Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3706/2012Usnesení NS ze dne 24.09.2013

HeslaOdporovatelnost
Podmínky řízení
Přípustnost dovolání
Příslušnost soudu funkční
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3706.2012.1
Dotčené předpisy

§ 42a obč. zák.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3706/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně České pošty, s. p. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 909/4, IČO 47114983, proti žalovaným 1) M. C., a 2) P. S., oběma zastoupeným Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Kmochova č. 517/2, o neúčinnost darovací smlouvy, za účasti Ing. P. B., zastoupeného Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Kmochova č. 517/2, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 315/95, o dovolání žalované 2) a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012 č. j. 21 Co 153/2012-297, takto:

I. Řízení o dovolání žalované 2) a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2011 č. j. 9 C 315/95-251 se zastavuje.

II. Dovolání žalované 2) a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012 č. j. 21 Co 153/2012-297 se odmítají.

III. Žalobkyně, žalovaná 2) ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 10. 2011 č. j. 9 C 315/95-251 určil, že „darovací smlouva s věcným břemenem ze dne 8. 12. 1993 s povolením vkladu Katastrálním úřadem v Praze ke dni 23. 2. 1993, kterou manželé P. B. a M. B. darovali žalovaným, svým dcerám M. C. a P. S., dům se zast. pozemkem o výměře 111 m2 a s pozemkem o výměře 379 m2, vše zapsáno na LV pro k. ú. Suchdol, obec Praha, okres Praha, u Katastrálního úřadu v Praze, je vůči žalobkyni právně neúčinná“, a uložil žalovaným a vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně žalobkyni 6.620,- Kč a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 6“ 68,- Kč.

K odvolání žalovaných a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2012 č. j. 21 Co 153/2012-297 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „s tím, že datum darovací smlouvy je 8. 2. 1993“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti těmto rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podali žalovaní a vedlejší účastník dovolání. Dovolání žalované 1) soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 10. 2012 č. j. 9 C 315/95-335, které nabylo právní moci dne 13. 11. 2012, odmítl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované 2) a vedlejšího účastníka směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 občanského soudního řádu odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud České republiky řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], odmítl, neboť vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).

Dovolání žalované 2) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), protože soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 15. 1. 1999 č. j. 19 Co 615/98-50 zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 6. 1997 č. j. 9 C 315/95-32, kterým byla žaloba zamítnuta, z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a pro nedostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí o věci, aniž soud prvního stupně zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké tedy nepostačuje samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě jen to, že v řízení nebude prokázáno, že by žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistilo-li by se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3654/2011). Z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je též rozhodné, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

V posuzovaném případě odvolací soud při svém závěru, že k úspěšné obraně žalovaných proti odpůrčí žalobě podané proti nim žalobkyní nestačí, aby bylo prokázáno jejich tvrzení, že o dluhu svého otce P. B. vůči žalobci v době, kdy jim jejich rodiče darovali označené nemovitosti, nevěděli a že motivem darování byl nepříznivý zdravotní stav dárců, a že úspěšná obrana žalovaných by musela spočívat v „prokázání aktivního úsilí ke zjištění, jaká je finanční situace dárce, a zda má u třetích osob závazky, jejichž uspokojení by darováním mohlo být zmařeno“, z uvedených východisek vyplývajících z ustálené rozhodovací praxe soudů vycházel.

V souladu s ustálenou judikaturou soudů je i závěr odvolacího soudu, že žaloba byla u soudu prvního stupně podána (dne 26. 9. 1995) ve tříleté prekluzívní lhůtě uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku, a to i přes nesprávné označení žalobkyně v žalobě jako „Česká pošta, s. p., Odštěpný závod VAKUS Praha, Praha 5, Holečkova 10, zkratka ČP VAKUS Praha“, které postrádalo uvedení sídla právnické osoby a které proto bylo vadou podání, jež byla postupem podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu odstraněna, aniž by z hlediska dodržení uvedené lhůty pro podání žaloby bylo významné, že se tak stalo až po více než třech letech od uzavření darovací smlouvy ze dne 8. 2. 1993 (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997 sp. zn. Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2013

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru