Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 441/2007Usnesení NS ze dne 11.12.2007

HeslaŘízení před soudem
KategorieA
Publikováno15/2009 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.441.2007.1
Dotčené předpisy

§ 460 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 462 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 107 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 107 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 2 pře...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 441/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce E. K., proti žalovanému JUDr. P. F., jako správci konkursní podstaty úpadce \"R. p.\" v.o.s., o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 7/2000, o dovolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v P., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2006 č.j. 3 Cmo 149/2006-121, takto:

Usnesení vrchního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2006 č.j. 13 Cm 7/2000-110 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 11.4.2000 domáhal, aby byly vyloučeny z konkursní podstaty úpadce \"R. p.\" v.o.s., nemovitosti označené jako \"objekt bydlení čp. 400 s p.č. 528 - zastavěná plocha o výměře 239 m2 a s p.č. 529 - zahrada o výměře 611 m2, které jsou zapsány na LV pro obec a k.ú. H. M. u Katastrálního úřadu v O.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nemovitosti, které jsou v jeho vlastnictví, byly sepsány do konkursní podstaty z důvodu zatížení zástavním právem, zřízeným zástavní smlouvou ze dne 27.4.1994 ve prospěch úpadcova věřitele I. a P. b., a.s., ačkoliv si žalobce \"není vědom, že by smlouvu o zřízení zástavního práva podepsal a již z prvního pohledu má za to, že podpis, kterým je tato smlouva opatřena, není jeho\".

V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce dne 24.9.2005 zemřel.

Poté, co ze sdělení notářky zjistil, že žalobce nezanechal závěť, že všichni, kdo by \"přicházeli v úvahu\" jako dědici, dědictví po žalobci odmítli, a že proto dědictví má ve smyslu ustanovení § 462 občanského zákoníku připadnout státu, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.6.2006 č.j. 13 Cm 7/2000-110 rozhodl, že v řízení bude \"po právní moci tohoto usnesení\" pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dospěl k závěru, že žalobce ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, že povaha věci umožňuje pokračování v řízení a že \"stát\", kterému \"dědictví po žalobci připadlo podle ustanovení § 462 občanského zákoníku\", bude \"v řízení zastupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových\".

K odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24.8.2006 č.j. 3 Cmo 149/2006-121 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil nejprve, že \"usnesení soudu ve smyslu ustanovení § 175q odst.1 písm.b) o.s.ř., kterým se potvrzuje, že státu připadlo dědictví, má jen deklaratorní povahu\" a že \"zákon před vydáním rozhodnutí dle § 175q odst.1 písm.b) o.s.ř. dává státu na zvážení, zda nabídne věřitelům k uspokojení jejich pohledávek věci z dědictví, které svou hodnotou odpovídají výši pohledávek (§ 175p o.s.ř.), a je rovněž věcně legitimován navrhnout likvidaci dědictví (§ 472 odst.1 občanského zákoníku, § 175t odst.1 o.s.ř.)\", a posléze uzavřel, že, \"jestliže je stát oprávněn nabídnout věci z dědictví věřitelům a je-li též oprávněn (nikoliv povinen) v případě, že věřitel či některý z nich tuto nabídku odmítne, navrhnout likvidaci dědictví\", povaha věci (vyloučení majetku z konkursní podstaty) připouští, aby \"se s dědicem, tj. se státem, pokračovalo dříve, než bude ukončeno dědické řízení\", když \"od výsledku tohoto řízení bude závislé, zda stát bude moci nabídnout sporné nemovitosti dle § 175p o.s.ř. (neboť jsou ve smyslu ustanovení § 18 zákona o konkursu a vyrovnání stále do soupisu majetku konkursní podstaty zapsány) a zda případně sporné nemovitosti budou zpeněžovány žalovaným v rámci konkursního řízení či soudem v rámci likvidace v dědickém řízení\".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Namítá, že státu, kterému majetek zůstavitele připadne podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, \"nesvědčí právní důvod dědění\" a že z důvodu tzv. odúmrti stát nabývá zůstavitelův majetek ve smyslu ustanovení § 13 odst.1 a 3 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dnem právní moci usnesení soudu o potvrzení nabytí dědictví, vydané podle ustanovení § 175q odst.1 písm.b) o.s.ř. I kdyby státu připadalo dědictví podle ustanovení § 462 občanského zákoníku již dnem smrti zůstavitele, měly soudy přihlédnout též k tomu, že \"stát může navrhnout likvidaci dědictví\", při níž nedochází k \"právnímu nástupnictví\" a že tedy \"stejně jako se zákonný či závětní dědic ne vždy stává právním nástupcem zůstavitele, nestává se jím vždy ani stát\". Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Uvedl, že zákon může - jak je zřejmé též ze znění ustanovení § 107 odst.2 o.s.ř. - stanovit procesní nástupnictví \"též odlišným způsobem\" a že v projednávané věci bylo procesní nástupnictví státu založeno ustanovením § 13 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) \"v souvislosti s ustanovením § 462 občanského zákoníku\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst.2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst.1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.

V projednávané věci z dosavadních zjištění soudů vyplývá, že žalobce nezanechal závěť a že všichni, kteří by mohli být jeho dědici ze zákona, dědictví odmítli. Za této situace je tedy nepochybné, že žalobcovým procesním nástupcem nemohou být jeho dědici. Vzhledem k tomu, že věcná legitimace k vyloučení ze soupisu podstaty je odvozena od vlastnictví předmětných nemovitostí, je pro určení procesního nástupnictví po žalobci ve smyslu ustanovení § 107 odst.2 o.s.ř. významné to, jak vyplývá z právních předpisů právní nástupnictví ve vztahu k vlastnictví předmětných nemovitostí.

Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 občanského zákoníku); také ve vztahu k dědictví připadnuvšího státu platí, že se nabývá smrtí zůstavitele (§ 460 občanského zákoníku). Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu. Dovolatelka správně upozorňuje, že dědické řízení může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, nebo že soud může nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým věřitelům k úhradě dluhů, nepřešlo by vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát, ale na věřitele určeného dohodou. V případě likvidace žalobcova dědictví by se stal vlastníkem předmětných nemovitostí ten, kdo by je nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o.s.ř.); možnost \"dalšího\" zpeněžení nemovitostí správcem konkursní podstaty by tím samozřejmě zůstala nedotčena.

Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Soudy se měly blížeji seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení (vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 30 D 917/2005) a stát (Českou republiku) mohly určit za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, jestliže bylo nepochybné, že nedojde ani k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům, ani k likvidaci dědictví, tedy jestliže již bylo pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu. Za této situace nemohlo být ihned pokračováno v projednávané věci a řízení mělo být přerušeno až do právní moci usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno připadnutí dědictví státu nebo kterým by byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, popřípadě až do zpeněžení předmětných nemovitostí v rámci likvidace žalobcova dědictví.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2007

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru