Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 406/2002Usnesení NS ze dne 02.12.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.406.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 9...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 406/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem proti žalované Č. p., a. s., zastoupené advokátkou, o 690.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 96/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2001, č. j. 13 Co 191/2001-47, takto:

I. Dovolání žalované do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně úroků ve výši 5,5% od 23. 3. 1999 do 23. 3. 2000, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně úroků ve výši 5,5% od 23. 3. 1999 do „23. 4. 2000“) zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 690.000,- Kč „včetně“ úroků ve výši 5,5% od 23. 3. 1999 do 23. 3. 2000 a úroku z prodlení ve výši 10% od 24. 3. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl v pracovním poměru u žalované a že podle „manažerské smlouvy“ uzavřené s žalovanou v lednu 1998 přísluší mu „mimořádná odměna“ ve výši šestinásobku přiznané měsíční mzdy, neboť po ukončení pracovního poměru (dnem 22. 3. 1999) dodržel po dobu dvanácti měsíců zákaz výkonu činnosti v oboru definovaném v článku II. odst. 6 „manažerské smlouvy“. Žalovaná však odmítá žalovanou částku vyplatit.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 2. 2001, č. j. 27 C 96/2000-18, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že sjednání tzv. konkurenční doložky a s tím spojená možnost sjednání tzv. odchodného bylo zakotveno do zákoníku práce až s účinností od 1. 1. 2001. Vzhledem k tomu, že zákoník práce má kogentní povahu, nelze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem platně uzavřít dohodu nad rámec ustanovení zákoníku práce. Protože žalovaná částka není odměnou žalobci za vykonanou práci, je toto ujednání mezi žalobcem a žalovanou obsažené v „manažerské smlouvě“ ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a) zák. práce neplatné. Proto se soud prvního stupně nezabýval ani otázkou, zda se žalobce dopustil nebo nedopustil konkurenční činnosti v době ve smlouvě ujednané.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2001, č.j .13 Co 191/2001-47, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 690.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 3. 2000, zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení 5,5% úroků od 23. 3. 1999 do „23. 4. 2000“ (správně 23. 3. 2000) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám JUDr. Ing. V. Š. na nákladech řízení před soudem prvního stupně 45.720,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 69.450,- Kč. Vycházeje z toho, že pracovní právo patří do oblasti soukromého práva, jehož základní zásadou je rovnost účastníků pracovněprávních vztahů, vytknul soudu prvního stupně, že zcela pominul ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, které připouští, aby kromě náležitostí, které musí pracovní smlouva obsahovat, si účastníci pracovněprávního vztahu mohli smluvně dohodnout další podmínky, na kterých mají zájem. Žalobce tím, že se zavázal po určitou dobu po skončení pracovního poměru u žalované nevykonávat pracovní činnost, kterou vykonával u žalované, byl ve svých pracovních aktivitách omezen a mimořádná odměna měla být ekvivalentem tohoto omezení. Takové ujednání proto nelze považovat za neplatné ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Protože žalovaná jako jediný důvod pro zamítnutí žaloby uváděla neplatnost příslušných ustanovení manažerské smlouvy, netvrdila žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že žalobce nesplnil podmínky pro vyplacení odměny. I když při jednání u soudu prvního stupně navrhla, aby pro případ, že soud bude považovat tyto části „manažerské smlouvy“ za platné, byli vyslechnuti svědci, neuvedla ohledně jakých skutečností nebo k jakým otázkám mají být vyslechnuti. Po rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaná nemohla případná tvrzení o nesplnění podmínek sjednaných v manažerské smlouvě ze strany žalobce již uplatňovat a tedy ani prokazovat [§ 205 odst. 2 písm. f) a § 205a odst. 1 písm. d) o.s.ř.].

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. Je přesvědčena, že sporná ustanovení „manažerské smlouvy“ z ledna 1998 jsou podle svého obsahu konkurenční doložkou, avšak nikoliv konkurenční doložkou zákonem dovolenou, a to tím méně, že byla uzavřena v době před účinností zákona č. 155/2000 Sb. Řízení je navíc podle dovolatelky postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť, dospěl-li odvolací soud k závěru, že je možno sporná ujednání „manažerské smlouvy“ považovat za platná, závisel konečný závěr o důvodnosti žaloby na zjištění, zda žalobce také splnil podmínky pro vyplacení žalované částky či nikoliv. Za takové situace měl odvolací soud účastníky vyzvat k navržení potřebných důkazů a už vůbec neměl odmítat provést důkazy, které žalovaná navrhla již před soudem prvního stupně. Neobjasnil-li, zda byly splněny podmínky pro vyplacení žalované částky, vycházel ve svém rozhodnutí z neúplně zjištěného skutkového stavu věci a tím řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, a podmínky pro poskytnutí plnění sjednaného v manažerské smlouvě byly splněny.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez jednání a dospěl k závěru, že dovolání bylo zčásti podáno k němu nelegitimovaným subjektem a že jinak je dovolání opodstatněné.

Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti (ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 690.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 3. 2000 do zaplacení) změnil a zčásti (ohledně zaplacení 5,5% úroku od 23. 3. 1999 do „23. 4. 2000“) potvrdil, došlo k rozštěpení žalobcem uplatněného nároku.

V důsledku rozštěpení nároku rozsudkem odvolacího soudu je třeba přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

Tím, že odvolací soud v posuzované věci potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta také ohledně zaplacení 5,5% úroku od 23. 3. 1999 do „23. 4. 2000“, nevznikla žalované na jejích právech žádná újma, neboť se její postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí v žádném ohledu nikterak nezhoršilo. Žalovaná – objektivně vzato – nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v uvedeném výroku zrušen.

Z uvedeného plyne, že žalovaná není k podání dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu subjektivně legitimována (oprávněna). Dovolací soud proto její dovolání v této části odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. b) o.s.ř.].

Po zjištění, že dovolání proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], se dovolací soud zabýval důvodností dovolání.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobce vykonával u žalované od 15. 9. 1997 funkci ředitele úseku řízení aktiv a pasiv. V lednu 1998 byla mezi účastníky uzavřena „manažerská smlouva“, jejímž předmětem bylo „stanovení vzájemného vztahu a definice závazků a vyplývající motivace“. V ustanovení článku III. odst. 5 „Odměna v případě odchodu z p.“ bylo dohodnuto, že „v případě ukončení svěřené funkce a odchodu z pojišťovny má manažer nárok na výplatu mimořádné odměny ve výši šestinásobku přiznané měsíční mzdy, to je ve výši 690.000,- Kč za podmínky dodržení smluvního ujednání o zákazu výkonu činnosti v oboru definovaném v článku II. odst. 6 této smlouvy. Tato mimořádná odměna je splatná po uplynutí 12 měsíců od ukončení pracovního poměru jednorázově a je úročena průměrnou úrokovou sazbou“. V článku II. odst. 6 stejné smlouvy se žalobce zavázal, že „v případě ukončení svěřené funkce zároveň s ukončením pracovního poměru k p. nebude po dobu jednoho roku bez písemného souhlasu pojišťovny činný v oboru souvisejícím s výkonem svěřené funkce dle čl. I/1. této smlouvy, ať už v jakémkoliv právním vztahu či právní formě“. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou účastníků ze dne 22. 3. 1999.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci má být vyplacena sjednaná částka 690.000,- Kč, v první řadě významný závěr o tom, zda ujednání účastníků o „Odměně v případě odchodu z p.“ obsažené v „manažerské smlouvě“ z ledna 1998, je platným právním úkonem.

Z hlediska určení povahy práv a povinností, které měly být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného, je třeba přihlédnout především ke skutečnosti, že jeho předmětem měla být ochrana žalované po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalobce, která by měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být – jak vyplývá z článku I. odst. 1 a článku II. odst. 6 „manažerské smlouvy“ z ledna 1998 – skutečnosti obchodní či technické povahy související s podnikem žalované, které mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele (žalované) utajeny. Jednalo se tak o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až 20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovněprávního vztahu, které společnost a zaměstnanec uzavřeli podle § 261 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. Čl. I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jeho obsahu posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat, garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73, jehož se oba účastníci dovolávají), je třeba sdílet názor odvolacího soudu, který, vycházeje z uvedené maximy, zvažoval vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z dohody („manažerské smlouvy“) z ledna 1998 vyplývají.

Pro posouzení věci je přitom nepodstatné, že účastníci peněžité plnění, jež mělo být žalobci poskytnuto, označili „Odměna v případě odchodu z pojišťovny“, neboť pro posouzení právního úkonu (zde dohody mezi účastníky) není rozhodující, jak je úkon (dohoda) označen, ale jeho obsah, tedy to, jak byla vymezena vzájemná práva a povinnosti účastníků dohody. Z hlediska obsahu ujednání mezi účastníky uvedeného v článku III. odst. 5 „manažerské smlouvy“ z ledna 1998, v kontextu s ujednáním v článku II. odst. 6 a v článku I. odst. 1 téže smlouvy, jde o ujednání o zákazu konkurence („konkurenční doložku“); odkazy na judikaturu, která se týká odstupného (odchodného) jsou nepřípadné, neboť v projednávané věci se mezi účastníky o ujednání o odstupném či odchodném podle jeho obsahu nejednalo.

Při posuzování platnosti uvedeného ujednání se odvolací soud správně zabýval především tím, zda v uzavřené smlouvě je vyjádřena zásada rovnosti. Vycházeje z toho, že žalobce se zavázal určitou dobu (12 měsíců) po skončení pracovního poměru u žalované nevykonávat stejnou pracovní činnost, jakou vykonával u žalované, dovodil, že žalobce byl ve svých pracovních aktivitách omezen, a mimořádná odměna ujednaná v článku III. odst. 5 „manažerské smlouvy“ měla být ekvivalentem tohoto omezení. S jeho závěrem, že posuzovaná dohoda (o zákazu konkurence) byla sjednána platně, se dovolací soud ztotožňuje.

Souhlasit však lze s námitkou dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. O takovou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno.

O vadu řízení uvedenou v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. však nejde, jestliže se soud nezabýval okolnostmi, které mohly být významné pro posouzení věci, z toho důvodu, že nebyly účastníky ani přes poučení soudem tvrzeny a ani jinak nevyšly v řízení najevo. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ze které mimo jiné vyplývá, že účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky. K prokázání svých tvrzení jsou povinni označit důkazy (srov. § 120 odst. 1 o.s.ř.); s výjimkou věcí uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., dostalo-li se účastníkům poučení podle § 119a odst. 1 o.s.ř., musí být skutečnosti uvedeny a důkazy označeny dříve, než soud prvního stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí (později jen za podmínek uvedených v § 205a o.s.ř.). Při hodnocení provedených důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (§ 132 o.s.ř.).

Jestliže se odvolací soud při rozhodování o odvolání žalobce odchýlil od právního závěru soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o zákazu konkurence (a dovodil, že ujednání bylo platné), bylo pro rozhodnutí věci nezbytné zabývat se též tím, zda z platného ujednání mělo být také plněno – zda byly splněny sjednané podmínky, za nichž mělo být plnění poskytnuto. Tím se ale soud prvního stupně nezabýval (vycházel z jiného právního názoru – že dohoda o zákazu konkurenčního jednání byla neplatná) a odvolací soud v tomto směru (i s ohledem na ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř.) dokazování v takovém rozsahu provádět nemohl. Měl proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu s jiným právním názorem vrátit s tím, aby provedl dokazování o důvodnosti žaloby s ohledem na jím zaujatý (jiný) právní názor. Podmínky pro změnu rozhodnutí (§ 220 odst. 2 o.s.ř.) nemohly být splněny, neboť ke zjištění skutkového stavu věci bylo třeba provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení. Na tom nic nemění ani to, že zde jde o případ neúplné apelace a že účastníci byli poučeni podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že není povinností soudu provádět vyhledávání o skutečnostech, které účastník netvrdil. Nesprávně však odvolací soud vycházel z toho, jako by žalovaná žádné důkazy nenavrhla jen proto, že neuvedla, které skutečnosti mají být prostřednictvím důkazů, jež navrhla (výslechy svědků), objasněny. Soud je povinen dbát, aby vždy bylo jasno, k prokázání jaké konkrétní skutkové okolnosti je důkaz navrhován, a případné nejasnosti v tomto směru v součinnosti s účastníkem odstranit (případně i postupem podle § 43 o.s.ř.). Je tomu tak proto, aby v každé fázi řízení bylo nejen soudu, ale i účastníkům zřejmé, které (pro rozhodnutí věci významné) skutečnosti mají být prováděnými důkazy objasněny.

Měl-li odvolací soud dále za to, že pro posouzení žalobního nároku bylo třeba, aby žalobce tvrdil a prokazoval, že podmínky pro vyplacení žalované částky splnil (a žalovaná naopak, že tomu tak nebylo), měli být účastníci poučeni a vyzváni k doplnění svých dosavadních tvrzení a návrhů (§ 118a o.s.ř.). Neučinil-li to soud prvního stupně (vycházel z jiného právního názoru a skutková zjištění v tomto směru proto nebyla potřebná), měl odvolací soud (protože tuto vadu sám napravit nemohl) i z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, zatížil tím také on řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.

Nejvyšší soud České republiky jej proto ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech úvodního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. prosince 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru