Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 366/2002Usnesení NS ze dne 22.10.2002Náležitosti žaloby. Vady podání. Vada v označení žalovaného. Označení státu. Organizační složka státu. Podmínky řízení. Způsobilost být účastníkem řízení.

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.366.2002.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000 Sb.

§ 3 odst. 2 předpisu č. 219/2000 Sb.

§ 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 79 o...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 22/03


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 366/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Š. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Nejvyššímu kontrolnímu úřadu v Praze 7, Jankovcova č. 63, o 483.865,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 29/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2001 č.j. 17 Co 480/2001-31, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 8.3.2001 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě platu za dobu od 1.2.1998 do 31.3.1999 a od 1.7.2000 do 28.2.2001 celkem 483.865,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu dal dne 6.10.1997 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zák. práce, že žalobce platnost této výpovědi napadl žalobou, která je projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 132/97, a že řízení o této věci dosud nebylo pravomocně skončeno. Protože oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, má žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce. Žalobce požaduje tuto náhradu s výjimkou období od 1.4.1999 do 30.6.2000, kdy byl zaměstnán u Úřadu pro s. i. s. Jako žalovaného v žalobě označil \"Nejvyšší kontrolní úřad, Jankovcova 63, 170 00 Praha 7\".

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 10.5.2001 č.j. 26 C 29/2001-17 řízení zastavil a rozhodl, že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 19.360,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalobcem označený žalovaný Nejvyšší kontrolní úřad je ode dne 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., organizační složkou České republiky, \"není právnickou osobou a nemá vlastní právní subjektivitu\"; způsobilost mít práva a povinnosti a \"způsobilost před soudem samostatně jednat jako účastník řízení\" má ve věcech Nejvyššího kontrolního úřadu Česká republika. Protože nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení muselo být podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaveno.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.8.2001 č.j. 17 Co 480/2001-31 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že Nejvyšší kontrolní úřad se stal stejně jako jiné \"státní orgány\" dnem 1.1.2001 organizační složkou státu (České republiky) a že proto není samostatnou právnickou osobou a nemá vlastní právní subjektivitu; \"jedinou správnou možností\" je od 1.1.2001 označit za účastníka řízení Českou republiku spolu \"s označením ústředního orgánu, jehož se spor týká\". Vzhledem k tomu, že žalobce označil za účastníka řízení \"ústřední orgán\", který ke dni podání žaloby neměl \"samostatnou právní subjektivitu\", nebyla splněna podmínka řízení, jejíž nedostatek nelze odstranit. Námitku žalobce, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost podle ustanovení § 5 a § 43 o.s.ř., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podání žaloby proti \"účastníku, který nemá právní subjektivitu\", není vadou podání, kterou by bylo možné odstranit podle ustanovení § 43 o.s.ř., a že poučení o tom, jaký subjekt má podle zákona způsobilost být účastníkem řízení a který subjekt má být v žalobě označen správně jako žalovaný, je poučením hmotněprávním, které \"zásadně přesahuje mantinely procesní poučovací povinnosti vyplývající z ustanovení § 5 a § 43 o.s.ř.\". K názoru žalobce, že \"tento spor je jen logickým pokračováním několika sporů již probíhajících\", odvolací soud uvedl, že to \"nic nemění na tom, že žalobce podal dne 8.3.2001 nový samostatný návrh na zahájení řízení (žalobu), jenž musí obsahovat všechny náležitosti řádného podání a u něhož soud musí zcela samostatně (nezávisle na jiných řízeních) zkoumat splnění všech podmínek řízení\". Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastavil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Namítá v první řadě, že v žalobě sice \"nepřesně-neúplně\" označil žalovaného jako Nejvyšší kontrolní úřad, že však soudy obou stupňů pochybily, když \"tuto původní nepřesnost-neúplnost\" v označení žalovaného vyhodnotily jako neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a když nedaly žalobci možnost tento nedostatek napravit. V projednávané věci měl být žalovaný správně označen - jak vyplývá z ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. - jako \"Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad\". Protože žalobce původně označil za žalovaného pouze \"příslušný státní orgán, který za stát jedná\", a protože soudy věděly, že \"na straně žalované nestojí osoba bez právní subjektivity, ale že osoba žalovaná je pouze neúplně označena\", měl soud prvního stupně podle ustanovení § 5 a § 43 o.s.ř. žalobce nejprve vyzvat \"k doplnění, resp. upřesnění-opravě označení žalovaného, poučit jej, jakým způsobem má toto doplnění provést, určit mu k tomu lhůtu a v neposlední řadě jej poučit také o následcích marného uplynutí této lhůty\". Uvedeným způsobem nebylo postupováno a odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalobce ve svém odvolání opravil a doplnil \"nepřesné-neúplné\" označení žalovaného \"o konkrétní stát - o Českou republiku\", za kterou Nejvyšší kontrolní úřad jako organizační jednotka státu jedná. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší kontrolní úřad navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že podle zákona č. 219/2000 Sb. nemá jako organizační složka státu \"právní subjektivitu\", že s touto skutečností občanský soudní řád spojuje nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení a že takovýto nedostatek podmínky řízení nelze odstranit. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani dovolatelem tvrzené porušení povinnosti soudu poučit účastníka o jeho procesních právech podle ustanovení § 5 o.s.ř., neboť pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení může soud jedině řízení zastavit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Nejvyšší kontrolní úřad je - jak výslovně uvádí ustanovení § 3 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. § 3 odst.2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); protože ani zákon nepřiznává Nejvyššímu kontrolnímu úřadu způsobilost být účastníkem řízení, není způsobilým účastníkem občanského soudního řízení.

Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).

Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje \"označení státu a příslušného státního orgánu, který za stát před soudem vystupuje\". Uvedená dikce vystihuje situaci, jaká tu byla před přijetím zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a zákona č. 155/2000 Sb., který se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Ode dne účinností těchto zákonů (tj. od 1.1.2001) je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka. I když uvedené změny v právní úpravě nebyly výslovně promítnuty do znění ustanovení § 79 odst.1 o.s.ř. (k tomu došlo až zákonem č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, který nabude účinnosti dnem 1.1.2003), je třeba dovodit, že již od 1.1.2001 se stát v žalobě uváděl \"označením státu a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje\".

Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.

Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).

Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za žalovaného \"Nejvyšší kontrolní úřad, Jankovcova 63, 170 00 Praha 7\". Uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdil žalobce ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř.

Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označil-li žalobce za žalovaného Nejvyšší kontrolní úřad, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházel z předpokladu (z právního názoru), že Nejvyšší kontrolní úřad je subjekt, který je povinen jeho nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobce k tomu, že v žalobě označil žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 8.3.2001, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy při svém rozhodování věděly, že Nejvyšší kontrolní úřad jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že žalobce měl - chtěl-li, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako \"Českou republiku - Nejvyšší kontrolní úřad\". O tomto svém závěru však neměly povinnost žalobce poučit, neboť by nešlo - jak správně uvedl odvolací soud - o poučení o jeho procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobce je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné.

Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že Nejvyšší kontrolní úřad stejně jako jiná organizační složka státu nemá způsobilost být účastníkem řízení; je-li nepochybné, že žalobce označil v žalobě za účastníka řízení jen organizační složku státu, soud řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. zastaví.

Důvodná není ani námitka žalobce, že by ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně \"opravil a doplnil nepřesné-neúplné označení žalovaného o konkrétní stát - o Českou republiku\". Za situace, kdy - jak uvedeno již výše - označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl řízení jako žalovaný účastnit, by bylo možné uvedené označení \"opravit\" jen tehdy, kdyby v něm došlo k chybě v psaní nebo k jiné zřejmé nesprávnosti. Nic takového však žalobce v řízení před soudy (a ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně) neuvedl. Považoval-li žalobce v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně za žalovaného Českou republiku - Nejvyšší kontrolní úřad, vycházel přitom - jak je nepochybné z obsahu odvolání - z právního názoru, že Česká republika - Nejvyšší kontrolní úřad je procesním a právním nástupcem žalovaného Nejvyššího kontrolního úřadu. Uvedený právní názor je ovšem - jak správně dovodil odvolací soud - chybný, neboť Nejvyšší kontrolní úřad přestal být právnickou osobou dnem 1.1.2001, žaloba v této věci byla podána u soudu dne 8.3.2001 a procesní nástupnictví nastává podle ustanovení § 107 odst.1 o.s.ř. jen tehdy, jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení po zahájení řízení.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2002

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru