Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4548/2016Usnesení NS ze dne 04.10.2017

HeslaObnova řízení
Náklady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4548.2016.1
Dotčené předpisy

§ 228 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 146 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4548/2016-109

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci dědictví po I. P., zemřelém dne 29. srpna 2009, za účasti 1) H. R., zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí č. 15, 2) M. P., zastoupeného JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky č. 976, a 3) nesvéprávného V. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského č. 160, jako opatrovníkem, o žalobě na obnovu řízení podané H. R. proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. února 2011, č. j. 20 D 1104/2009-42, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 91/2014, o dovolání M. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 29. července 2016, č. j. 18 Co 270/2016-94, takto:

I. Dovolání M. P. se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po I. P., zemřelém dne 29. 8. 2009, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 9. 2009, č. j. 20 D 1104/2009-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen Miloš Habrman, notář v Ústí nad Orlicí (§ 38 občanského soudního řádu).

Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 19. 10. 2010, č. j. 20 D 1104/2009-35, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 905.644,60 Kč, dluhy dědictví částkou 13.384,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 892.260,40 Kč. Usnesením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 20 D 1104/2009-42, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví, podle které „H. R. a M. P. nabývají rovným dílem práva a povinnosti ke vkladní knížce vedené na jméno P. I. u České spořitelny, a. s. se zůstatkem ke dni úmrtí 265 146,70 Kč, M. P. nabývá práva a povinnosti ke sporožirovému účtu vedeném na jméno P. I. u České spořitelny, a. s. se zůstatkem ke dni úmrtí 22 046,60 Kč a dědický podíl dále uvedený s tím, že nese dluh dědictví, který tvoří náklady spojené s pohřbem 13 384 Kč, H. R. nabývá práva a povinnosti ke vkladní knížce vedené na jméno P. I. u České spořitelny, a. s. se zůstatkem ke dni úmrtí 47 060,70 Kč, 858,0009 kusů podílových listů ISIN BE0173476400 KBC Multi Cash ČSOB CZK Kap. vedených u Československé obchodní banky, a. s., práva a povinnosti ke vkladní knížce vedené na jméno I. P. a M. P. u Československé obchodní banky, a.s. se zůstatkem ke dni úmrtí 125 206 Kč, práva a povinnosti ke stavebnímu spoření podle smlouvy číslo 3 066 100 4 03/7960 uzavřené s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. v ceně 224 679,40 Kč, 62 610 kusů podílových listů CZ 0008472271 Sporoinvest vedených u Investiční společnosti České spořitelny, a. s. a 12 kusů cenných papírů emise CZ 0009084604 Equity Holding, a. s., a 3 000 cenných papírů emise 770020000269 Pioneer investiční společnost, a. s., s tím, že bude povinna vyplatit dědické podíly dále uvedené, M. P. nabývá dále dědický podíl ve výši 100 000 Kč, který mu bude povinna vyplatit dědička H. R. nejpozději do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení, V. P. nabývá dědický podíl ve výši 297 500 Kč, který mu bude povinna vyplatit dědička H. R. nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto usnesení“ (výrok I.). Současně soud rozhodl, že přiznává soudnímu komisaři Miloši Habrmanovi, notáři v Ústí nad Labem, odměnu ve výši 12 552,- Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 497,- Kč, s tím, že celkovou částku 13 049,- Kč jsou povinni zaplatit dědici H. R. 5 120,- Kč, V. P. 4 351,- Kč a M. P. 3 578 Kč,- do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Žalobou podanou dne 17. 3. 2014 se H. R. domáhala, aby „Okresní soud v Ústí nad Orlicí povolil obnovu řízení ve věci svého usnesení č. j. 20 D 1104/2009-42, ze dne 23. února 2011, které nabylo právní moci dne 15. března 2011“. Žalobu odůvodnila tím, že v řízení o dědictví byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle níž mimo jiné nabyla práva a povinnosti ke vkladní knížce vedené na jméno I. P. a M. P. u Československé obchodní banky, a. s. se zůstatkem ke dni úmrtí zůstavitele 125.206,- Kč; že ještě před uzavřením této dědické dohody M. P. sám z této vkladní knížky vybral 125.206,- Kč; že o její žalobě na zaplacení 125.206,- Kč Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 114 C 115/2012-58, tak, že žalovaný M. P. je povinen jí zaplatit částku 125.206,- Kč a nahradit náklady řízení 40.490,90 Kč; že po podání odvolání M. P. se v průběhu odvolacího řízení dověděla, že M. P. tvrdí, že finanční prostředky na označené vkladní knížce nebyly ve vlastnictví I. P., a že pokud by jí bylo známo, že finanční prostředky na tuto vkladní knížku uložil M. P., nikdy by dědickou dohodu ve znění, jak byla soudem schválena, neuzavřela.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 14 C 91/2014-34, návrh na obnovu řízení zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobkyně H. R. je povinna nahradit žalovanému M. P. náklady řízení ve výši 39.654,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), a že žalobkyně a žalovaný V. P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobkyně podala návrh na obnovu řízení o dědictví opožděně – po uplynutí tříměsíční lhůty od doby, kdy se dověděla o důvodech obnovy, neboť skutečnost, že žalovaný M. P. tvrdí, že „finanční prostředky na vkladní knížce vedené na jméno I. P. a M. P. u Československé obchodní banky, a. s. se zůstatkem ke dni úmrtí zůstavitele 125.206,- Kč, nebyly ve vlastnictví I. P. (z čehož vycházeli účastníci v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. 20 D 1104/2009)“, nevyšla najevo až v odvolacím řízení ve věci její žaloby na zaplacení částky 125.206,- Kč vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 114 C 115/2012, ale již z odporu žalovaného proti platebnímu rozkazu a z protokolu o jednání ze dne 10. 1. 2015. Ve výrocích I. a III. usnesení nabylo právní moci dne 27. 3. 2015.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 18 Co 352/2015-58, rozhodl, že se odvolací řízení, vyjma řízení o odvolání žalobkyně do výroku II. usnesení okresního soudu, zastavuje (výrok I.), že se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1.000,- Kč (výrok II.), a že ve výroku II. se usnesení okresního soudu zrušuje a věc se okresnímu soudu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení (výrok III.). Při svém rozhodování o nákladech řízení vycházel odvolací soud jednak z toho, že soud prvního stupně v odůvodnění usnesení neuvedl tarifní hodnotu, ze které vycházel při určení odměny advokáta za jeden úkon právní služby, a zejména z toho, že se vůbec nezabýval možností odepřít žalovanému M. P. podle § 150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, když v dědickém řízení v rámci soupisu aktiv a pasiv dědictví jednoznačně prohlásil práva a povinnosti z předmětné vkladní knížky za výlučný majetek zůstavitele.

V dalším řízení Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 4.5.2016, č. j. 14 C 91/2014-82, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po té, co podle pokynu odvolacího soudu předestřel účastníkům právní názor na možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. a poskytl jim prostor k vyjádření, a s přihlédnutím k tomu, že okolnosti případu zůstaly nezměněny, soud prvního stupně uzavřel, že „nevyplynuly tedy nové skutečnosti svědčící pro rozhodnutí o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci“, a proto rozhodl podle § 150 o. s. ř.

K odvolání žalovaného M. P. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 18 Co 270/2016-94, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 5. 2016, č. j. 14 C 91/2014-82 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že „shledává důvody zvláštního zřetele hodné, aby žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, nikoliv v osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalobkyně“, ale „v okolnostech předcházejících řízení a v okolnostech samotného sporu“, když současně je přesvědčen, že se „odepření práva na náhradu nákladů řízení nijak citelně nedotkne sociální situace žalovaného, který ve svém vyjádření ze dne 7. 10. 2015“ uvádí, že „pokud jde o majetkové poměry účastníků, tak oba mají majetku dost“, což je v jeho případě „pochopitelné vzhledem k výši jeho úspor, jež vybral z vkladní knížky v průběhu dědického řízení“, a z níž mu navíc je žalobkyně povinna platit dědický podíl, přestože nepatřily zůstaviteli. Podle názoru odvolacího soudu je důvodem opožděného podání žaloby na obnovu dědického řízení „skutečnost, že žalobkyně musela být s ohledem na výsledek dědického řízení a uzavřenou dědickou dohodu až do pravomocného skončení sporného řízení“ ve věci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 114 C 116/2012 (rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2014, č. j. 17 Co 319/2013-94, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobkyně na zaplacení 125.206,- Kč se zamítá, neboť žalobkyně neprokázala, že finanční prostředky na vkladní knížce vedené na jméno I. P. a M. P. u ČSOB, a. s. se zůstatkem ke dni smrti zůstavitele 125.206,- Kč byly ve vlastnictví zůstavitele) přesvědčena, že její nárok na zaplacení částky vybrané z vkladní knížky je důvodný.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2016, č. j. 18 Co 270/2016-94, podal M. P. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož „napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení a zásadně se odchyluje od ustálené praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného i procesního práva a procesních postupů, když odvolací soud tyto otázky nesprávně právně posoudil a aplikoval, judikaturu Nejvyššího soudu nerespektoval a tak nezajistil právo na spravedlivý proces“. Dovolatel v první řadě namítá, že v doplnění dokazování 4. 5. 2016 dědickým spisem soud prvního stupně zjistil, že žalovaný nikdy netvrdil, že práva a povinnosti z vkladní knížky patří pouze a výhradně zůstaviteli (vkladní knížka zcela zřetelně deklaruje společná práva zůstavitele a žalovaného), přesto své původní rozhodnutí změnil a náklady řízení účastníkům nepřiznal. Odvolacímu soudu pak vytýká, že setrval na svém původním stanovisku (učiněném před doplněním dokazování) a že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Tímto rozhodnutím se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu „o nepřípustnosti vycházet ze skutečností, které z důkazů najevo nevyšly, a „o tom, že soud se musí vypořádat a zabývat právními argumenty a judikaturou, na kterou se strana odvolává, nenechat ji bez povšimnutí a vysvětlit, proč nejsou pro danou věc relevantní“. Dále dovolatel namítá, že se žalobkyně „dostala do prodlení s podáním žaloby na obnovu řízení z důvodu, že spoléhala na svůj úspěch ve věci o zaplacení 125.206,- Kč vedené u okresního soudu pod sp. zn. 114 C 116/2012, když spor u tohoto soudu vyhrála, nepředpokládala, že odvolací soud rozsudek změní a žalobu zamítne“, že se „na tom žalovaný nikterak nepodílel“, a že tedy v dané věci „přebírá krajský soud nepřípustnou iniciativu ve prospěch jedné strany, když k opožděnosti žaloby na obnovu řízení argumentuje tvrzeními, která žalobkyně ani neuvádí“. Podle názoru dovolatele „argument, že sociální situace žalovaného unese nepřiznání nákladů při úspěchu ve věci, je velice nekonformní a dosud nezaznamenaný“, takže nemůže obstát ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1283/2010. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 18 Co 270/2016-94, „změnil a náklady řízení mu přiznal tak, jak je původně přiznal okresní soud, včetně dalších nákladů odvolacích řízení a nákladů dovolacího řízení (soudní poplatek, jeden úkon právní pomoci a jeden režijní paušál)“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu,

a že je třeba dovolání i v současné době projednat a rozhodnout (jak vyplývá z ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání podle § 237 není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném (§ 238 odst. 1 o. s. ř.).

V projednávané věci odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů, které vznikly účastníkům v řízení o žalobě na obnovu řízení o dědictví, aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. umožňující výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který by na ni měl právo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud ve všech souvislostech (ohledně vztahu řízení o projednání dědictví a řízení o žalobě na obnovu dědického řízení) vyřešena, a že dovoláním napadeným usnesením bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (určující je výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolateli odepřena, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání M. P. proti napadenému usnesení je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení.

Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Obecně platí, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje podle míry úspěchu

ve věci. Z citovaných ustanovení však vyplývá, že to neplatí v „nesporných“ řízeních, v nichž zásadně žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V těchto věcech lze přiznat účastníku řízení proti jinému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení pouze výjimečně, a to odůvodňují-li jejich přiznání „okolnosti případu“. Výklad ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) část věty za středníkem o. s. ř. z hlediska otázky odůvodněnosti přiznání práva na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku také v řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu, vychází z premisy, že toto zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda okolnosti případu odůvodňují přiznání práva na náhradu nákladů řízení účastníku, který by – vzhledem k tomu, že řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu – jinak právo na náhradu nákladů řízení neměl, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Dle právní teorie přitom k okolnostem případu odůvodňujícím přiznání práva na náhradu nákladů řízení v „nesporných“ věcech patří zejména výsledek řízení (do jaké míry byly rozhodnutím soudu zohledněny návrhy účastníků, které učinili v průběhu řízení) a okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989).

V projednávané věci odvolací soud vycházel z názoru, že ve věci byl úspěšný M. P. (když návrh H. R. na obnovu dědického řízení soud zamítl), a proto by měl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, náhradu mu však za použití ustanovení § 150 o. s. ř. odepřel s ohledem na okolnosti případu, zejména na průběh řízení o dědictví po I. P., v němž dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, jejímž předmětem byla i práva a povinnosti z vkladní knížky, o níž nyní M. P. tvrdí, že zůstaviteli nepatřila. Odvolací soud však nevzal v úvahu, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řízení koncipována jako mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím, kterými bylo řízení u soudu pravomocně skončeno, pomocí kterého lze z důvodů taxativně uvedených v § 228 o. s. ř. dosáhnout nápravy ve věci, a kterou projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Vzhledem k tomu, že žalobou na obnovu řízení bylo napadeno řízení o dědictví, které je řízením, jež může být zahájeno i bez návrhu, má tedy charakter řízení nesporného, a že žaloba na obnovu řízení jako mimořádný opravný prostředek byla podána proti usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, je třeba dovodit, že řízení o žalobě na obnovu řízení je součástí nesporného dědického řízení. Soud měl proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatnit zásady vyslovené v ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ledaže okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňují. Bylo tak nezbytné hodnotit jednání a postoje účastníků řízení, jak v řízení o dědictví, jehož výsledkem bylo usnesení soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, tak i v řízení o žalobě na obnovu dědického řízení. Obdobně se vyslovil Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2330/2013, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které účastníkům vznikly v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí soudu v řízení o dědictví.

Vycházeje z uvedeného je zřejmé, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení v dané věci nelze aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když občanský soudní řád obsahoval v rozhodné době speciální ustanovení (§ 146 odst. 1 písm. a/) o náhradě nákladů v těch řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, a z toho vyplývá, že nelze aplikovat ani ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož soud výjimečně náhradu nákladů řízení nepřizná tomu, kdo by na ni měl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo. V případě tzv. nesporných řízení bylo odchýlení se od obecného pravidla, tedy, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, umožněno závěrečnou větou ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. „odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení“.

Přestože odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel nesprávně z ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 150 o. s. ř., ve výsledku je jeho rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, správné, odpovídající ustanovení § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 14 C 91/2014 (včetně připojených spisů, v nichž bylo vedeno řízení o dědictví, sp. zn. 20 D 1104/2009, a řízení o žalobě na zaplacení 125.206,- Kč, sp. zn. 114 C 115/2012), totiž nevyplývají žádné skutečnosti, pro které by se měla uplatnit výjimka z pravidla, že v řízení o dědictví (včetně řízení o žalobě na jeho obnovu) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska výsledku jeho rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání M. P. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolací soud neshledal ve věci žádnou okolnost případu, která by odůvodňovala (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2017

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru