Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4145/2011Usnesení NS ze dne 18.06.2013

HeslaKonfiskace
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4145.2011.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 12/1945 Sb.

§ 1 odst. 2 předpisu č. 12/1945 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 218 písm. c) o....

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4145/201

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po E. S., za účasti S. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 241, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 35 Nc 410/2008, o dovolání S. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2010, č. j. 9 Co 506/2009-41, takto:

Dovolání S. K. se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním ze dne 19.6.2008, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Děčíně dne 20.6.2008, se S. K. domáhala projednání dědictví po E. S., narozeném dne X a prohlášeném za mrtvého dne X, naposledy bytem v R., H. J. č. 6 (dále také jen „zůstavitel“). Uvedla, že „je dcerou zůstavitele“; že „zůstavitel zanechal zemědělskou usedlost v H. J. č. 6 s příslušnými polnostmi a lesem zapsané v Pozemkové knize, knihovní vložce č. 6 pro katastrální obec H. J.“; že „nemovitosti dosud nebyly dědickým soudem projednány a tvoří z hlediska práva České republiky neodevzdanou ležící pozůstalost“ a „z hlediska práva Evropské unie je nutno je považovat za kapitál, který by jí měl být v podílu jedné čtvrtiny z celku odevzdán“; přitom poukázala na skutečnost, že „zůstavitel zanechal po sobě ještě syna K. S., narozeného dne X, bytem S. 120/14, R., E. S., narozeného dne X, bytem N. V. 240, R. a dceru Ch. S., narozenou dne X, bytem J. Z., P. 7“.

Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 16.7.2009, č.j. 35 Nc 410/2008-31, zamítl „návrh na projednání dědictví po zůstaviteli E. S. zanechajícím po sobě zemědělskou usedlost v H. J. č.p. 6 s příslušnými polnostmi a lesem, tak jak jsou zapsány v pozemkové knize, knihovní vložce č. 6, pro katastrální území a obec H. J.. Dospěl k závěru, že „oprávněné osoby, jejichž nemovitost převzal stát v rozhodné době dle restitučních předpisů i bez právního důvodu, se nemohou domáhat ochrany práva dle ustanovení občanského zákoníku či dle předpisu platného v daném případě v den smrti zůstavitele, tj. obecného občanského zákoníku z roku 1811 (o.z.o.) platného do 31.12.1950 a dle zákona č. 208 ř.z., o soudních řízeních v nesporných věcech právních, resp. dle zákona č. 100/1930 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného, pokud mohly uplatnit nárok podle restitučních předpisů“, a že „návrhem na projednání dědictví (ležící pozůstalosti) nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“, neboť „restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním, případně dalšími majetkovými opatřeními dle obecných předpisů“, protože „úprava dle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“.

K odvolání S. K. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27.7.2010, č.j. 9 Co 506/2009-41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejprve dovodil, že „na řízení o dědictví se vztahují příslušná ustanovení císařského patentu č. 208/1854 ř.z.“; že „vlastnictví k děděnému majetku nepřecházelo na dědice dnem zůstavitelovy smrti, ale teprve odevzdáním dědictví, tj. doručením odevzdací listiny“, a že „byl-li zůstavitel osobou, na niž se vztahovala konfiskace majetku podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a zemřel-li zůstavitel před účinností tohoto dekretu a nedošlo-li do dne účinnosti dekretu k odevzdání dědictví jeho dědicům“, je třeba vycházet z toho, že „majetek zůstavitele byl konfiskován, přidělen jiným lidem“, a že proto „nemůže být předmětem projednání dědictví“. Vzhledem k tomu, že „nebylo zjištěno, že by dědictví po zůstaviteli bylo již projednáváno, že by došlo k odevzdání pozůstalosti zákonným způsobem“, je podle odvolacího soudu „nutno vycházet z toho, že zůstavitel byl v době vydání dekretu č. 12/1945 Sb. osobou, na kterou se konfiskace vztahovala“, a že „se v té době nejednalo o majetek, který by již na dědice přešel a neměl konfiskaci podléhat“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v souzené věci „nebyl zjištěn majetek zůstavitele“ a že soud „nemohl návrhu S. K. vyhovět“, a uzavřel, že dědické právo „nebylo postupem okresního soudu navrhovatelce odňato“, že jej však „nelze realizovat, jestliže nebyl zjištěn žádný majetek patřící do dědictví“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala S. K. dovolání. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že zůstavitel „by měl být osobou, na kterou se vztahovala konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. nemá oporu ve výsledcích dokazování“; že zůstavitel byl „nemanželský syn české matky (Č. z M. H.) a německého otce (M. z B. K.), později adoptován bezdětnou selskou rodinou S., osobou, které se konfiskoval majetek“ a „hlásil se k německé národnosti, nicméně konfiskace nesměřovaly jenom proti Němcům a ani proti všem Němcům“; že „není znám žádný individuální správní konfiskační akt, který by deklaroval osobní odpovědnost zůstavitele za události spojené s druhou světovou válkou“; že „konfiskace zemědělského majetku zůstavitele nebyla projednávána“ a že dědický soud nedisponoval jednoznačným důkazem, že ležící pozůstalost po zůstaviteli byla ve prospěch státu konfiskována“. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud „nesprávně vyložil legální definici osoby německé národnosti obsažené v ustanovení § 2 dekretu č. 12/1945 Sb.“, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."). I když zůstavitel E. S. zemřel dne X (tedy v době před 31.12.2000), odvolací soud projednal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o něm - v rozporu s ustanovením Části dvanácté, hlavy I. bodu 12., 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001; dovolání proti usnesení odvolacího soudu je proto třeba projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu účinného od 1.1.2001 (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.2003 č.j. 21 Cdo 574/2003, které bylo uveřejněno pod č. 156 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Protože dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vyhlášeno v době od 1.7.2009 do 31.12.2012, řídí se současně projednání dovolání S. K. a rozhodnutí o něm občanským soudním řádem ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání S. K. směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

S. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání S. K. není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, může být jeho přípustnost založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V projednávané věci dovolatelka dovozuje, že součástí ležící pozůstalosti zůstavitele E. S. jsou nadále „zemědělská usedlost v H. J. č.p. 6 s příslušnými polnostmi a lesem zapsané v Pozemkové knize, knihovní vložce č. 6 pro katastrální obec H. J.“, neboť „nemovitosti dosud nebyly dědickým soudem projednány a tvoří z hlediska práva České republiky neodevzdanou ležící pozůstalost“, a že zůstavitel nebyl „osobou, na kterou se vztahovala konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb.“.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále také jen „dekret č. 12/1945 Sb.“) se konfiskuje s okamžitou platností a bez náhrady pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.

Podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. se osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje.

Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech a která proto mohla žádat o vydání věci podle restitučních předpisů, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.1.2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008). Dále byl přijat názor, že i tam, kde vlastnické právo nepřešlo na stát, který se věci chopil v rozhodné době bez právního důvodu, nelze žádat ochranu práva podle obecných právních předpisů, přičemž převzetím věci státem bez právního důvodu se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.12.2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008).

Ústavní soud České republiky dospěl k závěru, že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“ také proto, že ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. k tomu stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 477, ročník 2005). K tomu Ústavní soud ČR připomněl, že důkazní břemeno zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, když bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány.

Z obsahu spisu (zejména z přiloženého spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 8 C 83/2002, ve věci o určení ležící pozůstalosti po zůstaviteli E. S.) vzal odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) za prokázané, že „předmětné nemovitosti byly konfiskovány dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. přímo ze zákona ke dni 23.6.1945“. Z obsahu spisu dále vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24.3.2006, č.j. 8 C 83/2002-98, byla zamítnuta žaloba pozůstalých synů K. a E. S., jíž se domáhali určení, že nemovitosti označené ve výroku tohoto rozsudku tvoří ležící pozůstalost po zůstaviteli E. S.. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29.5.2007, č.j. 36 Co 445/2006-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ústavní soud ČR usnesením ze dne 2.6.2008, sp. zn. IV. ÚS 2645/2007, ústavní stížnost K. a E. S. odmítl. Z obsahu spisu také vyplynulo, že J. S. a K. S. neúspěšně uplatnili nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.), neboť Pozemkový úřad neshledal splnění podmínek pro restituci u původního vlastníka E. S. (zůstavitele), který již nemohl splnit zejména podmínku navrácení československého státního občanství.

Za tohoto skutkového stavu a s poukazem na výše uvedené právní závěry, jež je třeba aplikovat také v projednávané věci při úvaze, zda nemovitosti zůstavitele v H. J. stále (ještě) náleží do jeho ležící pozůstalosti, lze uzavřít, že soudy při posouzení otázky rozhodné pro závěr, zda je na místě provést dědické řízení (projednat ležící pozůstalost) po zůstaviteli E. S., postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Dovolání S. K. proti usnesení odvolacího soudu není tedy přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání S. K. proti usnesení odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. června 2013

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru