Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3434/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3434.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 508/20


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3434/2019-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40, proti žalované POLCARBO spol. s r.o., se sídlem v Karviné, Fryštátě, Karola Sliwky č. 621/5, IČO 62303970, zastoupené Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, o 655.484,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 104/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2019 č.j. 16 Co 1/2019-55, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomasze Pustówky, advokáta se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská č. 2014/40.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.4.2019 č.j. 16 Co 1/2019-55 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2003 sp.zn. 26 Cdo 390/2003). Pokud se tedy žalovaný na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. k žalobě nevyjádří a žaloba obsahuje všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok, učiní soud závěr o skutkovém stavu věci jen na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě a tento skutkový stav soud právně posoudí. Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2017 sp.zn. 21 Cdo 5875/2016). Při zkoumání existence podmínek pro vydání rozsudku pro uznání se soud musí zabývat (kromě dalších podmínek) i tím, zda vydání takového rozsudku není vyloučeno povahou věci či rozporem s právními předpisy kogentní povahy nebo jejich případným obcházením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.5.1998 sp.zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné pod č. 103 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, které zmiňuje i dovolatelka). Rozpor s kogentními právními předpisy by mohl bránit vydání rozsudku pro uznání např. kdyby žalobce žádal plnění, které podle zákona vůbec žádat nemůže, nebo plnění, které by převyšovalo zákonem pevně stanovenou (maximální) částku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2012 sp.zn. 30 Cdo 2617/2011 nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.7.2009 sp.zn. 25 Cdo 2462/2009).

Namítá-li žalovaná v dovolání, že odvolací soud rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoli žalobce „v rozporu s kogentními právními předpisy“ požadoval, aby do jeho průměrného výdělku rozhodného pro stanovení výše odstupného a náhrady za ztrátu na výdělku bylo zahrnuto „další plnění, které bylo žalobci vyplaceno třetí osobou na základě samostatné smlouvy sjednané mezi žalobcem a třetí osobou na náhradu nákladů žalobce spojených s jeho dopravou do místa zaměstnání z Polské republiky a zpět do místa bydliště a přechodným pobytem v ČR“, potom přehlíží, že to, za jakým účelem bylo žalobci vypláceno jí zmíněné „další plnění“ (jaký záměr byl mezi účastníky tímto plněním sledován, jaká v tomto směru byla vůle účastníků) představuje skutkové zjištění, ohledně něhož panuje mezi účastníky řízení neshoda. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byly splněny všechny podmínky fikce uznání nároku uvedené v ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř., nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že považoval skutková tvrzení obsažená v žalobě (mimo jiné, že sporné plnění ve skutečnosti představovalo mzdu žalobce za výkon práce u žalované) za prokázaná a že jen na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě tento skutkový stav právně posoudil v neprospěch žalované.

Z vyjádření žalované, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž do výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Ani v tomto směru však není dovolání žalované podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru