Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4154/2019Usnesení NS ze dne 11.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4154.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4154/2019-195

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. O., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Andrejem Najmanem, advokátem se sídlem v Neratovicích, nám. Republiky č. 400, proti žalovanému A. D., narozenému dne XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích č. 553/17, o zaplacení 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 221/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2019, č. j. 23 Co 54/2019-148, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Andreje Najmana, advokáta se sídlem v Neratovicích, nám. Republiky č. 400.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2019, č. j. 23 Co 54/2019-148, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní pracovní smlouvy, že úraz, který se stal žalobci dne 25. 4. 2017, je tedy úrazem pracovním, a že jednání žalobce, který před úrazem u žalovaného vykonával práci zhruba po dobu dvou měsíců a k práci vysokozdvižný vozík používal, nelze kvalifikovat jako lehkomyslné jednání, které by bylo možno označit za nebezpečné riskování či hazardérství, nejednalo se ani o jednání v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců a žalobce si nemohl být vědom toho, že podstupuje riziko hrozící újmy na zdraví (že dojde k výbuchu propanbutanové láhve pohonu vozíku), že se žalovanému nepodařilo zprostit své odpovědnosti za pracovní úraz žalobce ani částečně; žalovaný nesouhlasí s hodnocením důkazů (že „v řízení nebyla prokázána vědomost žalovaného o tom, že by žalobce v areálu pily vykonával práci, a tedy ani souhlas

– byť konkludentní s takovým stavem“, že „bylo bezpečně prokázáno, že se v areálu pily krom předmětného vozíku určeného k opravě, který byl odstaven, nacházel další vysokozdvižný vozík“), předestírá vlastní (odlišná) skutková zjištění (že „pokud se žalobce v areálu pohyboval a vykonával jakoukoli práci, činil tak pouze na základě souhlasu a vědomí svého zetě L. M.“, že „žalobce, který byl osobou se zkušenostmi v obsluze těchto strojů, si počínal lehkomyslně a bezdůvodně použil namísto bezpečného nového vysokozdvižného vozíku starý, určený k opravě pro výskyt závad“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobce s ohledem na své zkušenosti musel vědět, že svým jednáním – užitím technicky nezpůsobilého vysokozdvižného vozíku – může způsobit vznik újmy, a to nejen sobě, ale zejména dalším poškozením vozíku“). Nastolené otázky, „zda existoval mezi účastníky (faktický) pracovní poměr“ a „jaká byla míra lehkomyslnosti žalobce při vzniku úrazu“ proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají.

Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „odvolací soud ačkoli uvádí, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, takto zjištěný skutkový stav nerespektuje, a aniž by došlo v řízení před odvolacím soudem k doplnění dokazování, vychází z jiného skutkového stavu, než vycházel soud prvního stupně“, ale mohly by představovat tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, a v něm vyjádřený právní názor, že pracovní smlouva vzniká na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy; nedošlo-li ke sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal skutečně vykonávat; pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno, závěr o tom, zda fyzická osoba konala pro zaměstnavatele práci s jeho vědomím, se bude v každém jednotlivém případě odvíjet od skutkových zjištění o konkrétních okolnostech, za nichž k výkonu práce došlo (jakým způsobem byl této fyzické osobě umožněn vstup na pracoviště, zda a kdo jí přidělil práci, udělil pracovní pokyny a poskytl pracovní prostředky nezbytné k výkonu práce, zda a jakým způsobem se zapojila do spolupráce s ostatními zaměstnanci nebo jinými fyzickými osobami pracujícími na pracovišti, apod.); k otázce, kdy se jedná o lehkomyslné jednání zaměstnance ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 71/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2372/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1739/2016, a v nich vyjádřený právní názor, že o lehkomyslné jednání zaměstnance jde v případech, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví, na rozdíl od běžné neopatrnosti a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon výslovně stanoví, že je za lehkomyslné jednání nelze považovat, se pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost (zaměstnanec věděl anebo vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem musel vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz), přitom další podmínkou, která musí být splněna současně (i kdyby jednání zaměstnance bylo možno kvalifikovat jako riskantní nebo hazardní), je, aby šlo o způsob činnosti, který je v rozporu s obvyklým způsobem chování zaměstnanců, kdy tedy nejde o činnost, kterou zaměstnavatel trpí nebo toleruje (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1969, sp. zn. 7 Cz 22/69, uveřejněný pod č. 35/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěry býv. Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 41 a násl.)].

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 2. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru