Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 424/2020Usnesení NS ze dne 25.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.424.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 424/2020-218

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce T. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ivo Muškou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského č. 1178/6, proti žalovanému Č. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 620/29, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 167/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2019, č. j. 62 Co 207/2019-189, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ivo Mušky, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského č. 1178/6.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 62 Co 207/2019-189, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že žalovaný nesplnil podmínku vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2016), takže fikce nadbytečnosti nenastala, a že tedy výpověď z pracovního poměru, která byla žalobci dána pro fikci nadbytečnosti podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, je neplatná] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé a § 52 písm. c) zákoníku práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zásadně zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci tzv. nabídkovou povinnost (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněný pod č. 59/2005 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).

K povinnosti zaměstnavatele navrhnout zaměstnanci změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a zákoníku práce práce (má-li vůbec zaměstnavatel takovou práci) srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 (který obstál i v ústavní rovině - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1724/11), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4345/2014, a v nich vyslovený závěr, že povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou.

Kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (§ 1 zákoníku práce). Jednotlivé kvalifikace je možné v jejich vzájemném poměru z hlediska jejich významnosti klasifikovat jako nižší a vyšší. Vyšší kvalifikace je dána zejména vyšším stupněm vzdělání, popřípadě délkou odborné praxe zaměstnance (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015).

Při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými vzděláním tvoří – jak vyplývá z výše uvedeného

– jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci. Kromě zaměření vzdělání zaměstnance určitého stupně je proto významná i povaha jeho odborné praxe po ukončení vzdělání, a to v porovnání se zaměřením vzdělání a odborné praxe, jimiž se zpravidla získávají znalosti, dovednosti a odborné zkušenosti potřebné k výkonu uvedené práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016).

Bylo-li v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), že žalobce dosáhl vysokoškolského vzdělání ekonomického směru (je absolventem VŠE v Praze – fakulty financí a účetnictví) a že ke dni 16. 12. 2016, kdy mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, žalovaný disponoval volným pracovním místem finančního manažera/ekonoma na odboru pro řízení projektů a transfer technologií, pro jehož výkon bylo vyžadováno středoškolské či vysokoškolské vzdělání nejlépe v ekonomickém oboru, dále znalost podvojného účetnictví, orientace v rozpočtování, výkaznictví, znalost projektového účetnictví, práce v oboru a pokročilá uživatelská znalost MS (Word, Excel), koresponduje s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu závěr soudů, že práce (pozice) finančního manažera/ekonoma odpovídala kvalifikaci žalobce. Žalobce při výkonu této pracovní pozice mohl využít získanou kvalifikaci v převážné míře a nepřevažovaly práce, při kterých by svou kvalifikaci nemohl uplatnit; žalovaný proto byl povinen navrhnout žalobci po jeho odvolání z pracovního místa kvestora XY změnu jeho dalšího pracovního zařazení na tuto práci.

Namítá-li žalovaný – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1877/2000, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2203/2008, ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1913/2010, ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, nebo ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015 - že „při posuzování otázky míry kvalifikace zaměstnance v souvislosti s tzv. nabídkovou povinností zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutí přijatými; soud však v jím zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovým závěrem soudů ohledně posouzení kvalifikace žalobce ve vztahu k volnému pracovnímu místu manažera/ekonoma na odboru pro řízení projektů a transfer technologií, tedy se závěrem o nesplnění nabídkové povinnosti žalovaného, a s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, předestírá-li své vlastní skutkové závěry, na nichž buduje odlišné právní posouzení věci).

V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru