Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 4004/2019Usnesení NS ze dne 08.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4004.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 4004/2019-197

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze, náměstí Kinských č. 76/7, proti žalovanému E. se sídlem v XY, IČO XY, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 46/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2019 č. j. 30 Co 174/2019-160, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019 č. j. 30 Co 174/2019-160 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že výpověď z pracovního poměru, která je podmíněna tím, že vznik právních účinků spojených s doručením výpovědi je činěn závislým na nejisté skutečnosti, která může teprve nastat v budoucnosti, ale o níž není známo, zda vůbec nastane, je neplatným právním jednáním (úkonem), neboť důsledkem takového jednání zaměstnavatele je, že se tím mají odložit účinky, které jsou s doručením výpovědi spojeny, jako je počátek běhu výpovědní doby, která podle ustanovení § 51 odst. 2 zákoníku práce začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, a vzhledem k tomu zůstává nejisté, zda na základě takové výpovědi vůbec skončí pracovní poměr, i když výpověď již byla doručena (§ 51 odst. 1 zákoníku práce), od čehož se jinak odvíjí lhůta k uplatnění neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 72 zákoníku práce, přičemž od uvedených ustanovení kogentní povahy se nelze odchýlit [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1161/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3541/2019, v němž byla dovolacím soudem řešena otázka hmotného práva, zda je zaměstnavatel oprávněn rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr současně jak okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tak výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, které odůvodní stejným porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance (totožným skutkem)].

Ve vztahu k otázce počátku běhu jednoleté objektivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce rozeznává dvě různé lhůty, v nichž zaměstnavatel musí se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, a jednak o lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl. Pro počátek běhu objektivní lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně – nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) zaměstnavatele – důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. Obě dvě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel skončil se zaměstnancem pracovní poměr v době, kdy ještě běží obě lhůty – lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele skončit se zaměstnancem pracovní poměr z tohoto důvodu zaniká (srov. § 330 zákoníku práce), i když zaměstnavateli ještě běží i druhá lhůta. Objektivní lhůta přitom představuje z hlediska podání výpovědi pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1673/2015, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 4/2017, s. 54, nebo ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2483/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007, v jejichž odůvodnění se soudy touto otázkou zabývaly při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru).

Namítá-li dovolatel s poukazem na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007, že podle ustálené judikatury, spočívá-li důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru v dlouhodobém porušování stejných povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, je třeba vycházet z toho, že jednoroční lhůta uvedená v § 58 odst. 1 zákoníku práce neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení, pak přehlíží, že v projednávané věci – jak správně dovodil odvolací soud – s ohledem na vymezení vytýkaného porušení pracovních povinností v okamžitém zrušení pracovního poměru a výpovědi ze dne 27. 10. 2017, k němuž mělo dojít v období „květen 2015 – červenec 2016“, kdy žalobce zastával pozici ředitele N. d., a s ohledem na zjištěný skutkový stav není možné učinit závěr o tom, že vytýkané jednání bylo ukončeno až odevzdáním peněz žalobcem do pokladny v Praze dne 3. 11. 2016. V uvedeném rozsudku ze dne 19. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4141/2007 dovolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění (tvrzené porušování pracovní kázně zaměstnancem spočívalo ve výkonu jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, bez souhlasu zaměstnavatele v době od 1. 2. 2001 do 31. 3. 2002), v uvedené věci se tedy jednalo o dlouhodobé porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem). V projednávané věci však žalobci takové dlouhodobé (soustavné) porušování povinností stejným způsobem vytýkáno nebylo. Závěr odvolacího soudu, že pokud rozvazovací úkony žalovaného byly žalobci doručeny dne 30. 10. 2017, nebyla splněna roční prekluzivní lhůta, který odvolací soud učinil na základě zjištění, že „vytýkaný prodej (resp. nevýhodný prodej) posilovacího stroje byl ukončen okamžikem realizace prodeje, k čemuž nepochybně došlo již před 26. 8. 2016“ (že k tomuto vytýkanému skutku tedy došlo „nejpozději dne 26. 8. 2016“), je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Bylo-li žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru a výpovědi ze dne 27. 10. 2017 vytýkáno, že v listopadu 2016 složil částku 10 000 Kč do pokladny E. (popřípadě do pokladny E.), a to „opět bez nějakého nabývacího či přejímajícího dokladu“, pak z vymezení tohoto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru (výpovědi z pracovního poměru) není zřejmé, jakou konkrétní povinnost zaměstnance vztahující se k jím vykonávané práci měl žalobce tímto jednáním porušit. V projednávané věci bylo navíc zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá, a to ani v případě, kdy je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné), že se nejednalo o majetek žalobcova zaměstnavatele (žalovaného E.), jak se snaží dovolatel přesvědčit soud ve svém dovolání, namítá-li (mimo jiné), že žalobce „porušil zvlášť hrubým způsobem povinnost zajistit kontrolu a vedení řádného hospodaření s majetkem žalovaného“, že „v tomto porušení svých pracovních povinností dále pokračoval, když složil až v listopadu 2016 údajnou zaplacenou kupní cenu do pokladny žalovaného“, a že nelze nutit žalovaného, aby mu bylo zapovězeno ukončit pracovní poměr s osobou, která se dopouští útoku na majetek zaměstnavatele (a odkazuje-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1267/2018), nýbrž o majetek společnosti E., a že žalobce částku 10 000 Kč na žádost T. V. převezl a složil dne 3. 11. 2016 do pokladny společnosti E. (nikoliv tedy do pokladny žalovaného E.).

Dovolatel dále namítá, že porušení povinností žalobcem zvlášť hrubým způsobem spatřuje zejména v tom, že i kdyby prodej posilovacího stroje bez dokladů žalobce neschválil, ale pouze o něm věděl, měl o něm informovat bezodkladně statutární orgán žalovaného, a že i kdyby žalobce měl od 1. 8. 2016 působit „pouze na funkci ředitel bussiness development, tak stejně měl žalovanému jako svému zaměstnavateli oznámit minimálně nevýhodný prodej posilovacího stroje a neúplnost dokladů o této transakci, a to v rámci dodržení své prevenční povinnosti chránit zaměstnavatele a jeho majetek, řádně hospodařit a hájit oprávněné zájmy zaměstnavatele“. Dovolatel však přehlíží, že – jak správně zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – toto žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru a výpovědi ze dne 27. 10. 2017 vytýkáno nebylo (žalobci nebylo rozvazovacím úkonem vytýkáno, že o prodeji neinformoval žalovaného).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 4. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru