Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3838/2019Usnesení NS ze dne 13.05.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3838.2019.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 266a odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2318/20


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3838/2019-276

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce A. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem č. 428/4, proti žalovanému městu Nový Bor se sídlem městského úřadu v Novém Boru, nám. Míru č. 1, IČO 00260771, zastoupenému JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem v Novém Boru, nám. Míru č. 1, o 1 951 715 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. dubna 2019 č. j. 29 Co 289/2017-256, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Ceháka, advokáta se sídlem v Novém Boru, nám. Míru č. 1.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2019 č. j. 29 Co 289/2017-256 není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolatel svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného platového nároku založil na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, zpochybňuje-li věrohodnost svědkyně I. K. [namítá-li, že „nemůže být věrohodná svědkyně, která listinné důkazy, o něž jde, sama připravila, následně před soudem vystupuje jako osoba, která má potvrdit jejich existenci a obsah, a to vše v situaci, kdy má eminentní zájem na tom, aby dovolatel v soudním řízení nebyl úspěšný (neboť by se vystavila riziku náhrady škody“)] a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry [že „v žádném případě nelze postavit na jisto, že listina s uvedeným čárovým kódem (výpověď) byla součástí obálky (zásilky) převzaté dne 28. 12. 2009 žalobcem“]. Uvedené námitky neobsahují právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ale směřují (ve vzájemných souvislostech) proti rozhodujícím skutkovým zjištěním odvolacího soudu, přičemž dovolací soud neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle.

Nastoluje-li dovolatel otázku, „za jakých předpokladů je věrohodná výpověď zaměstnance jako svědka, vypovídá-li o okolnostech týkajících se jeho zaměstnavatele“, přehlíží, že v obecné rovině platí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999), že skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Jedná se přitom o výsledek dokazování, kdy podstatou tohoto procesu je hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), které ovšem nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Poznamenává-li dovolatel „na okraj“, že „se soud prvního stupně ani odvolací soud nevypořádaly s tím, že zatímco v případě doručování odvolání z funkce bylo u dovolatele upřednostněno osobní doručení, a to dokonce za asistence strážníků městské policie, v případě údajné výpovědi z pracovního poměru nebyl proveden ani pokus o osobní doručení, natožpak za asistence strážníků městské policie, a tak stěžejní dokument jako byla výpověď z pracovního poměru, měl být údajně zaslán jen poštou“, pak přehlíží, že podle závěrů ustálené soudní praxe nedodržení stanoveného postupu při doručování listin uvedených v ustanovení § 266a odst. 1 věta první a druhá zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. prosince 2006 (nyní v ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce) nemá vliv na právní účinky doručení takové písemnosti zaměstnanci, jestliže zaměstnanec (oprávněný příjemce) písemnost doručovanou prostřednictvím držitele poštovní licence (dnes provozovatele poštovních služeb) skutečně převzal (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1350/2009, uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Je tomu tak proto, že smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance, a nikoli jen naplnění formálních postupů, o nichž je předem zřejmé, že sledovaný cíl nemohou naplnit (srov. odůvodnění dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2036/2017).

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele, že soud prvního stupně při jednání dne 24. 3. 2017 „neprotokoloval ani otázky kladené svědkyni“, že „odvolací soud však namísto toho, aby se – v rámci zásady ústnosti a přímosti – sám přesvědčil o osobnosti svědkyně a důkaz její výpovědí zopakoval, v situaci, kdy je její osobnost a výpověď klíčová, spokojil se s odkazem na protokol o jednání před soudem prvního stupně“, a že se odvolací soud nevypořádal s „dopisem provedeným k důkazu“, ze kterého vyplývá, že „žalovaná strana minimálně od 18. 2. 2010 byla informována o tom, že výpověď dovolateli doručena nebyla“. Uvedená tvrzení nejsou dovolacím důvodem, ale představují tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout (kdyby byla důvodná) – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 5. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru