Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4132/2018Rozsudek NS ze dne 31.01.2019

HeslaDokazování
Svědci
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4132.2018.1
Dotčené předpisy

§ 122 odst. 1 o. s. ř.

§ 39 odst. 1 o. s. ř.

§ 6 o. s. ř.

§ 126 o. s. ř.

§ 122 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4132/2018-216

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská č. 1475/4, proti žalovanému M. O. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 32/22, o 14 014 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 124/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2018 č. j. 62 Co 95/2018-181, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 34 C 124/2015-142 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 23. 3. 2015 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 14 014 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 1. 11. 2014 uzavřel s žalovaným pracovní smlouvu na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců, že mzda byla sjednána ve výši 19 000 Kč se splatností ke každému 15. dni v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu, a to v hotovosti, že dne 29. 12. 2014 dal žalobce žalovanému „výpověď ve zkušební době“ a že žalovaný nevyplatil žalobci mzdu na měsíc prosinec 2014, která měla s přihlédnutím k částečně odpracovanému měsíci činit 14 014 Kč.

Žalovaný zejména uvedl, že žalobce mzdu za žalované období obdržel, což potvrdil svým podpisem na „výplatnici“, a že poté, co byla právnímu zástupci žalobce zaslána fotokopie „výplatnice“, žalobce pravost podpisu nezpochybnil.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 34 C 124/2015-142 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 48 382,48 Kč k rukám advokáta Mgr. Jindřicha Lva. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovaným 1. 11. 2014 pracovní smlouvu, že mzda, která byla sjednána ve výši 19 000 Kč měsíčně, měla být vyplácena hotovostní formou do 15. dne měsíce následujícího po odpracovaném měsíci, že pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou, že žalobce zrušil pracovní poměr ve zkušební době ke dni 2. 1. 2015, že žalobce požaduje po žalovaném vyplacení mzdy za prosinec 2014 ve výši 14 014 Kč a že podpis na „výplatnici mezd“ žalovaného za měsíc prosinec 2014 pravděpodobně není pravým podpisem žalobce. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že jednatel žalovaného M. N. se s žalobcem setkal, avšak mzdu za prosinec 2014 žalobci nevyplatil, a že skutkový děj uvedený žalovaným nebyl navrženými svědeckými výpověďmi ani „výplatnicí“ prokázán.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2018 č. j. 62 Co 95/2018-181 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 840 Kč k rukám advokáta Mgr. Jindřicha Lva. Vycházel z toho, že soud prvního stupně provedl v průběhu řízení obsáhlé dokazování, podrobně vyslechl žalobce a navržené svědky, provedl listinné důkazy a důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví – ruční písmo, důkazy provedl řádně postupem podle § 120 a násl. občanského soudního řádu, provedené důkazy náležitě hodnotil podle zásad uvedených v § 132 občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí spolehlivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli a jaká skutková zjištění z jednotlivých důkazů učinil. Dodal, že provedl-li soud prvního stupně část dokazování prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v Příbrami, nelze tomuto postupu nic vytknout, neboť je v souladu s ustanovením § 39 občanského soudního řádu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že soud prvního stupně při provádění důkazů svědeckými výpověďmi naprosto nepřípustným způsobem prolomil zásadu přímosti jednání, když celkem tři výslechy svědků (A. R., M. B. a A. J.), z toho dva pro žalovaného z hlediska možnosti prokázat svá tvrzení stěžejní, nechal provést dožádanými soudy, aniž by to bylo účelné, že nemohlo být problémem, aby se svědci dostavili k procesnímu soudu, když cesta není časově ani finančně náročná, a že namísto toho, aby cestu podnikl svědek, cestovali s daleko vyššími náklady k dožádaným soudům právní zástupci. Má za to, že pokud se jedná o svědecké výpovědi, jimiž mají být prokázány pro věc zcela zásadní skutečnosti, pak je provedení důkazu dožádaným soudem v rozporu s požadavkem na řádné zjištění skutečného stavu věci a mělo by k němu být přikročeno jen tehdy, pokud je reálně možnost účasti svědka u procesního soudu vyloučena, a že porušením zásady přímosti nadměrným, neúčelným a důkazní řízení deformujícím způsobem došlo k takové vadě řízení, která ovlivnila konečné rozhodnutí ve věci. Dovolatel dále namítá, že soudy nepostupovaly důsledně podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu, tedy nehodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, ale nad tato kritéria postavily konfrontaci důkazů s úvahami o logičnosti nebo nelogičnosti určitého skutkového průběhu, a že ačkoli některé složky hodnocení důkazů byly zcela opomenuty nebo dokonce musely být opomenuty s ohledem na porušení zásady přímosti (u svědeckých výpovědí provedených dožádanými soudy), je hodnocení důkazů prováděno pouze ve vztahu k některým důkazům, zejména listinným, které jsou však již určitým způsobem interpretovány, a to aniž by právě tyto listiny byly porovnány s ostatními důkazy. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť argumentace dovolatele spočívá pouze v jeho nesouhlasu se skutkovým posouzením věci soudem prvního stupně, kdy polemizuje s otázkou, zda skutkový stav věci byl soudy řádně zjištěn, když výslechy svědků byly provedeny dožádanými soudy. Uvedl, že z předmětné věci nelze ani dovodit, k jakému odklonu od ustálené rozhodovací praxe mělo dojít, případně která konkrétní otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně provedl výslechy tří svědků prostřednictvím dožádaných soudů - výslech svědka A. R. prostřednictvím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, výslech svědkyně J. B. prostřednictvím Okresního soudu v Liberci a výslech svědka M. B. prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami. Výslechem těchto svědků mělo být především zjištěno, zda jednatel žalovaného M. N. vyplatil žalobci na schůzce konané dne 14. 1. 2015 mzdu za měsíc prosinec 2014).

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může soud provést důkaz prostřednictvím dožádaného soudu. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by se – vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – mohl zabývat námitkami, ve kterých dovolatel vytýká soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Dokazování, které soud v občanském soudním řízení provádí zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) navrhovat (označit) důkazy k prokázání svých tvrzení; z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 větu první o. s. ř.).

Občanské soudní řízení je ovládáno - mimo jiné - zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, které – nestanoví-li zákon jinak – nařídí předseda senátu k projednání věci samé a ke kterému předvolá účastníky řízení a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení) - srov. § 102a o. s. ř.] zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.); hlediskem účelnosti je – jak vyplývá z ustanovení § 39 odst. 1 o. s. ř. - zejména nákladnost, obtížnost nebo nemožnost provedení důkazu před procesním soudem (například výslech svědka nacházejícího se mimo obvod soudu nebo svědka, jehož zdravotní stav mu nedovoluje opustit místo bydliště nebo hospitalizace). I při dokazování prováděném mimo jednání mají účastníci právo být přítomni, aby - stejně tak jako při provádění důkazů při jednání - mohli uplatnit své procesní právo vyjádřit se k důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.), případně se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným svědkům a účastníkům otázky (srov. § 126 odst. 3 větu druhou a § 131 odst. 3 o. s. ř.). Výsledky takto provedeného dokazování sdělí předseda senátu účastníkům při jednání (srov. § 122 odst. 2 větu třetí o. s. ř.).

Účelnost provedení dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem) je však nutné hodnotit také (a především) z hlediska naplnění účelu občanského soudního řízení, který je vyjádřen v ustanovení § 6 větě první o. s. ř., podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Nemůže-li proto provedení důkazu prostřednictvím dožádaného soudu vést ke spolehlivému zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné, a tím i k rychlé a účinné ochraně práv, je soud povinen důkaz provést sám, i když jsou s tím spojeny zvýšené náklady nebo je provedení důkazu procesním soudem spojeno s obtížemi.

Při provádění důkazu výslechem svědka (§ 126 o. s. ř.), na němž se mohou aktivně podílet i samotní účastníci řízení tím, že se souhlasem předsedy senátu mohou svědku klást otázky (§ 126 odst. 3 o. s. ř.), případně výslechem znalce (§ 127 o. s. ř.) nebo účastníků řízení (§ 131 o. s. ř.), se významně projevuje již zmíněná zásada přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání nebo v protokolu o provedení důkazu před dožádaným soudem. Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968 sp. zn. 2 Cz 11/68 uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. 26 Cdo 3838/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 353/2013].

Mají-li být z výslechu svědka zjištěny sporné skutečnosti, které jsou zásadně významné pro výsledek občanského soudního řízení (pro rozhodnutí o věci), nemůže zpravidla provedení výslechu svědka prostřednictvím dožádaného soudu vést k jejich spolehlivému zjištění, neboť soud nemůže posoudit věrohodnost (pravdivost) tohoto důkazu (jeho obsahu) s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem nezachytitelným v protokolu, které významně dokreslují celkový názor o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Takový důkaz provedený dožádaným soudem, který procesnímu soudu nabízí pouze písemně zachycenou výpověď osoby ke skutečnostem významným pro právní posouzení věci samé, zpravidla nelze z hlediska jeho schopnosti prokázat sporné skutečnosti rozhodující pro výsledek řízení s co nejvyšší mírou jistoty považovat za vhodný a dostačující.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudu zásadně významné zjištění skutečnosti, zda jednatel žalovaného M. N. na schůzce konané dne 14. 1. 2015 vyplatil žalobci mzdu za měsíc prosinec 2014. K prokázání skutečnosti, že k vyplacení mzdy došlo, žalovaný navrhl důkaz „výplatnicí mezd“ za měsíc prosinec 2014 podepsanou žalobcem a výslechem svědků A. R., K. N., D. M. a M. B.; žalobce k žalovaným tvrzenému vyplacení mzdy dne 14. 1. 2015 navrhl důkaz výslechem svědkyně J. B. Soud prvního stupně provedl výslechy tří z těchto navržených svědků (A. R., M. B. a J. B.) prostřednictvím dožádaných soudů a v rozhodnutí mimo jiné uvedl, že skutkový děj uvedený žalovaným nebyl navrženými svědeckými výpověďmi ani „výplatnicí mezd“ prokázán. Vzhledem k tomu, že z výslechu uvedených tří svědků měla být zjištěna sporná skutečnost zásadně významná (rozhodující) pro výsledek tohoto řízení (a rovněž vzhledem k významu těchto důkazů s přihlédnutím ke zjištění soudů učiněnému na základě znaleckého posudku, že podpis na „výplatnici mezd“ nebyl pravděpodobně pravým podpisem žalobce), nemohlo provedení těchto důkazů prostřednictvím dožádaných soudů vést – s ohledem na výše uvedené - k jejímu spolehlivému zjištění, a nebylo proto účelné ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 6 věty první o. s. ř.

Kromě toho nebyla v daném případě splněna ani podmínka účelnosti dožádání ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 o. s. ř., neboť provedením výslechů svědků A. R., M. B. a J. B., k němuž mohlo dojít u jednoho jednání soudu prvního stupně, prostřednictvím tří dožádaných soudů (Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Okresního soudu v Liberci a Okresního soudu v Příbrami), u kterých se konaly samostatné roky, jichž se zúčastnili zástupci účastníků (advokáti), nemohlo být – vzhledem k nákladům spojených s jejich účastí u výslechů svědků dožádanými soudy - naplněno hledisko hospodárnosti řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že provedení výslechů svědků A. R., M. B. a J. B. prostřednictvím dožádaných soudů bylo v souladu s občanským soudním řádem, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2019

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru