Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4075/2019Rozsudek NS ze dne 07.04.2020

HeslaLhůty
Dohoda o rozvázání pracovního poměru
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4075.2019.1
Dotčené předpisy

§ 72 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2016

§ 330 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.06.2016

§ 581 o. z.

§ 645 o. z.

§ 654 odst. 2 o. z.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4075/2019-229

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michaelou Bednárikovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 363/33, proti žalovanému P. se sídlem XY, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň -město pod sp. zn. 12 C 45/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2019, č. j. 61 Co 167/2019-196, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 1. 2. 2017 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že „ukončení pracovního poměru žádostí žalobce ze dne 27. 6. 2016 je neplatné“ a že pracovní poměr mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem vyplývající z pracovní smlouvy, kterou žalovaný uzavřel se žalobcem dne 7. 10. 2005, trvá a žalovaný je povinen ode dne ukončení pracovní neschopnosti žalobci přidělovat práci. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce uzavřel dne 7. 10. 2005 pracovní smlouvu, na základě které vznikl pracovní poměr žalobce u žalovaného ode dne 10. 10. 2005, žalobce pracoval v pozici referenta státní správy a samosprávy na úseku školství. Dne 27. 6. 2016 předal žalobce žalovanému žádost o ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2016. V té době však již jednal v duševní poruše, která u něj propukla v červnu 2016 a která způsobila, že si nebyl schopen uvědomovat realitu a důsledky svého jednání. V té době byl přesvědčen, že pracuje pro Policii ČR, trpěl bludy a paranoidními představami. Následně byl žalobce v pracovní neschopnosti od 1. 7. 2016 a ode dne 18. 7. 2016 do 27. 10. 2016 byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech (dále též jen „PND“). Žalobce argumentoval tím, že v důsledku vzniku duševní poruchy došlo k „zastavení prekluzivní lhůty“ pro podání žaloby na určení neplatnosti skončení pracovního poměru dohodou a odkazoval na ustanovení „§§ 651 a 652 občanského zákoníku“. Žalobce dále doplnil, že odkazuje na § 654 odstavec 2 a § 645 občanského zákoníku s tím, že z „důvodu překážky způsobené vyšší mocí dochází ke stavění běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby a tato neskončí dříve než 1 rok po odpadnutí překážky“. Dále uvedl, že se v daném případě nejedná o neplatné skončení pracovního poměru, ale o „skončení nicotné“ a má zato, že pracovní poměr i nadále trvá.

Žalovaný ve vyjádření namítl, že žalobce měl dlouhodobý nezájem o práci, kterou u žalovaného vykonával, byl nespokojený a účastnil se výběrových řízení na jiné pozice. Své povinnosti si neplnil řádně, mimo jiné v květnu 2016 nezajistil preventivní prohlídku. Dne 27. 6. 2016 oznámil své nadřízené, že chce skončit pracovní poměr dohodou a podal téhož dne žádost o ukončení pracovního poměru dohodou, na základě které pak byla vyhotovena písemná dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2016 a žalobce byl vyzván k jejímu podpisu. Dne 29. 6. 2016 byl žalobci předán dopis ředitele Krajského úřadu Plzeňského kraje, že jeho žádosti o ukončení pracovního poměru dohodou se vyhovuje a pracovní poměr končí dne 30. 6. 2016. Dne 30. 6. 2016 bylo předáno žalobci vyhotovení dohod o skončení pracovního poměru vypracovaných žalovaným k podpisu. Žalobce se choval standardně, dne 28. 6. 2016 předal agendu a dne 30. 6. 2016 pak klíče od kanceláře, podepsanou dohodu však nepřinesl. Dne 1. 7. 2016 a ani poté se žalobce do zaměstnání nedostavil, byla otevřena jeho kancelář, proveden zápis a žalobce byl odhlášen u OSSZ a VZP, dne 8. 7. 2016 mu pak byly odeslány dokumenty vztahující se k ukončení pracovního poměru, tyto však žalobce nepřevzal, převzal je až po opětovném zaslání dne 7. 12. 2016, byla též proplacena dovolená. Dne 22. 7. 2016 navštívila žalovaného matka žalobce s jeho sestrou a informovaly žalovaného o hospitalizaci žalobce v PND. Dne 10. 8. 2016 byl telefonicky žalovaný informován o vystavení dokladu o dočasné pracovní neschopnosti žalobce od 1. 7. 2016, dne 11. 8. 2016 byl tento dokument žalovanému též doručen poštou. Žalovaný setrval na svém stanovisku, že žalobce jednal konzistentně, že nebyly shledány u žalobce žádné projevy, které by naznačovaly duševní poruchu a vyjádřil též pochybnosti o pravdivosti lékařských závěrů s odkazem na skutečnost, že sestra žalobce pracovala v PND. Pokud by došlo v důsledku psychických problémů žalobce ke stavění běhu prekluzivní lhůty, není možné vycházet z § 645 občanského zákoníku, neboť prekluzivní lhůta v zákoníku práce je 2 měsíce a nikoliv 1 rok a navíc žalobce již při propuštění z PND byl schopen realitu vnímat a téhož dne tak nastal opětovně běh prekluzivní lhůty, ke stavění běhu prekluzivní lhůty dle něj tak mohlo dojít v období od 18. 7. 2016 (hospitalizace žalobce) do 27. 10. 2016 (propuštění žalobce z PND). Argumentoval i tím, že žalobce zaslal žalovanému výzvu ze dne 9. 11. 2016 a již v říjnu 2016 poslal podnět ke kontrole žalovaného Oblastnímu inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 12 C 45/201-169, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že pracovní poměr žalobce u žalovaného vznikl v roce 2005. Od počátku ledna 2016 začal mít žalobce psychické potíže, které je možné považovat za duševní poruchu, která se u žalobce rozvíjela a projevovala se ne zcela logickým a racionálním chováním žalobce v soukromí i v práci (např. se schovával na dámském WC), kdy žalobce nabýval dojmu, že je pronásledován, že pracuje pro Polici ČR a současně přestával plnit řádně své pracovní povinnosti. Dne 27. 6. 2016 nadřízení žalobce se žalobcem projednali „výhrady s plněním jeho povinností“ a žalobce na to reagoval tak, že jej práce u žalovaného netěší a že chce skončit pracovní poměr u žalovaného ke dni 30. 6. 2016. Téhož dne sepsala žalobci jeho nadřízená žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou. Tuto žádost žalobce podepsal, jeho nadřízená s ní vyslovila souhlas a žalobce ji předal následně na personální odbor žalovaného. K tomuto návrhu připojil ředitel žalovaného souhlas. Dne 29. 6. 2016 žalobci žalovaný doručil akceptovaný návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2016 a dopis ředitele žalovaného žalobci, kterým žalobci sděluje, že žalovaný považuje pracovní poměr za skončený dle § 46 zákoníku práce dohodou ke dni 30. 6. 2016. V té době se u žalobce již rozvinula duševní porucha, která jej činila neschopným k právnímu jednání (uzavření dohody o skončení pracovního poměru). Žalobce byl dne 18. 7. 2016 hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, hospitalizace trvala do 27. 10. 2016. V té době byl již žalobce medikován, zaléčen a byl schopen vnímat řádně realitu, duševní porucha tedy již nezpůsobovala jeho neschopnost právně jednat, tedy i podat žalobu. Dne 9. 11. 2016 žalobce zaslal žalovanému výzvu, kterou žádal zaplacení mzdy a sděloval, že ke skončení pracovního poměru dohodou nedošlo. Při právním hodnocení vyšel soud prvního stupně z ustanovení § 581 občanského zákoníku, § 645 občanského zákoníku a § 72 zákoníku práce a dovodil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla s ohledem na duševní poruchu žalobce neplatným právním jednáním. Dospěl k závěru, že nejpozději ke dni 9. 11. 2016 žalobce byl ve stavu, kdy byl schopen podat žalobu, duševní porucha jej již neomezovala v možnosti uplatnit svá práva u soudu, nepotřeboval k tomuto jednání opatrovníka a běh prekluzivní lhůty pro podání žaloby tak mohl začít. Dovodil, že „vzhledem k tomu, že běh prekluzivní lhůty před tímto okamžikem nezapočal, nedochází k jejímu prodloužení ve smyslu § 645 občanského zákoníku poslední věta o 1 rok a vzhledem k tomu, že se jedná o překážku upravenou v § 645 občanského zákoníku a nikoliv v §§ 646 až 651 občanského zákoníku, neuplatní se postup upravený v § 652 odstavec 2 občanského zákoníku. Pokud pak nejpozději dne 9. 11. 2016 započal běh prekluzivní 2 měsíční doby, její běh skončil dne 9. 1. 2017, žaloba však byla podána až dne 1. 2. 2017“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 61 Co 167/2019-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména potom závěr, že znaleckým posudkem MUDr. Miroslavy Synkové bylo prokázáno, že v době ukončení pracovního poměru, tj. ke dni 27. 6. 2016, kdy žalobce podal žádost k ukončení pracovního poměru, trpěl žalobce duševní poruchou s bludy, která nebyla jen přechodného rázu a tato jej činila neschopným k právnímu jednání – sepsání žádosti o ukončení pracovního poměru se žalovaným dohodou. Za tohoto stavu se žalobce mohl domáhat podanou žalobou určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry, které učinil soud prvního stupně ve vztahu ke lhůtě, ve které se mohl žalobce tohoto svého práva domáhat. Odvolací soud souhlasil i se závěrem, že i v tomto případě se uplatní dvouměsíční zákonná lhůta ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce. Minimálně od doby, kdy žalobce zaslal výzvu k úhradě mzdy a sdělil, že ke skončení pracovního poměru nedošlo, tedy poté, kdy se jeho psychický stav stabilizoval, byl propuštěn z Psychiatrické nemocnice Dobřany a byl schopen činit právní jednání, počala běžet dvouměsíční prekluzivní lhůta pro podání žaloby na neplatnost skončení pracovního poměru. Tato pak uplynula dne 9. 1. 2017 a za situace, kdy byla žaloba podána až dne 1. 2. 2017, soud prvního stupně správně dovodil, že byla podána po uplynutí zákonné lhůty uvedené v § 72 zákoníku práce, a tudíž nelze žalobě vyhovět.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „jak hmotného tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla právní otázka vyřešena, či má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Uvedl, že „bylo prokázáno, že bylo domluveno, poté co žalovaný akceptoval nabídku žalobce na ukončení pracovního poměru dohodou, že následně bude uzavřena dohoda o ukončení pracovního poměru, avšak tato nikdy uzavřena nebyla“. Za této situace se však odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2491/2014. Žalobce též nesouhlasí s určením počátku prekluzivní lhůty k podání žaloby, kdy má za to, že i v této otázce se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018. Dovozuje, že lhůta pro podání žaloby nemohla uplynout již dne 9. 1. 2017, neboť skutečnost, že žalobce zaslal zaměstnavateli výzvu k dalšímu zaměstnávání, neprokazuje, že žalobce již nepotřeboval k hájení svých práv opatrovníka. Poukázal na to, že z „výslechu F. vyplynulo, že žalobce byl ještě tři měsíce po propuštění z PN Dobřany v pracovní neschopnosti pro psychické onemocnění“, rovněž znalkyně MUDr. Synková potvrdila, že žalobce stále trpí duševní poruchou, a pokud není medikace užívána dle předpisu, jeho stav se rapidně horší, což se projevilo v roce 2018 opětovnou hospitalizací. Dovozuje dále, že „prekluzivní lhůta nemohla činit dva měsíce“. Odkazuje na ustanovení § 645 občanského zákoníku a dovozuje, že prekluzivní lhůta neuplynula dříve než jeden rok po odpadnutí překážky. I kdyby tedy k odpadnutí překážky došlo 9. 11. 2016, skončila by prekluzivní lhůta až za jeden rok. Kromě toho má za to, že „prekluzivní lhůta byla stavena z důvodu vyšší moci dnem hospitalizace žalobce v psychiatrické léčebně v Dobřanech v souladu s ustanovením § 652 občanského zákoníku“. Navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání dovozuje, že dovolání není přípustné, neboť není splněna žádná z podmínek ustanovení § 237 o. s. ř. Žalobce v dovolání polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, že nešlo o nicotné právní jednání; žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu „sp. zn. 21 Cdo 2491/2014“ na řešenou situaci nijak nedopadá. Dovozuje též, že pokud žalobce jednal pod vlivem duševní poruchy a následně byl hospitalizován, nemohla prekluzivní lhůta začít běžet dříve, než „žalobce nabyl způsobilost k právnímu jednání“ a tedy se ani nemohla „přerušit a pokračovat podle § 645 věty druhé občanského zákoníku“. Neuplatní se ani ustanovení o vyšší moci, neboť „žalobci v právním jednání nebránily vnější okolnosti, ale nedostatek způsobilosti“. Navrhl, aby bylo dovolání žalobce buď jako nepřípustné odmítnuto nebo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 7. 10. 2005 zaměstnán u žalovaného na pozici referenta státní správy a samosprávy na úseku školství, od počátku roku 2016 se u žalobce začaly projevovat psychické potíže, které byly vyhodnoceny jako duševní porucha – porucha s bludy, která jej činila neschopným k právním jednáním. Dne 27. 6. 2016 byla sepsána žádost žalobce o ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2016, kterou žalobce podepsal. Dne 29. 6. 2016 byl žalobci doručen dopis ředitele žalovaného, obsahující akceptaci žádosti žalobce ze strany žalovaného a sdělení o ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 30. 6. 2016. V té době se u žalobce již zcela rozvinula dříve projevující se duševní porucha, která jej činila neschopným k právnímu jednání. Žalobce byl dne 18. 7. 2016 hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, hospitalizace trvala do dne 27. 10. 2016. V době propuštění byl již žalobce medikován, zaléčen a byl schopen vnímat řádně realitu, dne 9. 11. 2016 žalobce zaslal žalovanému výzvu, kterou žádal zaplacení mzdy a sděloval, že ke skončení pracovního poměru dohodou nedošlo.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází (zejména zjištění, že nejpozději 9. 11. 2016 již byl žalobce medikován, zaléčen a byl schopen řádně vnímat realitu), nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry („…že bylo domluveno, že se následně uzavře dohoda o ukončení pracovního poměru a žalobce a žalovaný nikdy dohodu o ukončení pracovního poměru neuzavřeli…“ a že „…znalkyně MUDr. Synková potvrdila, že žalobce stále trpí duševní poruchou, a pokud není medikace užívána dle předpisu, jeho stav se rapidně horší, což se projevilo v roce 2018 opětovnou hospitalizací…“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání tak nemůže založit odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2491/2014, neboť toto rozhodnutí vychází z jiného skutkového zjištění („…mezi žalobkyní a velitelem školy bylo dohodnuto, že žalobkyně se následující den dostaví k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2010, kterou mezitím vypracuje personální oddělení…“), než co bylo zjištěno v tomto řízení.

Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 79/2019, neboť v obecné rovině je rozsudek odvolacího soudu se závěry tohoto rozhodnutí v souladu, zejména potom se závěrem, že „..podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je možné v případech a za podmínek vymezených v § 645 až 652 obč. zák. uplatnit u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou i po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§ 72 zák. práce)…“, neboť odvolací soud bral tento závěr v úvahu; pokud přesto dospěl k závěru o opožděnosti podání žaloby, bylo tak učiněno bez závislosti na závěrech citovaného rozsudku.

Ani poukaz na tzv. vyšší moc nemůže přípustnost dovolání založit, neboť závěr soudů, že s ohledem na skutková zjištění o duševní poruše, která (primárně) žalobci bránila právně jednat, nemůže o zásahu vyšší moci (podle žalobce hospitalizace v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech) být řeč, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou, definující tzv. vyšší moc jako takovou kvalifikovanou náhodu, kterou není možné za daných podmínek ani při vynaložení veškerého úsilí nikým odvrátit vzhledem k její mimořádnosti a nepředvídatelnosti (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2911/2006).

Napadený rozsudek odvolacího soudu však také závisí na vyřešení otázky, v jaké nové lhůtě lze podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2014 uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru dohodou u soudu po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr na základě této dohody skončit. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 6. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále též jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna ve stanovené lhůtě, právo zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. § 330 zák. práce).

Podle ustanovení § 581 o. z. není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

Podle ustanovení § 645 o. z. vyžaduje-li se, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka, počne promlčecí lhůta běžet ohledně práva takové osoby nebo ohledně práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Již započatá lhůta běží dále, avšak neskončí dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky.

Podle ustanovení § 654 odst. 2 o. z. ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je obecně přijímán názor, že duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to jednak duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost či jakákoli jiná těžká duševní odchylka (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012).

Bylo-li ve věci zjištěno, že žalobce nejméně od ledna 2016 do října 2016 trpěl duševní poruchou, která jej činila neschopným právních jednání (srov. závěry znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové, vyjádřené jednak v posudku ze dne 13. 9. 2018 a jednak v její výpovědi u jednání dne 21. 1. 2019), není pochyb o tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou žalobce uzavřel ve dnech 27. 6. 2016 (nabídka ze strany žalobce) až 29. 6. 2016 (doručení akceptace ze strany žalovaného žalobci) – srov. ustanovení § 1731 a násl. o. z., § 1740 a násl. o. z., je neplatným právním jednáním pro nezpůsobilost žalobce k takovému právnímu jednání (srov. ustanovení § 581 věta druhá o. z.).

Dvouměsíční lhůta k uplatnění žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (bez významu, v čem důvod neplatnosti spočívá) počíná běžet (obvykle) dnem, kdy měl pracovní poměr skončit (v tomto případě dne 30. 6. 2016). Uvedené datum je však dnem, který, podle zjištění soudů, spadá do období ataky duševní choroby žalobce, projevující se neschopností žalobce pro duševní poruchu právně jednat. V takové situaci již v rozsudku ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 46/ 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil, že promlčecí (nyní i prekluzivní) lhůta pro uplatnění práv těchto osob ani nezačne běžet; byť jde o závěr k aplikaci ustanovení § 113 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, uplatní se i (s ohledem na obdobné znění) při aplikaci ustanovení § 645 o. z.

Jak dále vyplynulo ze zjištění soudů, žalobce nebyl omezen ve svéprávnosti a nebyl mu tak ustanoven opatrovník (srov. ustanovení § 55 a násl. o. z., ustanovení § 62 a násl. o. z.); žalobci nebyl ustanoven ani opatrovník bez omezení svéprávnosti (srov. ustanovení § 469 odst. 1 o. z.).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedená v ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zák. práce současně vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zák. práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení § 72 zák. práce u soudu, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního jednání, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (k povaze lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zák. práce srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68 uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80 uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96 uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1436/2001 uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Účel a význam propadných lhůt tkví v tom, že v relativně krátkém čase konzervují nastavený právní stav; do popředí se tedy dostává především zájem na stabilitě právního prostředí. V oblasti pracovněprávních vztahů tak jde především o stabilizaci těch poměrů, které přímo souvisejí s existencí či neexistencí základních pracovněprávních vztahů; tedy pracovního poměru (srov. ustanovení § 39 odst. 5 zák. práce, § 72 zák. práce, § 339a odst. 1 zák. práce), popř. které vyplývají ze základních zásad, na kterých jsou pracovněprávní vztahy vystaveny (srov. ustanovení § 57 až 59 zák. práce). V případě existence či neexistence základních pracovněprávních vztahů je nepochybný přednostní zájem na tom, aby tyto skutečnosti byly postaveny najisto, aby (po uplynutí lhůty) nebyly tyto otázky znovu otevírány a přezkoumávány; jde o vymezení rovnováhy ochrany práv jak zaměstnanců, tak i zaměstnavatelů; tato rovnováha našla své vyjádření v případě rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, výpovědí nebo dohodou právě ve lhůtě, uvedené v ustanovení § 72 zák. práce. Je třeba stále vycházet z toho, že zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017).

V tomto případě tak proti sobě stojí jednak princip ochrany slabší strany, vyjádřený v ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce a v ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) o. z. a jednak princip ochrany oprávněných zájmů zaměstnavatele na stabilizaci základních právních vztahů (existence pracovního poměru).

Nelze pochybovat o tom, že v situaci, kdy zdravotní stav (duševní choroba) trvale neumožňuje člověku právně jednat a tato choroba (porucha) byla přítomna i v době posuzovaného právního jednání (dohody o rozvázání pracovního poměru), uplatní se bezvýhradně principy uvedené v ustanovení § 645 věty první o. z. a lhůta k uplatnění práva začne běžet až ustanovením opatrovníka, a není též pochyb o tom, že se zachovává lhůta původní, tedy dvouměsíční.

Jiná situace je však v nyní projednávané věci, neboť podle vyjádření znalkyně žalobce trpí (dokonce) duševní chorobou (poruchou), která je trvalého rázu, avšak která v době „zaléčení“ (remise) žalobci nijak nebrání právně jednat; je obecně známo, že duševní onemocnění leckdy vykazují takový průběh a takový stav člověka nevede k zásahům do jeho svéprávnosti a ani k ustanovení opatrovníka nebo jiného zástupce. V této situaci je aplikace ustanovení § 645 o. z. vyloučena; ostatně opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru o tom, že promlčecí (prekluzivní) lhůta nejenom že nezačala běžet, ale také nikdy běžet nezačne, což je výklad zcela nepřípustný, aplikaci věty druhé vylučuje poznatek, že (do zjištění remise onemocnění) prekluzivní lhůta ani nezačala běžet, jak správně poukázal soud prvního stupně.

Na podkladě uvedeného dospěl i dovolací soud k závěru, že počátek běhu prekluzivní lhůty je v tomto případě nutno vázat na okamžik, kdy žalobci již duševní porucha nebránila uplatnění žaloby na určení neplatnosti právního jednání – dohody o rozvázání pracovního poměru – právě z důvodu nezpůsobilosti žalobce právně jednat pro duševní poruchu a dále, že se uplatní pouze lhůta uvedená ustanovení § 72 zák. práce, nikoliv lhůta uvedená v ustanovení § 645 věta druhá o. z. Tento závěr na jedné straně dostatečně chrání práva zaměstnance, resp. práva osob stižených duševní poruchou, neboť odkládá počátek běhu této (jinak záměrně relativně velmi krátké) lhůty až k okamžiku zjištění, že tyto osoby jsou schopny dostatečně svá práva hájit (duševní porucha jim nebrání) a na straně druhé neprodlužuje stav nejistoty zaměstnavatele, nastavený touto situací.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je tak, byť ne z přiléhavých důvodů, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování jeho práva. Žalovanému přísluší paušální náhrada nákladů nezastoupeného účastníka (§ 151 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 4. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru