Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3660/2007Usnesení NS ze dne 29.01.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3660.2007.1
Dotčené předpisy

§ 229 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 230 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ ...

více

přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3660/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po F. A., zemřelém, za účasti 1) J. A., 2) F. A., obou zastoupených, advokátkou, 3) J. S., zastoupené advokátkou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3076/2002, o dovolání J. A. a F. A. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2007, č.j. 24 Co 383/2006-157, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodní soud pro Prahu 4 ze dne 29. května 2006, č.j. 34 D 3076/2002-139, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po F. A., zemřelém (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 10.12.2002, č.j. 34 D 3076/2002-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. V. K., notář v P. (§ 38 o.s.ř.).

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29.5.2006, č.j. 34 D 3076/2002-139, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou J. A., částkou 1.569.843,40 Kč; současně rozhodl, že z tohoto majetku připadají do dědictví po zůstaviteli věci a jiné majetkové hodnoty v usnesení popsané, včetně pohledávky dědiců vůči pozůstalé manželce z titulu vypořádání majetku ve společném jmění manželů ve výši 677.398,40 Kč, a pozůstalé manželce připadají věci a jiné majetkové hodnoty v usnesení rovněž popsané, včetně „členského podílu u bytového družstva D. Z.,“. Vycházel z toho, že „sdělením ze dne 16.5.2005 D. Z. bytové družstvo uvedlo, že členkou družstva je od 9.6.1994 J. A., dokument dohodu o převodu členských práv a povinností družstvo obdrželo dne 20.11.2002“; že „na č.l. 69 spisu se nachází dohoda o převodu členských práv mezi převodcem F. A. (zůstavitelem) a nabyvatelem F. A. (synem zůstavitele) sepsaná advokátem dne 18.10.2002 za účasti J. A. (manželky zůstavitele), která vyjádřila souhlas s tímto převodem“; že „tato dohoda měla nabýt platnosti dnem podpisu a účinnosti téhož dne, nejdříve však dnem doručení bytovému družstvu“; že „na první straně listiny je vyznačeno doručení 20.11.2002 a nečitelný podpis“; že „soud ustanovil znalce k vypracování posudku o ceně členského podílu v bytovém družstvu D. Z. a znalec ji určil posudkem č. 1545/05 z 25.9.2005 na 1.331.960,- Kč“; že „manželka a syn zůstavitele namítali, že doložka o doručení družstvu dne 20.11.2002 je chybná, k doručení došlo dne 20.10.2002, uznali však, že se synem zůstavitele nebyla uzavřena nájemní smlouva a že nájemné platí nadále manželka zůstavitele“; že „D. Z. bytové družstvo v průběhu dědického řízení změnilo své stanovisko a uvedlo, že došlo k administrativní chybě u záznamu doručení dohody o převodu členských práv a povinností z 18.10.2002 a že tato dohoda byla předána představenstvu dne 20.10.2002“; že „za situace, kdy členkou družstva byla J. A., musela být i převodcem členských práv a povinností v družstvu podle § 230 obchodního zákoníku a nestačí její souhlas s dohodou o převodu členství, kterou uzavřel společný člen družstva, proto předložená dohoda o převodu členských práv a povinností nemohla po formálně – právní stránce vyvolat účinek, převod členských práv a povinností v bytovém družstvu za života zůstavitele“ .

K odvolání J. A. a F. A. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2007, č.j. 24 Co 383/2006-157, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že podle předložené dohody o převodu členských práv a povinností nemohly nastat zamýšlené právní účinky, tj. převod členských práv a povinností v bytovém družstvu D. Z. na pozůstalého syna F. A.“; že „má-li dojít k převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu vyplývající ze společného členství v družstvu, je nezbytné, aby převod byl učiněn oběma společnými členy bytového družstva“; že „z dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu vyplývá, že ji jako převodce uzavřel zůstavitel – člen družstva F. A. a manželka J. A. dala pouze souhlas s touto dohodou“; že „i když její písemný souhlas je uveden bezprostředně za projevem vůle F. A., není možné jej pokládat za její výslovný projev vůle směřující k převodu členského podílu“; že „je tedy na místě závěr, že pozůstalá manželka neučinila právní úkon, jehož následkem by byl převod členských práv a povinností v bytovém družstvu na nabyvatele uvedeného v této smlouvě“; že „závěr soudu prvního stupně, podle něhož předložená dohoda nemohla vyvolat právní účinky v podobě platného převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ve smyslu § 230 obch. zák., je proto zcela na místě“; že, „je-li k uzavření dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu § 230 obch. zák. legitimován člen družstva a dohodu uzavřel pouze jeden ze společných členů, je dohoda absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 230 obch. zák“; že, „je-li v dané věci nepochybné, že zůstavitel a pozůstalá manželka byli společnými členy bytového družstva a za života zůstavitele nedošlo k platnému převodu členských práv a povinností na jinou osobu, členský podíl a členství v bytovém družstvu se po jeho úmrtí omezil pouze na osobu pozůstalé manželky v souladu s ustanovením § 707 odst. 2 obč. zák.“; že „v rámci vypořádání společného jmění manželů tedy připadne do dědictví po zůstaviteli pohledávka za pozůstalou manželku ve výši jedné poloviny hodnoty členského podílu v bytovém družstvu“.

Proti tomuto usnesení podali J. A. a F. A. dovolání. Namítají, že „odvolací soud řešil právní otázku ohledně dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ze dne 18.10.2002 v rozporu s ustanovením § 34 a § 35 obč. zák.“; že „na listině označené jako dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu D. Z. ze dne 18.10.2002 učinila manželka zůstavitele zcela zřetelně a nepochybně právní úkon mající za následek převod členských práv a povinností v bytovém družstvu na nabyvatele – syna zůstavitele“; že „odvolací soud svým ryze formálním postupem opomněl přihlédnout ke skutečné vůli manželky zůstavitele a nechránil dobrou vůli syna zůstavitele“; že „tvrzená vůle manželky zůstavitele není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě“; že „odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03, který varuje před libovůlí a zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“; že „v projednávané věci racionální argumentace soudu zcela absentuje“; že „manželka zůstavitele opakovaně a důrazně uvádí, že obsahem její vůle v dohodě o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu bylo převést členská práva a povinnosti v družstvu na syna zůstavitele a právní úkon jí učiněný vyvolal právní účinky v podobě platného převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ve smyslu § 230 a dohodu tak uzavřeli oba členové družstva“. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení)ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

J. A. a F. A. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle ustanovení § 229 odst. 1 věty první obch.zák. členská práva a povinnosti může člen převést na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují.

Podle ustanovení § 230 obch.zák. převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru dovolatelů - k závěru, že spornou dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu neuzavřela pozůstalá manželka J. A., s odůvodněním shora citovaným, nemůže usnesení odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud však v projednávané věci řešil také právní otázku důsledků okolnosti, že dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřel pouze jeden z manželů společných členů družstva (§ 230 obch.zák.). Protože dovolatelé namítají nesprávné vyřešení této otázky a protože odvolací soud tuto otázku vyřešil jinak, než jak je posuzována v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.1.2009, sp.zn. 31 Cdo 855/2008) a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl rovněž k závěru, že dovolání J. A. a F. A. je opodstatněné.

Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (srov. § 145 odst. 2 a 3 obč.zák.).

Běžné věci, týkající se společného nájmu bytu, může vyřizovat každý ze společných nájemců. V ostatních věcech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný (§ 701 odst. 1 obč. zák.). Ze společného členství v družstvu jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§ 703 odst. 2 obč. zák.).

Podle ustanovení § 40a obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 1 obč.zák. i podle § 701 odst. 1 obč.zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40 obč.zák.). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Převod práva společného nájmu bytu manžely je nikoliv běžnou věcí, týkající se společného nájmu bytu; současně jde o úkon, ze kterého jsou oba manželé oprávněni a povinni nerozdílně, a to i v případě, že byl učiněn jen jedním z nich. Jestliže byl tento převod, učiněn bez souhlasu druhého manžela, je relativně neplatným úkonem podle § 40a obč. zák.; nikoli právním úkonem neplatným absolutně (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.1.2009, sp.zn. 31 Cdo 855/2008).

Vzhledem k tomu, že není pochyb o tom, že se J. A. neplatnosti posuzovaného právního úkonu nedovolala, vyplývá z výše uvedeného, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

K poukazu dovolatelů na nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.5.2004, sp.zn. III.ÚS 258/03, je na místě dodat, že soudy v dané věci při posouzení sporného právního úkonu zjevně nepřehlédly ani okolnosti související s předložením posuzované dohody bytovému družstvu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru