Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4123/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4123.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4123/2019-1107

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Z. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené opatrovnicí P. S., advokátkou se sídlem XY, proti žalované Knihovně Jiřího Mahena v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Kobližná č. 70/4, IČO 00101494, zastoupené JUDr. Milošem Hejmalou, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí č. 603/4, o zaplacení částky 253.140 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 207/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2019, č. j. 15 Co 282/2018-880, doplněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2019,

č. j. 15 Co 282/2018 -885, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 15 Co 282/2018-880, doplněnému rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 15 Co 282/2018-885 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,

jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Žalobkyně, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Ostatně, pro rozhodnutí stěžejní závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Z hlediska skutkového stavu bylo totiž v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 1996, dne 27. 11. 1998 byla žalobkyni žalovanou dána výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2000, č. j. 49 C 99/99-17, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2000, prohlášena za neplatnou. Žalobkyně dne 30. 10. 2000 podala žalobu u Městského soudu v Brně, jíž se domáhala náhrady mzdy „v souvislosti s uvedeným neplatným ukončením pracovního poměru“. Žalobkyně do té doby (resp. do doby rozhodnutí ve věci Městského soudu Brně sp. zn. 49 C 99/99, kde byla řešena otázka platnosti tohoto rozvázání pracovního poměru) neoznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a to ani písemně, ani ústně, či jinou formou. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nepřísluší náhrada mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vztahující se k této problematice [k otázce významu a formy tohoto oznámení srovnej závěry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 24/1996, k otázce, zda uvedené oznámení může být učiněno i formou podání žaloby na náhradu mzdy potom závěry učiněné v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1977, sp. zn. 5 Cz 10/77, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publikačním číslem 36/1979, k otázce doby, ve které (nejpozději) toto oznámení může být učiněno (tedy do vyhlášení rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru), potom závěry učiněné např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 44/2001].

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci („z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že jsem unesla důkazní břemeno…“ a „ ve své účastnické výpovědi jsem uvedla, že …osobně jsem jednala s ředitelkou a zdůrazňovala jsem, že je pro mě důležité, abych dělala práci kterou mám ráda…

“ a „…do práce jsem se dostavovala, domáhala se vstupu na pracoviště ve dnech 7. 9. 2000, 20. 9. 2000, 21. 9. 2000…“, že uvedené „…vyplývá i z lékařského potvrzení ze dne 22. 3. 1999…“, a že ze všech projevů „…muselo být žalované jasné, že trvám na tom, aby mě zaměstnavatel dále zaměstnával…“)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru