke druhému, ve výpovědi vytýkanému, jednání (nesplnění příkazu ředitele č. 3/99), neboť odvolací soud (v rozporu s dosavadní judikaturou) vyslovil „mimořádně závažný právní názor, že zatímco u zaměstnance, který v zatajování porušení povinnost úspěšný není, může být stejné porušení pracovní kázně hodnoceno jako závažné, zatímco ten, kdo je v zatajování stejných nedostatků úspěšný, má proto být díky této úspěšnosti v deliktním jednání zvýhodněn v řízení před soudem“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání jako nedůvodné bylo odmítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, a dovolatelka v dovolání pouze „překrucuje fakta“ a snaží se za každou cenu žalobkyni „očernit“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1. 1. 2001 (dne 24. 9. 2002), ale - jak vyplývá i z jeho odůvodnění - v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 18. 5. 2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) dne 31. 10. 2002 (žalobkyni) a 1. 11. 2002 (žalované) a že dovolání žalované bylo dne 11. 12. 2002 podáno u soudu prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku nabyl právní moci dnem 1. 11. 2002. Lhůta k podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 2. 12. 2002. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 11. 12. 2002, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování práva.

Žalobkyně byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1] vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalobkyni náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.325,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. srpna 2003

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru