Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3621/2012Usnesení NS ze dne 18.10.2013

HeslaNáhrada za ztrátu na výdělku
Nemoc z povolání
Změna poměrů
Znalecký posudek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3621.2012.1
Dotčené předpisy

§ 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006

§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 218 písm. c) o. s. ř. ve znění ...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4015/13
soudce zpravodaj JUDr. Ivana Janů


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3621/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, se sídlem v Bruntále, Jesenická č. 5, proti žalovanému DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 000 02 739, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 51/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2012 č. j. 16 Co 161/2011-211, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.2007 do 31.12.2009 částku 656.358,- Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že pracoval u právního předchůdce žalovaného, státního podniku RD Jeseník, od roku 1970 jako dělník a jako horník-razič. Ke dni 3.12.1990 mu byla zjištěna nemoc z povolání – vazoneuróza, a z tohoto důvodu mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku až do 30.6.2007. Tehdy došlo na základě znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové zpracovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 104/2001, k zastavení výplaty z důvodu podstatné změny poměrů. Ze závěrů znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., který si žalobce nechal následně zpracovat, ale vyplynulo, že ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 zák. práce nedošlo, a že tedy jeho nárok na náhradu mzdy v červenci roku 2007 nezanikl.

Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 10.3.2011 č.j. 4 C 51/2008-141 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit žalovanému částku 3.565,- Kč a České republice – Okresnímu soudu v Jeseníku částku 12.100,- Kč. Ve věci samé dospěl na základě nově zpracovaného znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové k závěru, že podstatnou a převažující příčinou toho, proč žalobce nemůže vykonávat práci horníka–raziče, jsou nikoli stále trvající nemoc z povolání, ale onemocnění obecné povahy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.4.2012 č.j. 16 Co 161/2011-211 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu jej změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, žalobci uložil zaplatit žalovanému 2.887,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení, a vyslovil, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu „že se v řízení před soudem prvního stupně objevily dva znalecké posudky s odlišnými závěry, bylo třeba odstranit rozpory v těchto znaleckých posudcích, a proto odvolací soud nechal v rámci odvolacího řízení vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví – posudkového lékařství Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Protože znalecký ústav dospěl k závěru, že žalobce vyřazuje z výkonu práce v dole toliko nemoc z povolání, a „ztotožnil se tedy se stanoviskem Doc. H.“, přistoupil odvolací soud ke konfrontaci znalců, a po obsáhlém zhodnocení znaleckých posudků dovodil, že poměry žalobce se od roku 1990, kdy onemocněl nemocí z povolání, ve srovnání s rokem 2007 změnily, neboť žalobce onemocněl dalšími nemocemi obecné povahy, které nemají souvislost s nemocí z povolání. I kdyby žalobce netrpěl nemocí z povolání, nemohl by podle názoru odvolacího soudu pro obecná onemocnění - především pro chronicko-obstrukční plicní nemoc a Raynaudrův syndrom dolních končetin - po 1.7.2007 nadále pracovat v dole. Za těchto okolností není dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou – ztrátou na výdělku – jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že se jeho zdravotní stav podstatným způsobem změnil oproti stavu, kdy bylo rozhodováno o jeho ztrátě na výdělku, nemá oporu v provedeném dokazování. Stanoviska MUDr. Hrnčíře i znaleckého ústavu jsou v naprostém rozporu se stanoviskem znalkyně MUDr. Kotasové, a ani z ústního vyjádření zástupce znaleckého institutu nelze dovodit takový závěr, který činí krajský soud. Žalobce dovozoval, že v hodnocení důkazů provedeném odvolacím soudem je z hlediska závažnosti, pravdivosti, a zákonnosti, logický rozpor, a že hodnocení provedených důkazů je v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení § 132 o.s.ř. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, bylo nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, a nové poměry poškozeného. Odvolací soud tak sice učinil, avšak podle názoru žalobce dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému posouzení této změny. Závěr, že nemoc z povolání žalobce omezuje co do pracovního zařazení výrazně méně než následky obecných chorob nemá oporu ve znaleckém zkoumání, neboť obecné onemocnění musí být prokazatelně podstatnou a převažující příčinou omezení jeho pracovního potencionálu, což ze závěru znalkyně MUDr. Kotasové nevyplývá. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 243a odst.1 věty první o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2012 – srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]

I když žalobce v dovolání zejména uvedl, že „rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ [že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že „závěr obou soudů o podstatné změně poměrů na straně žalobce ve smyslu ust. § 202 odst. 1 zák. práce, tedy právní otázka pro rozhodnutí věci rozhodná má být dovolacím soudem posouzena jinak a v soudní praxi je řešena rozdílně“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že závěr o tom, že se žalobcův zdravotní stav změnil podstatným způsobem, „nemá oporu v provedeném dokazování“, že „v provedeném hodnocení důkazů je z hlediska závažnosti, pravdivosti a zákonnosti logický rozpor“ a že „hodnocení provedených důkazů je v rozporu se zásadami uvedenými v ust. § 132 o.s.ř.“) a podrobuje kritice postup, jakým k nim odvolací soud dospěl.

Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže žalobce v dovolání především polemizuje se závěry znaleckých posudků vyhotovených pro účely tohoto řízení a namítá, že se nesprávně přiklonil ke stanovisku znalkyně MUDr. Kotasové, že sice odvolací soud posuzoval otázku změny poměrů, avšak „dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému posouzení této změny“. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že na základě znaleckých závěrů MUDr. Kotasové nelze dospět k závěru, že u žalobce došlo ke změně poměrů ve smyslu ust. § 202 odst. 1 zák. práce“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněných nároků. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění o „příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou – ztrátou na výdělku - jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání“, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2013

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru