Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4096/2016Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaRozvod manželství
Příslušnost soudu mezinárodní
Přerušení řízení
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4096.2016.1
Dotčené předpisy

§ 8 předpisu č. 91/2012 Sb.

§ 50 odst. 1 předpisu č. 91/2012 Sb.

§ 49 odst. 1 předpisu č. 91/2012 Sb.

čl. 2 předpisu č. 91/2012 Sb.

čl. 3 odst. 1 bod a Na...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4096/2016-389

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci č. 449/11, proti žalované A. S. G., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, o rozvod manželství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 48 C 58/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2016 č. j. 19 Co 9/2016-292, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016 č. j. 19 Co 9/2016-292 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 5. 2015 č. j. 48 C 58/2010-154 se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou ze dne 17. 12. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal rozvodu manželství se žalovanou. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 28. 11. 2012 č. j. 48 C 58/2010-35 řízení o rozvod manželství s odkazem na ustanovení § 25 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přerušil do doby, než bude rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilé dcery A., pro dobu po rozvodu.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 8. 5. 2015 č. j. 48 C 58/2010-154 rozhodl tak, že v řízení o rozvod manželství vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 48 C 58/2010 se pokračuje, neboť odpadl důvod pro přerušení řízení, když dne 24. 4. 2015 nejmladší dítě manželů nabylo podle českých právních předpisů zletilosti. Soud prvního stupně na řízení aplikoval české hmotné právo, neboť dospěl k závěru, že každý z manželů má rozdílné státní občanství a jejich poslední společné bydliště bylo na území Č.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 3. 2016 č. j. 19 Co 9/2016-292 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že v předmětném řízení je dána pravomoc českých soudů, na věc je třeba použít hmotněprávní ustanovení českého práva, a proto má být v řízení pokračováno, když nejmladší dítě manželů dne 24. 4. 2015 dovršilo osmnáctého roku věku a dosáhlo tak podle ustanovení § 30 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zletilosti.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém v prvé řadě namítá, že soud odvolací i soud prvního stupně nesprávně dovodily použitelnost českého hmotného práva na řízení o rozvod manželství. Následně předkládá k vyřešení otázku, podle jakého právního řádu má být v řízení posuzována zletilost dcery manželů. Žalovaná namítá též vady řízení spočívající v překážce věci zahájené u Nejvyššího soudu v New Yorku, nesprávnou aplikaci kolizních norem, nesprávné posouzení pravomoci českých soudů a nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v předmětném řízení je dána pravomoc českých soudů, že jejich společné dítě je považováno za zletilé podle právních předpisů České republiky i práva státu Massachusetts a že zde není dána překážka věci zahájené. S ohledem na poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a výše uvedené žalobce navrhnul, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda se rozvod manželství manželů, z nichž jeden je občanem S. a druhý je občanem S. a zároveň S., řídí českým právním řádem. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z. m. p. s.“) se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

Podle ustanovení § 8 z. m. p. s. české soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů s tím, že strany mají rovné postavení při uplatňování svých práv.

Podle ustanovení § 50 odst. 1 z. m. p. s. se rozvod manželství řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení.

Podle ustanovení § 49 odst. 1 z. m. p. s. se osobní poměry manželů řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem.

Protože se jedná o věc s mezinárodním prvkem (účastníci mají cizí státní příslušnost), je pro zjištění rozhodného práva v projednávané věci třeba aplikovat z. m. p. s., a to s výjimkou posouzení pravomoci českých soudů, již by bylo nezbytné posoudit podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (srov. ustanovení § 123 odst. 1 a odst. 2 z. m. p. s.), jestliže by na danou věc nedopadala přednostní aplikace unijních předpisů. O takový případ se v přezkoumávané věci jedná.

Z členství České republiky v Evropské unii plyne povinnost vnitrostátních soudů aplikovat příslušné přímo použitelné předpisy unijního práva přednostně před vnitrostátním právem (srov. ustanovení § 2 z. m. p. s. a čl. 10 Ústavy ČR). Vzhledem k tomu, že žalobce má obvyklé bydliště na území České republiky a poslední společné bydliště manželů bylo na území České republiky, je nezbytné za účelem určení pravomoci soudů České republiky v projednávaném případě aplikovat nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále „nařízení Brusel II bis“). Dané nařízení se podle svého čl. 1 odst. 1 písm. a) vztahuje na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné. Pravomoc českých soudů ve věcech vymezených v ustanovení § 47 z. m. p. s. (rodinné právo, poměry mezi manžely) by mohla být založena pouze tehdy, jestliže by okolnosti případu byly podřaditelné pod tzv. zbytkovou příslušnost soudů ve smyslu čl. 7 nařízení; teprve nebyl-li by žádný soud některého členského státu příslušný (neměl by pravomoc) na základě obecných pravidel obsažených v nařízení, došlo by k určení příslušnosti na základě vnitrostátních pravidel tohoto státu. Judikatura Soudního dvora Evropské Unie dovodila, že v rámci rozvodového řízení, pokud odpůrce nemá ani obvyklé bydliště v některém členském státě, ani není státním příslušníkem některého členského státu, nemohou soudy členského státu zakládat svou příslušnost k rozhodnutí o tomto návrhu na svém vnitrostátním právu, pokud jsou podle článku 3 uvedeného nařízení příslušné soudy jiného členského státu (Věc C-68/07, rozsudek ze dne 29. 11. 2007 K. S. L. v. M. E. L. L.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že oba manželé jsou občany S., žalobce je dále také občanem S., žalovaná žije ve S., žalobce žije v Č. a že jejich poslední společné bydliště bylo v Č. (skutková zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhají – srov. § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto ani k námitce dovolatelky nemohl jinak posoudit skutková zjištění soudů, z nichž dovozovaly závěr o pravomoci českých soudů.

Podle čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel II bis jsou ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné příslušné soudy toho členského státu, na jehož území měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí. S ohledem na skutečnost, že poslední společné bydliště manželů bylo podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v České republice a žalobce v Č. stále bydlí, je pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout dána.

Jde-li o rozhodné právo (hmotněprávní normy, jimiž se poměry účastníků budou řídit), které není upraveno nařízením Brusel II bis a s přihlédnutím k tomu, že Česká republika se neúčastní nařízení Rady (EU) č. 1259/2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (nařízení Řím III), je třeba je posoudit podle pravidel obsažených ve vnitrostátním právu (§ 2 z. m. p. s.).

V řízení o rozvod manželství má být rozhodováno podle právního řádu, který je účastníkům nejbližší. Tomu odpovídají i kolizní normy obsažené v ustanoveních § 50 a § 49 z. m. p. s., podle nichž je pro určení rozhodného právního řádu, kterým se budou řídit osobní poměry manželů, na prvním místě nezbytné zjišťovat existenci shodného občanství manželů. Až pokud by manželé shodné státní občanství neměli, je možné přistoupit k aplikaci právního řádu, ve kterém manželé mají společný pobyt, a až pokud by společného pobytu manželů nebylo, bylo by možné aplikovat české právo.

Odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, pokud z důvodu dvojího občanství žalobce na předmětné řízení automaticky aplikovaly české hmotné právo s odůvodněním, že manželé jsou občany různých států. Žalobce i žalovaná jsou oba občany Spojených států amerických (a byli jimi i v okamžiku zahájení řízení), osobní poměry manželů se proto řídí právním řádem Spojených států amerických (srov. ustanovení 49 odst. 1 z. m. p. s.), a proto se rozvod manželství řídí v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 z. m. p. s. příslušným právním řádem Spojených států amerických.

Namítaná vada řízení spočívající v překážce věci zahájené u jiného soudu není důvodná, neboť z ustanovení § 8 odst. 2 z. m. p. s. věty první se podává, že řízení zahájené v jiném státě (zde Spojené státy americké, stát New York) nebrání zahájení řízení o téže věci mezi týmiž účastníky u českého soudu.

Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatelky, že je usnesení odvolacího soudu nepřezkoumatelné, když odvolací soud své usnesení dostatečně odůvodnil a veškeré relevantní okolnosti v něm vyložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100, roč. 2013). Pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 33 Odo 1255/2006) i Ústavního soudu (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67) v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozhodnutí V. d. H. proti Nizozemí, 1994, rozhodnutí R. T. a H. B. proti Španělsku, 1994, a rozhodnutí H. proti Finsku, 1997) vychází z názoru, že požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí nemůže být vykládán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu, přičemž odvolací soud se v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

Pokud jde o další námitku dovolatelky, že soudy nesprávně posoudily zletilost dítěte manželů, dovolací soud se jí pro její bezpředmětnost nezabýval. Zda je dítě manželů zletilé, zkoumaly soudy v projednávané věci proto, že české hmotné právo, které soudy na věc aplikovaly, stanoví pro rozvod manželství podmínku úpravy poměrů k nezletilému dítěti. Jestliže dovolací soud dovodil, že se v projednávané věci české hmotné právo neaplikuje, je nerozhodné, zda je dítě manželů nezletilým ve smyslu ustanovení § 755 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť jak bylo připomenuto výše, rozhodné právo je určeno příslušným právním řádem Spojených států amerických.

V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto usnesení nebude soud prvního stupně v předmětném řízení aplikovat české hmotné právo, ale právo Spojených států amerických, které zjistí v souladu se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4883/2016. V dalším řízení bude ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 o. s. ř. z úřední povinnosti zkoumat, zda je zde dána překážka odůvodňující přerušení řízení, a to zejména v souladu s hmotněprávními ustanoveními příslušného právního řádu Spojených států amerických.

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud České republiky zrušil rovněž tohoto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí; proto bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2017

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru