Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 363/2002Rozsudek NS ze dne 14.11.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.363.2002.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 1 předpisu č. 2/1991 Sb.

§ 16 odst. 1 předpisu č. 2/1991 Sb.

§ 26 odst. 1 předpisu č. 2/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 363/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. I. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Speciální školy a Učiliště se sídlem v K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 177/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. února 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. června 2001, č.j. 16 C 177/98-78, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. února 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21.června 2001, č.j. 16 C 177/98-78, se zastavuje.

II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 14. 9. 1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí pro závažné porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně ve dnech od 28. 8. 1998 do 11. 9. 1998 odmítla konat přímou vyučovací činnost stanovenou pedagogickým pracovníkům v příloze nařízení vlády č. 68/1997 Sb. a další práce, které vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy na školách a školských zařízeních, a že neuposlechla nařízení ředitele školy z 27. 8. 1998 k nástupu na pracoviště a plnění pracovních úkolů vyplývajících z pracovní smlouvy. Ve výpovědi dále uvedl, že „neplnění pracovních povinností nelze ospravedlňovat stávkou, neboť ta vzhledem k ustanovení Hlavy čtvrté Čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod neslouží k ochraně hospodářských, sociálních a kulturních práv“, a že „stávkou nelze vymáhat, kdo bude nebo nebude ředitelem školy, neboť jeho jmenování a odvolání je upraveno zvláštními zákonnými předpisy“.

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998 je neplatná a že pracovní poměr trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že uvedená výpověď je nekonkrétní (není v ní uvedeno, „jaké úkoly odmítla plnit a jaká opatření bylo nutno přijmout“) a že je navíc účelová; tvrdí, že na pracovišti byla, účastnila se však stávky, a že žalovaný, ačkoliv nesouhlasil s jednáním žalobkyně jako účastníka stávkové pohotovosti a následně stávky, nepodal „žalobu proti stávce jako neoprávněné“.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. 4. 1999, č. j. 16 C 177/98-26, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dne 14. 9. 1998 je neplatná, a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel z toho, že dopis žalovaného ze dne 14. 9. 1998 splňuje formální náležitosti výpovědi z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, neboť je v něm „dostatečně vylíčeno, kdy a jakého jednání se žalobkyně dopustila, porušení jakých povinností je v tomto jednání spatřováno a jaký zákonný důvod výpovědi je z toho vyvozován“, a ze zjištění, že žalobkyně se zúčastnila stávky vyhlášené odborovou organizací pracovníků žalovaného ve dnech 28. 8. 1998 až 17. 9. 1998 a že v těchto dnech nevykonávala pracovní činnost podle pracovní smlouvy. Soud prvního stupně, zabývaje se dále „zkoumáním dopadů vyhlášení stávky na posuzování neplnění pracovních povinností zaměstnanci“, s odkazem na Listinu základních práv a svobod (Čl. 27 odst. 4) aplikoval zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a dovodil, že stávka, která byla vyhlášena nikoliv v souvislosti s vyjednáváním o kolektivní smlouvě, ale jako výraz nesouhlasu s odvoláním ředitelky žalovaného a na její podporu, „se jeví“ jako nezákonná. Protože se však žalovaný u příslušného krajského soudu (§ 9 odst. 2 písm. f) o.s.ř., § 21 zákona č. 2/1991 Sb.) nedomáhal rozhodnutí o nezákonnosti stávky, nelze podle názoru soudu prvního stupně v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru otázku zákonnosti stávky řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Proto soud prvního stupně posoudil účast žalobkyně ve stávce jako omluvenou nepřítomnost v zaměstnání a uzavřel, že neplnění pracovních povinností žalobkyní během stávky nelze považovat za hrubé porušení pracovní kázně, které by mohlo být důvodem výpovědi z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 1999, č. j. 24 Co 516/99-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že po skutkové stránce neposuzoval opodstatněnost důvodů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998, jakož i nesprávnost jeho závěru, že „při neexistenci právní úpravy stávky nesplňující charakter takovéto stávky je namístě použití zákona č. 2/1991 Sb.“, a že „o určení nezákonnosti stávky měl žalovaný podat návrh u příslušného krajského soudu“. I když rovněž dovodil, že stávka, které se žalobkyně zúčastnila, nebyla stávkou ve smyslu zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, zdůraznil, že v České republice upravují stávku i další právní předpisy a mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněný „ve vyhl. č. 120/1976 Sb.“, Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat, uveřejněná ve „vyhl. č. 489/1990 Sb.“, a Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat, uveřejněná ve „vyhl. č. 470/1990 Sb.“). Vzhledem k tomu, že důvodem posuzované výpovědi z pracovního poměru nebyla účast žalobkyně ve stávce, ale neplnění pracovních povinností v době stávky, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby se zabýval oprávněností tvrzení, že žalobkyně ve výpovědi uvedených dnech odmítla konat přímou vyučovací činnost a další práce, a aby po doplnění dokazování v naznačeném směru zvážil, zda tímto způsobem závažně porušila pracovní kázeň, jak předpokládá ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Protože žalobkyně odůvodňuje svou nečinnost na pracovišti účastí na stávce, uložil dále soudu prvního stupně, aby předběžně posoudil, zda se jednalo o stávku přípustnou (podle ústavního práva, případně citovaných mezinárodních norem), jaké byly její cíle, a aby se zabýval i tím, jaká jednání stávce předcházela, jak byla stávka vyhlášena, jaká jednání mezi stávkujícími a zaměstnavatelem proběhla, zda a jaké byly vytvořeny podmínky pro zmírnění dopadu stávky na společnost a jaký dopad stávka způsobila.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. 6. 2001, č.j. 16 C 177/98-78, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 7.450,- Kč „na účet právního zástupce žalovaného“. Poté, co dokazování doplnil a co se ve smyslu pokynů odvolacího soudu zabýval zkoumáním okolností a dopadů vyhlášení stávky a posouzením, zda se nejednalo o stávku nezákonnou, či zda nebyly nezákonné některé její důsledky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stávka, které se žalobkyně v době od 27. 8. do 17. 9. 1998 účastnila, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců žalovaného, ale stávkou za prosazení personálních požadavků, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu citovaných právních předpisů a mezinárodních smluv, a že účastí v takové stávce nelze omlouvat neplnění pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy. Dovodil proto, že žalobkyně se odmítáním plnění pracovních povinností uvedených ve výpovědi z pracovního poměru dopustila porušení pracovní kázně a že výpověď, kterou jí žalovaný podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dal, je platná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč „na účet právního zástupce žalovaného“. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že bezprostředním důvodem k vyhlášení nejprve stávkové pohotovosti a posléze i stávky, bylo odvolání bývalé ředitelky žalovaného Mgr. H. T. a jmenování PaeDr. P. T. na její místo, a že stávka, které se žalobkyně zúčastnila, nebyla stávkou na obranu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců žalovaného, když šlo o prosazování personálních požadavků stávkujících. K námitkám žalobkyně v odvolání připomněl, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána nikoliv pro samotnou účast ve stávce, ale pro neplnění pracovních povinností neomluvitelné účastí ve stávce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti „rozhodnutí Okresního soudu v Kladně 16 C 177/98“ (správně rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15.2.2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. 6. 2001, č.j. 16 C 177/98-78), podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§ 238 odst. 2 písm. b), resp. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.“. Jinou vadu řízení spatřuje v tom, že „o zákonnosti stávky rozhodoval nepříslušný soud a přitom o toto rozhodnutí opíral své rozhodnutí ve věci jak prvoinstanční, tak odvolací soud“. Se skutkovými zjištěními nesouhlasí proto, že „bylo dokazováno a dokázáno, že stávka měla charakter stávky za hospodářské a sociální zájmy zaměstnanců, byť označeny byly ve stávkovém prohlášení zejména příčiny (odvolání bývalého a jmenování nového vedení zaměstnavatele) a nikoli projevy takového stavu“. Podle dovolatelky při neexistenci jiné zákonné úpravy stávky než zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, měly soudy analogicky tuto úpravu použít i při posuzování zákonnosti stávky v této věci; tomu podle ní nasvědčuje i to, že důvodem pro určení, že stávka je nezákonná, je také skutečnost, že byla vyhlášena nebo zahájena z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 16 zákona č. 2/1991 Sb. O zákonnosti stávky však rozhodoval nepříslušný soud. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že stávka byla prohlášena, že se jí žalobkyně zúčastnila, že žalovaný o tom věděl a sám stávkujícím určil místo pobytu na pracovišti v době stávky, je výpověď neplatná (účast na stávce v době před právní mocí rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky se posuzuje jako omluvená nepřítomnost v zaměstnání - § 22 zákona č. 2/1991 Sb.). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 2001, č.j. 16 C 177/98-57, „celý“ a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, č. j. 24 Co 362/2001-83, „celý“ zrušil, aby věc vrátil „k vlastnímu“ projednání Okresnímu soudu v Kladně a aby „zrušil i usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 516/99-37 ze dne 15. prosince 1999“.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako bezdůvodné „odmítnuto“, neboť dovoláním napadená rozhodnutí netrpí žádnými právními vadami a jejich odůvodnění jsou „právně erudovaná a nezpochybnitelná“. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že na posuzovaný případ nelze aplikovat zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákoníkem práce a že je platným úkonem.

Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. 6. 2001, č.j. 16 C 177/98-78, vydaný v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 2001, č.j. 16 C 177/98-57, ve znění usnesení ze dne 21. 6. 2001, č.j. 16 C 177/98-78, zastavil (§ 243c odst. 1, § 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2001, č.j. 24 Co 362/2001-83, věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatelka v první řadě namítá, že stávka vyhlášená dnem 28.8.1998 odborovou organizací zaměstnanců žalovaného měla být z hlediska její souladnosti se zákonem (zákonnosti) posuzována buď přímo, nebo analogicky podle zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (dále též jen „zákon“). S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.

Právo na stávku je v českém právním řádu zakotveno v ustanovení článku 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále jen „Listina“), podle kterého právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Právo na stávku zaručuje také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, zveřejněný vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., podle jehož článku 8 odst. 1 písm. d) státy smluvní strany Paktu se zavazují zajistit právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země. Právo na stávku lze dovodit rovněž z Úmluvy o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat přijaté Mezinárodní organizací práce dne 9. 7. 1948 pod č. 87, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 489/1990 Sb., a Úmluvy o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat přijaté dne 1. 7. 1949 pod č. 98, uveřejněné sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 470/1990 Sb.

Ustanovení článku 41 odst. 1 Listiny dále stanoví, že práv uvedených mimo jiné v čl. 27 odst. 4 a čl. 28 až 31 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonné podmínky pro uplatnění práva na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (srov. § 16 až § 26 zákona). Z ustanovení § 1 zákona, podle něhož zákon upravuje kolektivní vyjednávání mezi příslušnými orgány odborových organizací a zaměstnavateli, za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy, ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 zákona jasně vyplývá, že právní úprava stávky v ustanovení § 16 až § 26 zákona je použitelná toliko pro stávky, které jsou vyhlášeny jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Námitky dovolatelky, že o zákonnosti stávky vyhlášené odborovou organizací pracovníků žalovaného ve dnech 28. 8. 1998 až 17. 9. 1998 (která nesouvisela s kolektivním vyjednáváním) má být rozhodováno podle zákona č. 2/1991 Sb. (§ 21 zákona) a že proto soudy rozhodovaly v této věci bez podání návrhu na zahájení řízení, nemohou obstát.

Uvedené však neznamená, že právo na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích citovaného zákona. Nelze přehlédnout, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Uvedený základní princip pro posuzování dovolenosti chování v poměrech českého právního řádu nutno aplikovat i při posuzování otázky zákonnosti (legálnosti) stávky konané mimo rámec zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného (zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno.

Aby bylo možno učinit závěr o tom, že se v konkrétním případě jedná o realizaci práva na stávku ve smyslu ustanovení článku 27 odst. 4 Listiny, je nezbytné posoudit, zda se jedná o stávku, na kterou citované ustanovení dopadá. Již z názvu Hlavy čtvrté Listiny „Hospodářská, sociální a kulturní práva“ se podává, kterého okruhu práv se stávka má týkat. Články 26 až 30 Listiny se zabývají právy souvisejícími s „právem na práci“. Článek 27 Listiny pak blíže rozvádí práva souvisící s právem sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Právě v této souvislosti je v odst. 4 článku 27 Listiny zakotveno právo na stávku. Z uvedeného je možno učinit závěr, že právo na stávku má být realizováno v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Tento charakter práva na stávku zároveň znamená, že subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory).

Protože výkonem práva na stávku se rozumí především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo i nemateriální) újmu (škodu), přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované (očekávané), lze dále dovodit, že stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou k ústupkům přimět, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob.

Je-li u zaměstnavatele vyhlášena stávka, z logiky věci vyplývá, že pro pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem, který se stávky zúčastní, a zaměstnavatelem platí jiná hlediska než v době mimo stávku. Smyslem stávky je totiž vyvíjet nátlak na zaměstnavatele (mimo jiné i odmítáním vykonávat sjednanou práci). Proto nelze dost dobře (při respektování práva na stávku) požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržování všech povinností, jak vyplývají zejména z pracovní smlouvy a z ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce. Jestliže se však zaměstnanec nechová způsobem, který se při stávce předpokládá (např. tím, že v rozporu s prohlášeným způsobem stávky pracuje, nebo se chová způsobem, který řádnému vedení stávky neodpovídá, případně mu přímo odporuje), uvedená výjimka, vyplývající z realizace Listinou zaručeného práva na stávku, neplatí; ochrany požívá jen chování, které vyplývá (je důsledkem) z přímé realizace práva na stávku.

K právu na stávku nepochybně patří, aby zaměstnanci nebylo bráněno účastnit se stávky, ale též povinnost nikoho k účasti na stávce nedonucovat, jakož i oprávnění stávkujících vysvětlovat smysl a cíle stávky především osobám stávkou dotčeným (zaměstnavateli, osobám závislým na práci stávkujících, veřejnosti). I toto právo musí však být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, jej neopravňuje k tomu, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že v době, kdy se měla žalobkyně dopustit jednání, jež je jí vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 9. 1998 (ve dnech 28. 8. až 11. 9. 1998 odmítla konat přímou vyučovací činnost a neuposlechla příkazu ředitele školy ze 17. 8. 1998 k nástupu na pracoviště a plnění pracovních úkolů), byla u žalovaného vyhlášena stávka.

Protože mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně v době zmíněné stávky nepracovala, zabýval se správně odvolací soud (stejně jako soud I. stupně) otázkou, zda se jednalo o stávku legální (zda byla vyhlášena k tomu oprávněným subjektem při prosazování hospodářských a sociálních práv). Shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že bezprostředním důvodem k vyhlášení nejprve stávkové pohotovosti a posléze i stávky bylo odvolání bývalé ředitelky žalovaného Mgr. H. T. a jmenování PaeDr. P. T. na její místo [„1) Okamžité odstoupení Dr. P. T. z funkce ředitele VaSŠaŠZ K. 2) Návrat H. T. a její oficielní jmenování MŠMT do funkce ředitelky VaSŠaŠZ K.“], a že proto stávka, které se žalobkyně zúčastnila, nebyla stávkou na obranu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců žalobkyně - šlo o prosazování personálních požadavků stávkujících. Tyto závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje, vyplývají logicky ze zjištění, jež byla v řízení učiněna o požadavcích, pro něž byla stávka vyhlášena. Námitky žalobkyně, že důvodem stávky byly „existenční obavy“ stávkujících, obracejí časovou posloupnost událostí. Nejprve totiž byla stávka vyhlášena (nikoli pro „existenční obavy“) a teprve poté, co byla neúspěšná vyjednávání mezi stávkujícími a žalovaným a žalovaný vyvíjel na stávkující nátlak, jehož cílem bylo přimět je k plnění pracovních úkolů, přicházejí stávkující s tvrzením o „existenčních obavách“. Proto dovolací soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že „existenční obavy stávkujících“ jako důvod stávky nebyly prokázány, když sama žalobkyně vypověděla, že „od nikoho z vedení neslyšela, že by s ní dále nepočítali“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud při svém rozhodování vázán, správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl.

Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky [srov. její ustanovení § 10 odst. 3, § 7 písm. c) a § 18 odst.1] vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 2.575,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. listopadu 2002

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru