Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3895/2012Usnesení NS ze dne 11.09.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3895.2012.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3426/13 ze dne 29.04.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3895/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. K., zastoupeného Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic č. 11, proti žalovanému J. S., podnikateli podnikajícím pod obchodním názvem BALAREPO, s místem podnikání v Praze 4 - Záběhlicích, Severní I č. 2912/6, IČO 101 35 316, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí č. 559/28, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 290/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2012 č.j. 23 Co 146/2012-143, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Evy Zhřívalové, advokátky se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic č. 11.

Stručné odůvodnění(243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28.6.2012 č.j. 23 Co 146/2012-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 9.11.2011 č.j. 7 C 290/2010-92 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci, provedené dopisem žalovaného ze dne 1.9.2010, je neplatné“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o.s.ř.“, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil; a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Odvolací soud totiž v souladu s judikaturou posoudil jak otázku výkladu projevu vůle (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněného pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005), tak i otázku řádného doručení písemnosti zaměstnance určené zaměstnavateli (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

Namítá-li dovolatel neplatnost právního úkonu žalobce (dopisu ze dne 1.6.2010) v tom smyslu, že „nebyly naplněny základní předpoklady“ ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zák. práce, nelze k těmto námitkám přihlížet, neboť žalovaný opomíjí, že pro určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je třeba podat žalobu u soudu, a to ve lhůtě dvou měsíců (§ 72 zák. práce). Nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.1997 sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).

Ostatní námitky žalovaného – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), tj. zpochybňuje-li závěry, že se dopis žalobce ze dne 1.6.2010 se do sféry dispozice žalovaného dostal, neboť sám „potvrdil, že se mu dopis žalobce dostal do rukou a seznámil se s jeho obsahem“; a že v tomto dopise je „jasně vyjádřena vůle skončit pracovní poměr ještě téhož dne, tzn. okamžitě“, a tato vůle žalobce „byla přes všechny nedostatky jejího projevu dostatečně seznatelná“ – nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první přede středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.800,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst.1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru