Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3834/2019Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaZástavní právo
Dokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3834.2019.1
Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1 předpisu č. 292/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3834/2019-440

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, proti zástavnímu dlužníkovi M. O., narozenému XY, bytem v XY, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 40/2017, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2019 č. j. 21 Co 282/2018-408, takto:

Usnesení krajského soudu, usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 9. 2018 č. j. 9 C 40/2017-349 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 3. 2019 č. j. 9 C 40/2017-384 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 14. 2. 2017 u Okresního soudu ve Znojmě domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje soudní prodej zástavy, a to pozemku „parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, bydlení, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č.: XY pro katastrální území XY, Obec: XY“ (dále rovněž jen „předmětná nemovitá věc“), „a to za účelem uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši: a) 1 089 957,40 Kč na jistině úvěru, b) 293 870,90 Kč na příslušenství úvěru ke dni 13. 2. 2017 včetně, c) úroku ve výši 9,49 % ročně z částky 1 089 957,40 Kč od 14. 2. 2017 do zaplacení, d) úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 089 957,40 Kč od 14. 2. 2017 do zaplacení, e) náklady řízení o soudním prodeji zástavy“. Návrh zdůvodnila zejména tím, že dne 8. 12. 2008 byla mezi ní a P. F. a A. F. jako úvěrovými dlužníky uzavřena „smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru, reg. číslo: 3100/230881-01/08/01-001/00/R“, na jejímž základě dne 15. 12. 2008 poskytla úvěrovým dlužníkům hypoteční úvěr ve výši 1 225 000 Kč, že úvěroví dlužníci měli provádět pravidelné anuitní splátky k dvacátému dni kalendářního měsíce, přičemž úvěr měl být splacen nejpozději do 20 let od první splátky po poskytnutí úvěru, že v čl. III bodu 1 úvěrové smlouvy byla sjednána úroková sazba ve výši 8,29 % ročně, která byla změněna „oznámením banky ke smlouvě“ ze dne 24. 10. 2013 na 9,49 % ročně, že k zajištění dluhu z úvěrové smlouvy ze dne 8. 12. 2008 byla téhož dne mezi zástavní věřitelkou a úvěrovými dlužníky uzavřena „zástavní smlouva k nemovitosti, reg. číslo: 3100/230881-01/08/01-002/00/R“, na jejímž základě došlo ke zřízení zástavního práva k předmětné nemovité věci ve vlastnictví zástavního dlužníka, že „nejstarší splátka“, která nebyla řádně a včas zaplacena, byla splatná dne 20. 2. 2015, že zástavní věřitelka v souladu s úvěrovou smlouvou vyzvala dne 30. 9. 2015 úvěrové dlužníky k okamžitému splacení celého dluhu, čímž se i dosud nesplatná část dluhu stala zcela splatnou, přičemž výzva k okamžitému splacení dluhu byla rovněž zaslána na vědomí zástavnímu dlužníkovi, že výše splatného dluhu úvěrových dlužníků ke dni 13. 2. 2017 činí 1 383 828,30 Kč a že zástavní věřitelka dne 14. 11. 2016 zaslala zástavnímu dlužníkovi oznámení o započetí výkonu zástavního práva formou soudního prodeje zástavy.

Zástavní dlužník zejména namítal, že zástavní věřitelka neosvědčila předloženými listinami skutečnosti rozhodné pro „splnění podmínky“ pro nařízení soudního prodeje zástavy, že zástavní dlužník smlouvu o úvěru ani zástavní smlouvu nepodepsal, „nedal k tomu souhlas a ani o tom nevěděl“, že zástavní smlouva je neplatná a byla uzavřena s nevlastníkem, neboť rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 302/2015-290 byl zástavní dlužník určen vlastníkem předmětu zástavy, že dobrá víra zástavní věřitelky v zápis v katastru nemovitostí „nebyla kromě tohoto zápisu vyložena v podáních zástavní věřitelky tak, aby byla zhodnotitelná jak z objektivního hlediska, tak subjektivního hlediska vzhledem k okolnostem tohoto konkrétního případu“, že výše poskytnutého úvěru neodpovídá hodnotě zastavené nemovité věci, že v úvěrové smlouvě jsou P. F. uvedeny nepravdivé údaje zejména o jeho majetku, zaměstnání a příjmech a že „požadavek žalobce je rovněž v rozporu s dobrými mravy“.

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 9 C 40/2017-349 návrh zástavní věřitelky zamítl a rozhodl, že se „žalovanému“ nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že dne 8. 12. 2008 uzavřeli zástavní věřitelka a úvěroví dlužníci P. F. a A. F. úvěrovou smlouvu pro úvěr ve výši 1 225 000 Kč, že částka byla úvěrovými dlužníky čerpána dne 15. 12. 2008, že k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy byla mezi zástavní věřitelkou a úvěrovými dlužníky dne 8. 12. 2008 uzavřena zástavní smlouva k předmětné nemovité věci a zástavní právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno dne 9. 12. 2008, že jako vlastník zastavené nemovité věci byl ke dni 8. 4. 2009 v katastru nemovitostí zapsán úvěrový dlužník P. F., přičemž nabývacím titulem byla kupní smlouva ze dne 5. 5. 2008, a že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 10. 2015 č. j. 23 C 38/2011-262, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016 č. j. 21 Co 302/2015-290, bylo pravomocně určeno, že M. O. (zástavní dlužník) je výlučným vlastníkem předmětné nemovité věci, neboť kupní smlouva ze dne 5. 5. 2008 je „absolutně neplatná a nemohla vyvolat žádné právní následky a nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva na P. F.“, protože „P. F. nejednal ve styku s M. O. poctivě, vmanipuloval ho do situace, kdy M. O. v důvěře jednal ke své újmě“ a uzavřel kupní smlouvu na předmětnou nemovitou věc s tím, že mu bude do tří dnů „vrácena“, přičemž jeho vůle nesměřovala k převodu předmětné nemovité věci (nebyla vážná). Dále vycházel ze zjištění, že zástavní dlužník byl ke dni 26. 10. 2016 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovité věci, že úvěroví dlužníci neuhradili řádně a včas dluh a že zástavní věřitelce tak vzniklo právo uspokojit svou pohledávku za zástavními dlužníky soudním prodejem zástavy. Soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva jako právní důvod převodu vlastnictví s účinky „ex tunc“ odpadá, že se proto „kupující-úvěrový dlužník P. F. ve skutečnosti nestal vlastníkem“ předmětné nemovité věci a že ji tedy zástavní smlouvou dal do zástavy někdo, kdo nebyl jejím vlastníkem. Zdůraznil, že dobrá víra zástavního věřitele „má význam, jak vyplývá z § 161 odst. 1 Obč. z., jen je-li zástavou cizí movitá věc“ a že byla-li dána do zástavy cizí nemovitá věc bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno platné zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn nemovitou věc zastavit. Soud prvního stupně uzavřel, že nejsou splněny všechny podmínky pro nařízení soudního prodeje nemovitosti, neboť ten, jehož vlastnictví se s účinky „ex tunc“ znovu obnovilo z důvodu absolutní neplatnosti smluv o převodu vlastnictví, je vlastníkem věci ve stejné podobě, jako by ke kupní smlouvě nikdy nedošlo, přičemž ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc není zatížena zástavním právem. Usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. 9 C 40/2017-384 soud prvního stupně rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna „nahradit žalovanému na účet České republiky – Okresního soudu ve Znojmě na nákladech řízení částku ve výši, jak bude uvedena v samostatném usnesení o přiznání náhrady nákladů řízení ustanovenému zástupci JUDr. Janě Piglové“.

K odvolání zástavní věřitelky a zástavního dlužníka Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 7. 2019 č. j. 21 Co 282/2018-408 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavnímu dlužníkovi na účet České republiky – Okresního soudu ve Znojmě na nákladech odvolacího řízení částku ve výši, jak bude uvedena v samostatném usnesení. Dovodil, že v řízení byla osvědčena zajištěná pohledávka i osoba zástavního dlužníka, že podle závěrů vyplývajících z rozsudků Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 10. 2015 č. j. 23 C 38/2011-262 a Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2016 č. j. 21 Co 302/2015 je kupní smlouva uzavřená dne 5. 5. 2008 mezi nynějším zástavním dlužníkem M. O. a P. F. absolutně neplatná a že i v případě zástavní smlouvy se jedná o smlouvu absolutně neplatnou, neboť P. F. nebyl vlastníkem předmětné nemovité věci. Námitku zástavní věřitelky, že nabyla zástavní právo na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, neshledal odvolací soud opodstatněnou, neboť „ve prospěch zástavní věřitelky svědčí pouze zápis v katastru nemovitostí, který sám o sobě ještě dobrou víru založit nemusel“, a „k obvyklé opatrnosti zástavního věřitele, tím spíše, že jde o bankovní ústav poskytující hypotéky, patří, aby se o právním titulu náležitě přesvědčil a aby jednal s náležitou opatrností“; vycházeje ze zjištění, že zástavnímu dlužníkovi „na kupní cenu nebylo nic zaplaceno“, že do předmětné nemovité věci byli po převodu „nastěhováni bezdomovci“, že její hodnota, jakožto hodnota zástavy, neodpovídala výši poskytnutého úvěru, který již v roce 2014 nebyl splácen, že zástavní dlužník je invalidní důchodce, který několik let žil jako bezdomovec a jehož zdravotní stav je nepříznivý, a že P. F. byl pro svoji trestnou činnost spáchanou v letech 2009 až 2012, kdy se dopustil řady podvodů, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k náhradě škody přesahující 9 milionů Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že nedošlo ke vzniku zástavního práva pro dobrou víru zástavní věřitelky v zápis v katastru nemovitostí, neboť jestliže by měl být prodejem zastavené věci hrazen dluh P. F. vůči zástavní věřitelce, jednalo by se vůči zástavnímu dlužníkovi o rozhodnutí „krajně nespravedlivé“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému závěru „o neplatnosti zástavní smlouvy, kterou opírá o nedostatek dobré víry zástavní věřitelky“ a „o princip spravedlnosti, který dle jeho názoru svědčí zástavnímu dlužníku, aniž však ve vztahu k těmto skutečnostem provedl dokazování a zohlednil všechny známé skutečnosti“, a namítá, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou poukazuje. Má za to, že je-li možné nabýt vlastnické právo od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, tím spíše je možné nabýt od nevlastníka zástavní právo, že z nepoctivého jednání úvěrového dlužníka P. F. nelze dovozovat nedostatek „dobré víry“ zástavní věřitelky a že „riziko z nesprávnosti (nepravdivosti) údajů v katastru nemůže být uloženo osobám jednajícím v dobré víře v tyto údaje“. Dovolatelka dále namítá, že nemohl být prokázán nedostatek její „dobré víry“ a nemohlo být ani relevantně posouzeno, které ze „dvou kolidujících práv (vlastnické/zástavní)“ má přednost, neboť v této fázi řízení se neprovádí dokazování, a proto se tedy jako zjevná „může jevit neplatnost smlouvy kupní, nikoliv však zástavní smlouvy“, a že v řízení o soudním prodeji zástavy zástavní věřitel dokládá zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem, přičemž všechny tyto skutečnosti zástavní věřitelka řádně doložila, nicméně jejímu návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy nebylo vyhověno. Zástavní věřitelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2018 č. j. 9 C 40/2017-349 a ze dne 28. 3. 2019 č. j. 9 C 40/2017-384 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zástavní dlužník uvedl, že u dovolání zástavní věřitelky není naplněn „dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.“, že soudy rozhodovaly „v souladu s ustálenou rozhodovací praxí“ a že realizace soudního prodeje zástavy by byla vůči němu „nespravedlivá“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázky rozsahu soudem posuzovaných skutečností v řízení o soudním prodeji zástavy. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání zástavní věřitelky proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání zástavní věřitelky je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 8. 12. 2008 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále též „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, kterým se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční). Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je – jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 obč. zák. – dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 277/2017).

Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká – i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva – jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak – jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy – jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3127/2012).

V projednávané věci zástavní věřitelka požadovala – jak vyplývá z návrhu – nařízení soudního prodeje zástavy za účelem uspokojení její pohledávky za úvěrovými dlužníky P. F. a A. F. ze smlouvy o úvěru ze dne 8. 12. 2008, která byla na základě zástavní smlouvy ze dne 8. 12. 2008 zajištěna zástavou, a předložila soudu – jak je zřejmé z obsahu spisu – listiny, které osvědčovaly (ze kterých se jevilo jako pravděpodobné), že zástavní věřitelka má vůči P. F. a A. F. pohledávku zajištěnou zástavním právem k předmětné nemovité věci, která je ve vlastnictví zástavního dlužníka (zejména smlouvu o úvěru ze dne 8. 12. 2008, zástavní smlouvu ze dne 8. 12. 2008 a výpis z katastru nemovitostí ze dne 26. 10. 2016). Soudy nesprávně (a nadbytečně) prováděly k platnosti předmětné zástavní smlouvy dokazování, které se – jak vyplývá z výše uvedeného – v řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fázi soudního prodeje zástavy) neprovádí, a to ani v případě, že zástavní dlužník rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. popírá. Soudy tedy neměly přihlížet ani k zástavním dlužníkem namítané neplatnosti zástavní smlouvy pro její uzavření osobou neoprávněnou takový právní úkon ve vztahu k předmětné nemovité věci učinit, neboť tento důvod neplatnosti smlouvy nevyšel z jejího obsahu ani jinak (bez provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajících se platnosti smlouvy) za řízení najevo. Soudy měly vzít v úvahu, že prostor pro posouzení neplatnosti zástavní smlouvy z výše uvedeného důvodu i pro případné zpochybnění dobré víry zástavní věřitelky, že úvěrový dlužník P. F. byl osobou oprávněnou k uzavření zástavní smlouvy, plynoucí z tehdejšího zápisu v katastru nemovitostí se zástavnímu dlužníkovi vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [za předpokladu, že zástavní věřitelkou bude podán návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce)].

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (včetně usnesení o náhradě nákladů řízení, kterou měla zástavní věřitelka zaplatit státu) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Znojmě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru