Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4051/2019Usnesení NS ze dne 20.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4051.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4051/2019-456

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce B. T., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dittrichem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 1579/174, proti žalované C. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 854/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 122/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2019, č. j. 30 Co 400/2018-320, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3. 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dittricha, advokáta se sídlem v Praze, Vinohradská č. 1579/174.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019, č. j. 30 Co 400/2018-320, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2007 na „vedoucí pozici“ finančního ředitele, dne 22. 5. 2013 mu byl doručen dokument, obsahující jednak odvolání z funkce finančního ředitele a jednak výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce; bylo mu sděleno, že zaměstnavatel pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci a výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce byl spatřován v tom, že žalobce nesplňoval požadavky na výkon jeho práce, konkrétně „požadavek loajality, který byl zjištěn podle interního šetření“. V době doručení výpovědi z pracovního poměru (dne 22. 5. 2013) existovaly a byly neobsazeny (byly potřebné, existovala reálná potřeba pro žalovanou) pracovní pozice „manažer auditu“ a „obchodní ředitel pro B. obě pracovní pozice byly pro žalobce „vzhledem k jeho vzdělání a praxi vhodné“.

Za tohoto skutkového stavu je závěr odvolacího soudu, že nebyly podmínky pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) ve spojení s ustanovením § 73a odst. 2 zákoníku práce a že i výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce je pro neurčitost skutkového vymezení výpovědního důvodu neplatná, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; ostatně závěr odvolacího soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce nebyl dovoláním napaden (k samostatnému přezkumu jednotlivých uplatněných výpovědních důvodů srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2996/2007, ve vztahu k úpravě v nyní platném zákoníku práce potom např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3207/2012).

K otázce rozvrhu důkazního břemene již v rozsudku ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2355/2009, který byl uveřejněn pod č. 101 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, Nejvyšší soud dovodil a odůvodnil závěr, že povinnost tvrdit a prokázat, že je ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 (nyní § 73 odst. 6) zák. práce „dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c) [nyní § 52 písm. c)] zák. práce“, má zaměstnavatel; nese proto také procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Zaměstnavatel, který přistoupil k výpovědi z pracovního poměru z důvodu, že pro zaměstnance, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal, nemá práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, prokáže v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru použitý výpovědní důvod, jen bude-li za řízení tvrdit (a pomocí důkazů prokazovat), že pracovní místa, jež by byla pro zaměstnance vhodná (zejména s ohledem na jeho kvalifikaci), jsou obsazená (jinými zaměstnanci), popř. že neobsazená pracovní místa nejsou pro tohoto zaměstnance vhodná.

K otázce, ke kterému okamžiku se splnění nabídkové povinnosti posuzuje, Nejvyšší soud setrvává na názoru, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení § 73a odst. 2 věty první zákoníku práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 73a odst. 2 věty druhé zákoníku práce podle stavu v době doručení výpovědi zaměstnanci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011).

K otázce, jaká kritéria jsou významná pro vyhodnocení, zda zaměstnanec splňuje kvalifikaci pro práci, kterou by mu byl zaměstnavatel povinen nabídnout, je stabilně v soudní praxi zastáván názor, že kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (§ 1 zák. práce) [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015 a ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, který byl uveřejněn pod č. 101 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018]. Ve vztahu ke konkrétní práci potom kvalifikaci v uvedeném smyslu vymezují kvalifikační předpoklady stanovené právními předpisy (obecně závaznými právními předpisy a vnitřními předpisy zaměstnavatele). Smyslu nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce neodpovídá, aby zaměstnanci byla navrhována změna jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci, o níž je zřejmé, že – i když jinak nabízená práce vyhovuje zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance – na novém pracovním místě bude naplněn některý z výpovědních důvodů podle ustanovení § 52 zák. práce. Zaměstnavatel proto není povinen nabízet zaměstnanci výkon práce na takovém pracovním místě, na kterém by se stal nadbytečný (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 60/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, odvolací soud se všemi uvedenými kritérii důsledně zabýval, jeho právní závěry jsou zcela v souladu s výše citovanými závěry dovolacího soudu.

Byť žalovaná formálně poukazuje na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s četnou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015,

sp. zn. 21 Cdo 759/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017 – srov. bod 4.2 odůvodnění dovolání), ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jde tak o námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá-li tedy žalovaná, že „…(odvolací soud) nevycházel z reálné potřeby žalované obsadit konkrétní pracovní pozici, aby na ni byla vykonávána práce, jejíž výkon žalovaná pro svoje podnikání potřebuje…“, že „…pracovní pozice manažer auditu byla v době podání výpovědi obsazena…“, že „…výkon práce ředitel pro B. nebyl pro žalovanou potřebný…“ (srov. body 4.3 až 4.8 odůvodnění dovolání), pak zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, zejména potom závěr, že „…v době doručení výpovědi z pracovního poměru (22. 5. 2013) existovaly a byly neobsazeny (byly potřebné, existovala reálná potřeba pro žalovanou) pracovní pozice ,manažer auditu‘ a ,obchodní ředitel pro B.‘…“; takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „…odvolací soud se vůbec nezabýval žalobcovou kvalifikací…“ a rozhodnutí je tak v rozporu „s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5567/2016, resp. 21 Cdo 4279/2017“, neboť žalovaná zcela přehlíží skutkové zjištění odvolacího soudu, že „pracovní pozice manažer auditu a obchodní ředitel pro B. byly pro žalobce vzhledem k jeho vzdělání a praxi vhodné…“. Je zcela zjevné, že odvolací soud při formulování tohoto závěru vycházel z nesporných zjištění, že žalobce má ukončené vysokoškolské vzdělání technického zaměření a že před odvoláním z vedoucího pracovního místa vykonával po dobu více než deseti let odborně náročnou vedoucí funkci finančního ředitele; posouzení vhodnosti volné pracovní pozice z hlediska kvalifikace prostřednictvím kritérií „vzdělání“ a „praxe“ je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (srov. již zmíněný rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5567/2016).

Námitky, že žalobce je pro účely výkonu pozice manažer auditu „překvalifikován“, resp. je pro účely výkonu pozice obchodní ředitel pro B. nedostatečně kvalifikován (námitky v bodech 5.6 až 5.9 odůvodnění dovolání), jsou opětovně námitkami skutkového charakteru a navíc uplatněnými poprvé až v dovolacím řízení, a to i přes to, že žalovaná byla o rozvrhu břemene tvrzení a břemene důkazního správně a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu poučena jednak v prvním zrušovacím usnesení odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, č. j. 30 Co 92/2017-188) a poté, v návaznosti na toto usnesení, usnesením soudu prvního stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 10. 2017, č. j. 29 C 122/2013-194). Jde proto o námitky ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. nepřípustné.

V této souvislosti také nelze přehlédnout závěr odvolacího soudu, vyplývající z výpovědi svědka M. Š. (tehdejšího generálního ředitele žalované, který výpověď realizoval), že vůbec nezjišťoval, zda existují volná vhodná pracovní místa, a ani se to od něj ze strany jeho nadřízených („londýnské centrály“) neočekávalo, neboť „žalobce neměl v práci pokračovat“; jinak řečeno, zda vůbec byly dány důvody výpovědi, žalovaná začala „hledat“ až poté, co byla výpověď realizována a (s největší pravděpodobností) poté, co se žalobce začal bránit, resp. začal uplatňovat své nároky, což je postup, který není rozhodně v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů [srov. ustanovení § 1a odst. 1) písm. a) zákoníku práce].

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „…odvolací soud se vůbec nezabýval ostatními, jinými, než kvalifikačními předpoklady pro výkon daných pozic…“ (potřebnou loajalitu k zaměstnavateli) a rozhodnutí je tak v rozporu „s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4279/2017“. Je nutno poukázat na to, že skutkové tvrzení o „absenci loajality“ bylo vázáno na použitý výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce a bylo skutkově odůvodněno tím, že žalobce měl „…uměle zkreslovat finanční výsledky žalované, relevantní pro posouzení kriterií rozhodných pro přiznání bonusu managementu žalované…“, nikoliv ve vazbě na tvrzení o nevhodnosti volných pozic u žalované pro žalobce (srov. bod 2.10 a násl. podání ze dne 10. 1. 2014). Pakliže žalovaná dále v podání ze dne 10. 1. 2014 a následně v podání ze dne 11. 3. 2015 (srov. bod 5. 1.) zmiňuje skutečnost, že žalobce předložil pro účely soudních řízení „padělanou pracovní smlouvu“, aby pro sebe získal neoprávněný prospěch v hodnotě cca 15 mil. Kč, je nutno poukázat na to, že sama žalovaná tvrdí, že k tomuto jednání mělo dojít až poté, co pracovní poměr byl rozvázán (srov. odkaz na předžalobní výzvu žalobce ze srpna 2013 v podání ze dne 10. 1. 2014), a jde o tvrzení zjevně pro právní posouzení věci irelevantní (k otázce, ke kterému okamžiku se splnění nabídkové povinnosti posuzuje, srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011). Navíc, jak plyne i z odůvodnění žalovanou zmíněného rozsudku ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017, který byl uveřejněn pod č. 94 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, Nejvyšší soud zde řešil velmi specifickou otázku pozice tiskového mluvčího, a ve vztahu pouze k této pozici dovodil, že „…tiskový mluvčí tedy je (má být) mediální tváří zaměstnavatele, která formuluje a navenek přesvědčivě prezentuje oficiální stanoviska a názory zaměstnavatele a vytváří tak jeho obraz na veřejnosti. Ze samotné povahy této práce potom vyplývá (samozřejmý) požadavek, aby ji vykonávala osoba, která není v otevřeném (navenek prezentovaném) názorovém střetu, nebo dokonce sporu se zaměstnavatelem; výkon práce tiskového mluvčího v tomto směru vyžaduje vyšší míru loajality ve vztahu k zaměstnavateli, než kterou jsou povinni zachovávat ostatní zaměstnanci…“; z tohoto hlediska žalovaná nijak nevysvětluje, v čem je pozice manažer auditu, resp. pozice obchodní ředitel pro B. natolik podobná pozici tiskový mluvčí, aby závěry citovaného rozsudku mohly být vztaženy i na případ žalobce.

Jak již dovolací soud zmínil výše, podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Proto také další námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (tedy veškerá argumentace, použitá v bodě VI. odůvodnění dovolání)], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Namítá-li dále žalovaná tzv. jiné vady řízení (veškerá argumentace pod bodem VII. odůvodnění dovolání), pak jde o námitky, ke kterým lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalované o uvedených procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Žalovaná v dovolání navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K tomu lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Návrhem žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 4. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru