Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3410/2018Rozsudek NS ze dne 30.06.2020

HeslaVýklad projevu vůle
Úschova
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3410.2018.3
Dotčené předpisy

§ 185e o. s. ř. ve znění do 19.07.2009

§ 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013

čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3410/2018-757

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská č. 1716/54, proti žalovaným 1) Alba a. s. se sídlem v Praze 4 – Podolí, Levá č. 6/311, IČO 63998165, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská č. 1340/2, a 2) České straně sociálně demokratické se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Hybernská č. 1033/7, IČO 00409171, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, za účasti M. H., narozené XY, bytem v XY, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, zastoupené Mgr. Emanuelem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská č. 1716/54, a H-Holding AG se sídlem ve Steinhausenu, Hinterbergstrasse č. 26, Švýcarská konfederace, jako vedlejšího účastníka na straně žalované 1), zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská č. 1340/2, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 260/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2018 č. j. 30 Co 212/2017-658, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 13 C 260/2009-514 ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované 2) souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci, se odmítá.

II. Ve zbývající části výroku o věci samé se rozsudek městského soudu mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 13 C 260/2009-514 se ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované 1) souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci mění tak, že žalovaná 1) je povinna souhlasit s vydáním částky 16 807 042 Kč žalobci ze soudní úschovy přijaté od žalované 2) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. srpna 2000 č. j. Sd 58/2000-38 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 č. j. 24 Co 327/2000-129.

III. Žalovaná 1) a vedlejší účastník H-Holding AG jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14 200 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Emanuela Fuchse, advokáta se sídlem v Praze 2, Polská č. 1716/54.

IV. Žalovaná 1) a vedlejší účastník H-Holding AG jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici M. H. na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Emanuela Fuchse, advokáta se sídlem v Praze 2, Polská č. 1716/54.

V. Ve vztahu mezi vedlejší účastnicí M. H. na straně jedné a žalovanou 1) a vedlejším účastníkem H-Holding AG na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

VI. Ve vztahu mezi žalovanou 2) na straně jedné a žalobcem a vedlejší účastnicí M. H. na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2000 č. j. Sd 58/2000-38, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2001 č. j. 24 Co 327/2000-129, byla přijata na návrh žalované 2) jako složitele do úschovy částka 33 614 084 Kč pro příjemce advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, advokáta JUDr. Zdeňka Hájka a notáře V. H. (žalobce) z důvodu, že složitel má odůvodněné pochybnosti o tom, kterému z příjemců a v jakém rozsahu plnění náleží; usnesení nabylo (podle záznamu ve spise) právní moci dne 26. 3. 2001.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2003 č. j. 37 Sd 58/2000-184, potvrzeným (v případě výroků II a III, výrok I nebyl odvoláním napaden) usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003 č. j. 24 Co 100/2003-199, byl zamítnut návrh všech příjemců na vydání úschovy. Soudy dovodily, že se jedná o úschovu pro neznámého věřitele, a že proto k vydání úschovy je nutný také souhlas složitele. Protože složitel nesouhlasil s vydáním úschovy žádnému z příjemců, protože žalobce a advokát JUDr. Zdeněk Hájek nesouhlasili s vydáním úschovy žalované 1), které příjemce advokát JUDr. Zdeněk Altner postoupil svou pohledávku, a protože žalovaná 1) nesouhlasila s vydáním úschovy ostatním příjemcům, musel být návrh všech příjemců na vydání úschovy zamítnut.

Žalobce se žalobou podanou dne 20. 3. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal uložení povinnosti žalovaným souhlasit s tím, aby mu byla vydána z uvedené soudní úschovy částka 16 807 042 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 2. 5. 1997 uzavřel advokát JUDr. Zdeněk Altner se žalovanou 2) mandátní smlouvu a že téhož dne byla mezi JUDr. Zdeňkem Altnerem, žalobcem a advokátem JUDr. Zdeňkem Hájkem uzavřena dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě, která „postavila přistupující (H., Hájek) na úroveň prvního mandatáře Dr. Altnera“. Se žalovanou 2) uzavřel mandátní smlouvu pouze advokát JUDr. Zdeněk Altner, nicméně „přistoupením“ se žalobce a advokát JUDr. Zdeněk Hájek dostali „na úroveň smluvní strany“ a „postavení přistupujících k mandátní smlouvě je naprosto stejné jako postavení prvního mandatáře Dr. Altnera“. Za poskytnuté právní služby náležela „mandatářům“ odměna ve výši 50 421 126 Kč. JUDr. Zdeněk Altner oproti původní dohodě o rozdělení odměny rovným dílem nabídl žalobci a advokátu JUDr. Zdeňku Hájkovi, že každému vyplatí pouze 2 500 000 Kč. Žalobce a JUDr. Zdeněk Hájek uplatnili u žalované 2) nárok na svůj podíl z celkové odměny, žalovaná 2) však vyplatila jednu třetinu odměny JUDr. Zdeňku Altnerovi a zbývající dvě třetiny složila do soudní úschovy, čímž žalobce a JUDr. Zdeněk Hájek „utrpěli značnou újmu“.

Žalovaná 1) uvedla, že uzavřením dohody o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997 nevznikl mezi žalobcem a žalovanou 2) „přímý právní vztah“ (tato dohoda nemění mandátní smlouvu) a že nepochybně jediným věřitelem žalované 2) z mandátní smlouvy byl JUDr. Zdeněk Altner. Žalovaná 2) neměla skládat plnění do soudní úschovy a nejsou tu ani podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 185e o. s. ř.

Žalovaná 2) namítala, že plnění složila do úschovy pro neznámého věřitele, neboť neví, kterému z příjemců „svědčí hmotné právo ke složitelově plnění“, a že proto předmět úschovy lze vydat bez souhlasu složitele.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 č. j. 13 C 57/2003-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že do soudní úschovy byla složena „část odměny za právní pomoc, jejíž poskytnutí bylo sjednáno mandátní smlouvou uzavřenou s JUDr. Zdeňkem Altnerem“, a že proto je pro tento spor nerozhodné, zda „žalobce má či nemá pohledávku vůči JUDr. Altnerovi a zda má žalobce pohledávku vůči některému ze žalovaných, která vznikla jiným způsobem“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že mandátní smlouva ze dne 2. 5. 1997, jejímž předmětem „je poskytnutí právní pomoci advokáta JUDr. Zdeňka Altnera klientu ČSSD“, představuje „smlouvu o právní pomoci uzavřenou dle § 26 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii“, která je „druhem příkazní smlouvy, která je jinak obecně upravena“ v ustanovení § 724 a násl. občanského zákoníku, přičemž „ve vztahu k občanskému zákoníku je úprava daná zákonem o advokacii a advokátním tarifem úpravou speciální“. Ze zákona o advokacii „jakožto speciálního předpisu“ vyplývá, že „klient platil odměnu tomu advokátovi, s nímž uzavřel smlouvu o poskytnutí právní pomoci“, což platí i tehdy, jestliže „ve skutečnosti poskytl klientu právní pomoc jiný advokát, jímž se původně ustanovený advokát dal zastoupit“; advokát se ovšem „nemohl dát zastoupit notářem, protože to zákon o advokacii neumožňoval“. Vzhledem k tomu, že k závazku advokáta podle „smlouvy o právní pomoci“ nemůže přistoupit „třetí osoba“ (přistoupení k závazku podle ustanovení § 533 občanského zákoníku je možné jen u peněžitého plnění) a že z dohody uzavřené mezi JUDr. Zdeňkem Altnerem, JUDr. Zdeňkem Hájkem a žalobcem „vyplynulo, že H. a JUDr. Hájkovi by měl odměnu za jejich činnost vyplácet nikoliv ČSSD (klient), ale JUDr. Altner (advokát)“, nevznikl mezi žalobcem a žalovanou 2) „žádný závazkový právní vztah“ (dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě představuje smlouvu, kterou se její účastníci dohodli „na vzájemné spolupráci a na odměně z toho plynoucí“, která však nic nemění na povinnosti „ČSSD jako klienta zaplatit advokátovi odměnu za poskytnutou právní pomoc“), a proto žalovaní nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy žalobci.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2004 č. j. 13 Co 329/2004-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že pro projednávaný spor je rozhodující, zda věřitelem žalované 2) je rovněž žalobce, že mandátní smlouvu ze dne 2. 5. 1997 je třeba posoudit jako smlouvu příkazní podle ustanovení § 724 a násl. občanského zákoníku a že žalobce se nestal na základě smlouvy o přistoupení ze dne 2. 5. 1997 věřitelem žalované 2). Odvolací soud zdůraznil, že k tomu, aby se žalobce stal „smluvní stranou mandátní smlouvy“, bylo „zapotřebí písemného souhlasu smluvních stran této smlouvy, tedy JUDr. Altnera a žalované 2)“. Smlouva o přistoupení byla uzavřena mezi JUDr. Zdeňkem Altnerem, JUDr. Zdeňkem Hájkem a žalobcem; názor žalobce, že žalovaná 2) vyslovila s touto smlouvou konkludentní souhlas, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že strany mandátní smlouvy se dohodly, že smlouva může být měněna jen písemně, a že nedodržení sjednané písemné formy znamená absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 40 odst. 2 občanského zákoníku. Protože ustanovení § 531 odst. 2 a 3 a § 533 občanského zákoníku „nedopadají na projednávaný případ“, mohl se žalobce stát věřitelem žalované 2) z mandátní smlouvy jedině na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. uzavřené s JUDr. Zdeňkem Altnerem „jako mandatářem“, „smlouva o přistoupení“ však povahu takové smlouvy nemá. Vzhledem k tomu, že „vůlí smluvních stran (včetně JUDr. Altnera) bylo přistoupení žalobce a JUDr. Hájka k ‚mandátní smlouvě‘ na straně mandatáře, a to v rozsahu všech práv a povinností z této smlouvy vyplývajících, což se z výše uvedených důvodů nestalo“, neboť „JUDr. Altner se … v uvedené smlouvě nezavázal převést na žalobce a JUDr. Hájka část své pohledávky za žalovanou 2) vyplývající z ‚mandátní smlouvy‘, ale zavázal se nejpozději ve lhůtě deseti dnů poté, co na jeho účet budou připsány jakékoli částky z titulu mandátní smlouvy poukázat jednu třetinu takto došlých plateb každému přistupujícímu na jeho účet“, je nepochybné, že se žalobce nestal věřitelem žalované 2), a že proto oba žalovaní nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy žalobci.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2005 č. j. 21 Cdo 1256/2005-141 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud vyložil, že pro rozhodnutí projednávané věci není samo o sobě významné, zda smlouva ze dne 2. 5. 1997 označená jako „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“ představuje žalobcovo „přistoupení k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z mandátní smlouvy“, nebo zda má jiný obsah, popřípadě jaký představuje smluvní typ, ale jen a pouze závěr o tom, zda smlouva ze dne 2. 5. 1997 poskytuje žalobci nárok (přímo) vůči žalované 2) na zaplacení poskytnutých právních služeb. Ve vztahu k této otázce považoval především za významné ujednání uvedené v čl. III uvedené smlouvy, z něhož výkladem dovodil, že žalobce měl obdržet svůj podíl na celkové odměně za poskytnuté právní služby od advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, jemuž ji měla vyplatit žalovaná 2), a protože stranami (tj. účastníky smlouvy ze dne 2. 5. 1997 označené jako „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“) nebylo – jak vyplývá z výsledků řízení před soudy – „výslovně předběžně písemnou formou ujednáno jinak“, uzavřel, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že se žalobce nestal věřitelem žalované 2) a že tedy žalovaní nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy žalobci, neboť vůči žalované 2) neměl nárok na vyplacení podílu z celkové odměny.

Uvedená rozhodnutí napadl žalobce ústavní stížností, na základě které Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. 13 C 57/2003, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. 13 Co 329/2004 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1256/2005 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tato rozhodnutí zrušil. Ústavní soud obecným soudům vytkl, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání (při kterém mělo jít o zjištění skutečné vůle smluvních stran) postupovaly formalisticky bez toho, že by nahlédly na samotnou podstatu sporu, kterou spatřuje v odvedení práce a následné odměně za tuto práci. Stejně jako obecné soudy považoval za podstatné, zda vznikl smluvní vztah mezi ČSSD [žalovanou 2)] a H. (žalobcem), na jehož základě by byla žalovaná 2) povinna žalobci zaplatit odměnu za provedenou práci. Na základě výkladu „mandátní smlouvy“ a „smlouvy o přistoupení k mandátní smlouvě“, který provedl na základě jejich jazykového obsahu a následného chování smluvních stran [ze kterého vyplývá zjevná a nezpochybnitelná snaha mandatáře JUDr. Altnera o vyvolání důvěry ostatních mandatářů, že jsou uzavřenou smlouvou vázáni, a současně z něj nelze dovodit, že by se žalovaná 2) jako mandant necítila být, ať již žalobci či JUDr. Hájkovi, za jimi poskytnuté služby zavázána], za současného přihlédnutí k úplatné povaze mandátní smlouvy, Ústavní soud uzavřel, že „není tedy důvodu, pro který by žalovaná 2) neměla být ve vztahu k žalobci smluvně zavázána“, a že je „zcela absurdní“, aby se mu „nedostalo odměny“ (podrobněji jsou uvedené závěry Ústavního soudu rozvedeny níže).

Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 13 C 260/2009-514 žalobu na nahrazení souhlasu žalovaných 1) a 2) s vydáním předmětu soudní úschovy zamítl a žalobce zavázal k povinnosti nahradit žalovaným 1) a 2) a vedlejšímu účastníkovi H-Holding AG náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 2) není ve sporu pasivně legitimovaná, neboť podle ustálené judikatury soudů jejího „souhlasu za situace, kdy se nejedná o plnění pro neznámého věřitele, není třeba“ (v posuzovaném případě bylo plnění složeno do úschovy proto, že složitel měl důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem). S ohledem na závěry Ústavního soudu se dále zabýval tím, zda vůlí účastníků bylo, aby na základě mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 mezi žalobcem a žalovanou 2) vznikl vztah věřitele a dlužníka, z něhož by pro žalovanou 2) vyplývala povinnost k zaplacení odměny žalobci, a dospěl k závěru, že takový vztah mezi nimi nevznikl. Vyšel jednak z obsahu posuzované mandátní smlouvy, ve které „absentuje“ písemný souhlas všech smluvních stran, podle kterého by „byl oprávněn a zavázán ve vztahu k ČSSD právě žalobce“, jednak z vůle smluvních stran (kterou zjišťoval především svědeckou výpovědí M. Z. a B. S., jež byly podpořeny výpověďmi svědkyň M. F. a Z. S.), podle které „smluvním partnerem z mandátní smlouvy ve vztahu k druhé žalované byl právě a výlučně JUDr. Zdeněk Altner“, kterému „jedinému vznikl ve vztahu k druhé žalované nárok na odměnu za právní služby poskytnuté podle této mandátní smlouvy“. Žalobce se tedy „věřitelem ve vztahu k jedné třetině celkové smluvní odměny podle mandátní smlouvy uzavřené dne 2. 5. 1997, jakož ani dle dohody o přistoupení uzavřené mezi žalobcem, JUDr. Altnerem a JUDr. Hájkem, nestal“.

K odvolání žalobce a vedlejší účastnice na jeho straně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 30 Co 212/2017-658 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že náhrada nákladů řízení se žalovaným 1) a 2) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované 1) nepřiznává, a rozhodl, že žalovaným a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované 1) se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalované 2), neboť jejího souhlasu s vydáním úschovy není třeba, nebyly-li peníze svěřeny do úschovy ve prospěch neznámého věřitele, ale proto, že složitel měl pochybnosti, kdo ze tří osob je oprávněným věřitelem. Správnými shledal též závěry soudu prvního stupně, který se na základě skutečné vůle smluvních stran při uzavření „mandátní smlouvy“ ze dne 2. 5. 1997 a „dohody o přistoupení k mandátní smlouvě“ z téhož dne zabýval tím, zda žalobci vznikl nárok na vyplacení odměny přímo proti žalované 2), uzavřel-li, že „jediným zavázaným z mandátní smlouvy byl JUDr. Altner a jemu jedinému také vznikl nárok na vyplacení odměny ve vztahu z ČSSD“; za „zásadní“ považoval svědecké výpovědi Z. a S., kteří „jednoznačně uvedli, že vůlí ČSSD bylo uzavřít smlouvu jen s JUDr. Altnerem, nikoli se žalobcem či JUDr. Hájkem“ (i když svědkyně S. „věděla i o uzavření dohody o přistoupení k mandátní smlouvě“) a „bylo zcela věcí JUDr. Altnera, zda pomoci dalších a jakých právníků využije“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výroku o věci samé. Poté, co zdůraznil, že „předmětné peněžité plnění“ bylo složeno do úschovy pro „zcela konkrétní příjemce“, uvedl důvody, které ho vedly k tomu, proč k uplatnění nároku na odměnu zvolil žalobu na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy a nikoliv žalobu, kterou by se jejího zaplacení domáhal proti JUDr. Zdeňku Altnerovi, a zopakoval závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém zrušovacím nálezu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06. Podle dovolatele Ústavní soud v uvedeném nálezu „vymezil soudům obecným velmi úzký prostor pro posouzení této věci v dalším řízení, a to tak, že na soudech obecných již není posouzení vlastního žalobcem uplatněného nároku, ale pouze a jen výše tohoto nároku ve vztahu k žalobci a dovolateli“. Nepřichází proto v úvahu, aby jakýkoliv soud „posuzoval tento nápad jinak“, neboť „v českém ústavním pořádku platí traktovaná právní zásada“, že „Ústavní soud se nemýlí, i kdyby neměl pravdu“ (IV. ÚS 301/05, I. ÚS 1762/11 a II. ÚS 2680/14). S ohledem na uvedené potom výroky o věci samé rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu „nelze hodnotit jinak než tak, že se za použití sice sofistikované, nicméně již jednou Ústavním soudem ČR jako formalisticky pojaté odmítnuté, argumentace odůvodňuje odmítnutí spravedlnosti žalobci a dovolateli, který má zcela nepochybně nárok na plnění přinejmenším k části předmětu úschovy“. Nelze proto souhlasit se soudem prvního stupně a odvolacím soudem, které za stěžejní považovaly to, že „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě byla interním dokumentem tří právníků“, jestliže plnění závazku „skrze spolupracovníky“ mandátní smlouva ze dne 2. 5. 1997 výslovně připouštěla a klient [žalovaná 2)] mandatáře ve volbě „formy spolupráce“ nikterak neomezil. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že „platný závazek k plnění vzniká objednateli služby (dlužníku) přímo vůči všem jednotlivým dodavatelům služby, tedy jak dodavateli služby (věřiteli) výslovně uvedenému jako smluvní straně ve smlouvě, tak i spoludodavatelům, kteří byli v rámci kontraktačního jednání dodavatelem (věřitelem) zastoupeni ve smyslu pars pro toto“. V případě, že objednatel (dlužník) složí plnění pro dodavatele (věřitele) do soudní úschovy, pak se ani spoludodavatel služeb (další věřitel) – s ohledem na to, že pro řízení o žalobě na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy příjemci nebo přihlašovateli není výrok pravomocného rozsudku o žalobě na plnění závazný – nemůže „efektivně domáhat“ plnění ze smlouvy o poskytnutí služeb žalobou na plnění vůči objednateli služeb (dlužníku), a ani vůči dodavateli; jediným „skutečně efektivním“ právním prostředkem je zde žaloba na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, která vytváří překážku litispendence (§ 83 odst. 1 občanského soudního řádu) k řízení o žalobě na plnění. S ohledem na současné uzavření „mandátní smlouvy“ a „dohody o přistoupení k mandátní smlouvě“, za situace, kdy oba smluvní akty byly podepsány ve stejný čas a na stejném místě a objednateli byly proto známy všechny osoby spoludodavatelů, „teprve oba tyto písemné akty společně tvoří komplexní ujednání o rozsahu osob na plnění závazků se podílejících včetně jejich rovného postavení, a tedy i rovného nároku na odměnu k okamžiku splnění závazku“. Ve vztahu k zamítnutí žaloby proti žalované 2) dovolatel namítal, že žalovaná 2) jako složitel se musí účastnit řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, i když jejího souhlasu není třeba. I když soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 5 občanského soudního řádu žalobce neupozornil na uvedenou skutečnost a žalobce sám nenapravil své „dílčí procesní pochybení“ [spočívající v tom, že se nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy domáhá též proti žalované 2) jako složiteli], nezakládá to důvod pro zamítnutí žaloby, neboť nahrazení souhlasu složitele představuje jen „dublování“ právní povinnosti vyplývající ze zákona. Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně a odvolací soud své závěry odůvodnily „pomocí tzv. důkazní manipulace“ [v této souvislosti namítá nesprávné hodnocení výpovědi svědků A., K., U., S. a Z., že soudy svoji argumentaci staví na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21Cdo 293/2009, které zcela pomíjí nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06, že žalovaná 1) „nemá k dispozici žádnou listinu, z níž by jí nárok na vydání předmětu úschovy vznikl“, neboť řízení o její žalobě „o uznání tohoto nároku“ bylo zastaveno], z čehož dovozuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou „v extrémním rozporu s provedenými důkazy“ a v důsledku toho došlo k porušení práva žalobce na spravedlivé řízení ve smyslu článku 4 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nebylo-li zamítavé rozhodnutí soudů založeno na závěru, že žalovaný má právo na vydání předmětu úschovy, nebyl podle dovolatele ani naplněn ústavní imperativ, podle kterého soud musí v případech, kdy rozhoduje meritorně, kolizi mezi účastníky řízení vždy vyřešit a nikoli svým rozhodnutím založit kolizi další. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé mění tak, že žalované 1) a 2) jsou povinny souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy (částky 16 807 042 Kč) žalobci.

Žalovaná 1) a vedlejší účastník na straně žalované 1) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce „jako nepřípustné a rovněž nedůvodné“ odmítl. Žalobce jednak neuvedl „skutečnosti, které by vedly k závěru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti němuž je dovolání přípustné“, jednak správný je i závěr, že žádná jiná osoba není a nebyla smluvní stranou předmětné mandátní smlouvy, a tedy nikomu jinému než smluvním stranám z ní nemohou plynout ani žádná práva či povinnosti.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel, že uplatnění nároku na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy proti žalované 2), jejíhož souhlasu jako složitele není třeba, představuje jen „dílčí procesní pochybení“, které nezakládá důvod pro zamítnutí žaloby, nevymezuje v této souvislosti dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku a z dovolání proto nevyplývá, které z předpokladů přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); ohledně takto vznesené námitky proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Neposkytnutí poučení podle § 5 o. s. ř. soudem prvního stupně (nezjednání nápravy tohoto pochybení odvolacím soudem), jež dovolatel v této souvislosti namítá, není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohlo by (kdyby námitka byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v souvislostech, v nichž byla námitka uplatněna, naplněn není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku o věci samé, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované 2) souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Zpochybňuje-li dovolatel hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li „důkazní manipulaci“ a nesprávné hodnocení výpovědí svědků A., K., U., S. a Z.), uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., z něhož rovněž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Ani k této argumentaci dovolatele nelze proto v dovolacím řízení přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že advokát JUDr. Zdeněk Altner uzavřel dne 2. 5. 1997 s Českou stranou sociálnědemokratickou [žalovanou 2)] smlouvu označenou jako „mandátní smlouva“, v níž se zavázal poskytovat žalované 2) „právní pomoc … při realizaci jejího vlastnického práva k akciím obchodní společnosti Cíl a. s. a vlastnického práva k nemovitému majetku“ (ve smlouvě blíže označenému) a při „zajištění využití tohoto nemovitého majetku na základě smluv v době podpisu smlouvy této již uzavřených mezi žalovanou 2) a třetími osobami, jakož i smlouvami je nahrazujícími nebo na ně bezprostředně navazujícími, a to i pokud budou uzavřeny s jinými subjekty“, a že žalovaná 2) se zavázala „za poskytnutí právní pomoci“ zaplatit advokátu JUDr. Zdeňku Altnerovi odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši uvedené v čl. IV až VIII smlouvy. Téhož dne byla mezi JUDr. Zdeňkem Altnerem jako mandatářem a V. H. (žalobcem), a JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem, jako přistupujícími, uzavřena „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“, na základě které žalobce a JUDr. Zdeněk Hájek přistupují k „mandátní smlouvě“ ze dne 2. 5. 1997 „v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajícím mandatáři z této smlouvy“ a „mandatář se zavazuje (…), že nejpozději do 10ti dnů poté, co na jeho účet budou připsány jakékoliv částky z titulu mandátní smlouvy (…), poukáže bez dalšího jednu třetinu došlých plateb každému přistupujícímu na jeho účet“. JUDr. Zdeněk Altner, žalobce a JUDr. Zdeněk Hájek následně „mandátní smlouvou“ dohodnuté právní služby pro žalovanou 2) vykonali. Za poskytnutí právních služeb JUDr. Zdeňkem Altnerem, žalobcem a JUDr. Zdeňkem Hájkem vzniklo právo na plnění v celkové výši 50 421 126 Kč, které žalovaná 2) uspokojila tak, že 16 807 042 Kč vyplatila advokátu JUDr. Zdeňku Altnerovi a zbývajících 33 614 084 Kč složila do úschovy soudu, neboť s ohledem na to, že na odměnu si činili nárok též žalobce a advokát JUDr. Zdeněk Hájek (každý jednou třetinou z celkové odměny), měla „důvodnou pochybnost o osobě věřitele“; úschova ve prospěch uvedených příjemců byla přijata usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2000 č. j. Sd 58/2000-38. JUDr. Zdeněk Altner svoji pohledávku na zaplacení zbývající části odměny ve výši 33 614 084 Kč postoupil společnosti Alba a. s. [žalovanému 1)].

Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení věci významný především výklad právního úkonu obsaženého v „mandátní smlouvě“ ze dne 2. 5. 1997 a v „dohodě o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“ uzavřené téhož dne z hlediska toho, zda na jejich základě vznikl žalobci nárok na zaplacení poskytnutých právních služeb (přímo) vůči žalované 2). Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je – vzhledem k tomu, že „mandátní smlouva“ a „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“ byly uzavřeny 2. 5. 1997 a předmět úschovy byl přijat do soudní úschovy na základě rozhodnutí soudu, které nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 26. 3. 2001 –iv současné době třeba posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále jen „OSŘ“).

Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (§ 568 věta první obč. zák.).

U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 OSŘ).

Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 OSŘ). Jiné osobě, než která je uvedena v ustanovení § 185d odst. 1 a 2 OSŘ (tj. jiné osobě než složiteli nebo příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 OSŘ).

Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e OSŘ).

V projednávané věci složila žalovaná 2) [složitel] částku 33 614 084 Kč jako odměnu za poskytnuté právní služby do úschovy soudu proto, že měla – jak vyplývá z obsahu jejího návrhu na přijetí do úschovy – důvodné pochybnosti, kdo je jejím věřitelem [zda je to jen žalovaný 1), nebo též žalobce a JUDr. Zdeněk Hájek]. Protože nešlo o úschovu pro neznámého věřitele, není třeba k vydání předmětu úschovy příjemci souhlasu složitele (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, uveřejněném pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Žalobce se domáhá ve smyslu ustanovení § 185e OSŘ, aby žalovanému 1), který jeho žádosti o vydání předmětu úschovy jako příjemce odporuje, neboť sám si činí nárok na vydání složené částky ze soudní úschovy, bylo uloženo souhlasit s jím požadovaným vydáním předmětu úschovy.

Žalobce svůj nárok na třetinu odměny ve výši 16 807 042 Kč za poskytnuté právní služby dovozuje ze smlouvy označené jako „dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“, kterou dne 2. 5. 1997 uzavřel s advokátem JUDr. Zdeňkem Altnerem a advokátem JUDr. Zdeňkem Hájkem. Pro závěr o tom, zda žalobce požádal o vydání úschovy ve výši 16 807 042 Kč a posléze podal žalobu důvodně, je – jak správně dovodily soudy – rozhodující, zda žalobce má vůči žalované 2) nárok na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby, tedy zda – řečeno jinak – je žalobce věřitelem žalované 2). Pro toto posouzení je určující výklad nejen uvedené „dohody o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“, ale i samotné „mandátní smlouvy“ ze dne 2. 5. 1997, které obsahují – jak je zřejmé již z jejich znění – řadu ujednání, která vzbuzují pochybnosti o jejich určitosti, není-li v nich projevená vůle zcela jednoznačná a je tedy pochybný jejich věcný obsah.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat – jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný pod č. 75 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5171/2009 nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 508/98, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1999); k těmto okolnostem náleží rovněž jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006 sp. zn. 32 Odo 860/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4119/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).

Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06, který je pro dovolací soud závazný (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), uvedl, že při výkladu smluvních ustanovení hraje zásadní roli vůle účastníků smlouvy, když zákonná úprava jednoznačně stanoví prioritu skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Při výkladu smluvních ustanovení tak musí jít obecným soudům především o zjištění skutečné vůle smluvních stran, kterou musí nadřadit restriktivnímu výkladu jednotlivých ustanovení. Text smlouvy je tedy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy.

Ve svém kasačním nálezu se Ústavní soud neomezil jen na obecná východiska výkladu smluv, ale přistoupil k samotnému výkladu „mandátní smlouvy“ a „dohody o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“, a to právě z hlediska vztahu žalobce a žalované 2). Vyšel z toho, že „dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“, která není opatřena podpisem statutárního zástupce žalované 2), nemohlo dojít k přistoupení k mandátní smlouvě, ale pouze k jejímu naplnění v rámci již vytyčených dispozic. Ústavní soud dovodil, že pod označením „advokát“, které smluvní strany v „mandátní smlouvě“ použily ve smyslu „pars pro toto“, je třeba vidět nejen JUDr. Zdeňka Altnera, ale také „další právníky ze seznamu advokátů ČAK, jakož i notářů NK ČR“, které byl JUDr. Altner podle smlouvy oprávněn za účelem spolupráce zvolit, tedy i V. H. (žalobce) a JUDr. Zdeňka Hájka; takový výklad je podle Ústavního soudu v souladu se skutečností, že ČSSD [žalovaná 2)] hodnotí následné přistoupení k mandátní smlouvě toliko jako interní ujednání týmu právních zástupců. Ústavní soud zde rovněž zdůraznil, že jedním z principů právního státu je ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Za významné proto též považoval, že z jednání učiněného jedním z mandatářů žalované 2), konkrétně JUDr. Altnera, je zcela zjevná a nezpochybnitelná snaha o vyvolání důvěry ostatních mandatářů, že jsou uzavřenou smlouvou vázáni. Obdobně též z jednání mandanta, tedy žalované 2), nevyplynulo, že by se necítila být, ať již žalobci či JUDr. Hájkovi, za jimi poskytnuté služby zavázána. Žalovaná 2) přistupovala ke svému právnímu zastupování ze strany žalobce a JUDr. Hájka aktivně, poskytovala jim nezbytnou součinnost a advokátu JUDr. Hájkovi pro své zastupování dokonce vystavila plnou moc. Ústavní soud proto uzavřel, že „není tedy důvodu, pro který by žalovaná 2) neměla být ve vztahu k žalobci smluvně zavázána“, a že je „zcela absurdní“, aby se mu „nedostalo odměny“; tato vůle žalované 2) se v konečné fázi projevila též v její nejistotě při vyplácení odměny za poskytnuté právní služby. Uvedenému závěru „při vyjasňování vztahů mezi zúčastněnými subjekty“ potom podle Ústavního soudu napovídá též úplatnost posuzovaných „mandátních smluv“, nezpochybnění skutečnosti, že by žalobce „svoji práci neodvedl“, jakož i způsob zastupování [nevystavení substituční plné moci JUDr. Altnerem, a naopak přímé jednání žalobce se zástupci žalované 2) při sepisování notářských zápisů bez přítomnosti JUDr. Altnera]. Z kasačního nálezu Ústavního soudu se tedy podává jednoznačný závěr, že žalobce má vůči žalované 2) nárok na zaplacení za poskytnuté právní služby, které jí na základě „mandátní smlouvy“ ze dne 2. 5. 1997 (naplněné v rámci již vytyčených dispozic „dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“ uzavřenou téhož dne) poskytl.

K požadavku na reflektování kasačního nálezu (tzv. kasační závaznosti) v následném rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci (srov. nález ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97). Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v mnoha dalších rozhodnutích Ústavního soudu (srov. například nálezy ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06, ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 nebo ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1642/11). Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou tudíž výrazně přísnější, než je tomu v případě „pouhé“ závaznosti precedenční. Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může (pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu) být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu (srov. například nálezy ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 nebo ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05). V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces. Uvedený právní názor je logickým vyjádřením samotného smyslu kasace v právním řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1642/11 nebo ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2941/17).

Závěr Ústavního soudu, podle kterého žalobci proti žalované 2) vzniklo právo na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby, je tedy pro soudy závazný. Kasační závaznost by mohla ustoupit jen tehdy, pokud by na základě dalšího dokazování byl odůvodněn závěr o takové změně skutkového stavu, na kterou uvedený závěr Ústavního soudu nedopadá. K takové změně skutkového stavu však v posuzovaném případě nedošlo.

Odvolací soud – dospěl-li na rozdíl od Ústavního soudu k závěru o tom, že „žalobce nebyl smluvním partnerem ČSSD, byl smluvní stranou jen ve vztahu k JUDr. Altnerovi“ – vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) ze zjištění, která učinil především na základě svědeckých výpovědí M. Z. a B. S., kteří „jednoznačně uvedli, že vůlí ČSSD bylo uzavřít smlouvu jen s JUDr. Altnerem, nikoli se žalobcem či JUDr. Hájkem“ a „bylo zcela věcí JUDr. Altnera, zda pomoci dalších a jakých právníků využije“. Tato skutková zjištění však nepředstavují (nemohou představovat) podklad pro závěr o změně skutkového stavu, na kterém je zrušovací nález Ústavního soudu založen. Nejsou totiž v rozporu se skutečnostmi, na nichž svůj výklad posuzovaných smluv postavil Ústavní soud, který rovněž zohlednil, že žalovaná 2) za smluvního partnera považuje jen JUDr. Altnera a z toho důvodu „hodnotí následné přistoupení k mandátní smlouvě toliko jako interní ujednání týmu právních zástupců“, ale tyto skutečnosti naopak jen doplňují. Výklad soudů založený jen na uvedených skutkových zjištěních navíc zcela pomíjí další okolnosti, jako je chování JUDr. Altnera a žalované 2) po uzavření smluv, kterým dali ostatním mandatářům nepochybně najevo, že jsou uzavřenou smlouvou vázáni, resp. že ve vztahu k nim je zavázána rovněž žalovaná 2), jakož i chování žalobce a JUDr. Hájka spočívající v samostatném poskytnutí dohodnutých právních služeb, které při výkladu podaném Ústavním soudem byly nejméně stejně významné.

Z uvedeného vyplývá, že soudy nepostupovaly správně, jestliže nerespektovaly závazný závěr Ústavního soudu, že není důvodu, pro který by žalovaná 2) neměla být ve vztahu k žalobci smluvně zavázána, a je zcela absurdní, aby se mu nedostalo odměny, tedy (jinými slovy řečeno) že žalobce má vůči žalované 2) nárok na zaplacení za poskytnuté právní služby, které jí na základě „mandátní smlouvy“ ze dne 2. 5. 1997 (naplněné v rámci již vytyčených dispozic „dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“ uzavřenou téhož dne) poskytl, a nevyhověly žalobě na nahrazení souhlasu žalované 1) s vydáním částky 16 807 042 Kč [představující podíl žalobce na plnění žalované 2) za poskytnuté právní služby sjednaný „dohodou o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997“] ze soudní úschovy žalobci.

Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu ve zbývající části výroku o věci samé změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované 1) souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy žalobci mění tak, že žalovaná 1) je povinna souhlasit s vydáním částky 16 807 042 Kč žalobci ze soudní úschovy přijaté od žalované 2) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. srpna 2000 č. j. Sd 58/2000-38 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 č. j. 24 Co 327/2000-129 [§ 243d písm. b), § 219 o. s. ř.].

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a M. H. (vedlejší účastnicí na straně žalobce) na jedné straně a žalovanou 1) a H-Holding AG [vedlejším účastníkem na straně žalované 1)] na straně druhé bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce a vedlejší účastnice H. měli ve věci plný úspěch, a mají proto proti žalované 1) a vedlejšímu účastníkovi H-Holding AG právo na náhradu nákladů, které před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem vynaložili k účelnému uplatňování svého práva.

Za řízení do vydání rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2016 č. j. 13 C 260/2009-514, které vedle nákladů nového řízení zahrnuje též náklady původního řízení a předchozího dovolacího řízení (srov. § 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.) [zkráceně „náklady řízení před soudem prvního stupně“], dovolací soud žalobci, který nebyl zastoupen advokátem a současně nedoložil výši svých hotových výdajů, přiznal paušální náhradu ve výši 7 200 Kč za vykonaných 24 úkonů [žaloba ze dne 19. 3. 2003, odvolání proti rozsudku ze dne 20. 4. 2004, dovolání proti rozsudku ze dne 8. 3. 2005, odvolání proti usnesení ze dne 22. 5. 2012, další podání ve věci samé ze dne 9. 3. 2004, 16. 9. 2004, 13. 10. 2004, 1. 2. 2010, 20. 4. 2010, 27. 1. 2011, 11. 2. 2016, 27. 6. 2015 a 4. 11. 2016, účast na jednání před soudem prvního stupně 16. 3. 2004, 13. 1. 2011, 18. 9. 2015, 30. 11. 2015, 4. 1. 2016, 24. 5. 2016 (v délce přes dvě hodiny), 8. 7. 2016, 16. 9. 2016 a 21. 10. 2016 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 13. 10. 2004] podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. (ve vztahu k úkonům vykonaným před 1. 7. 2015 srov. čl. II bod 1 zákona č. 139/2015 Sb.) Vedle těchto nákladů žalobci přiznal též náhradu zaplaceného soudního poplatku za žalobu (1 000 Kč), odvolání (1 000 Kč) a dovolání (5 000 Kč). Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo tedy žalobci přiznáno celkem 14 200 Kč.

Na náhradě nákladů odvolacího řízení, ve kterém žalobce rovněž nebyl zastoupen advokátem a nedoložil výši svých hotových výdajů, byla žalobci podle ustanovení § 1 a § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. přiznána paušální náhrada 300 Kč za jeden vykonaný úkon (odvolání proti rozsudku ze dne 27. 2. 2017).

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení vzniklých žalobci v dovolacím řízení, ve kterém byl zastoupen advokátem, a vedlejší účastnici H. v odvolacím řízení (H. do řízení vstoupila až po vydání druhého rozsudku soudu prvního stupně) dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k uvedené vyhlášce č. 484/2000 Sb. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15).

Vzhledem k uvedenému dovolací soud určil paušální sazbu odměny advokáta za zastupování žalobce v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci (v souvislosti s vykonanými dvěma úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení ze dne 16. 2. 2018 a dovolání ze dne 25. 6. 2018) náklady spočívající ve dvou paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018).

Stejně tak paušální sazba odměny advokáta za zastupování vedlejší účastnice H. v odvolacím řízení byla určena částkou 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly vedlejší účastnici (v souvislosti s vykonanými pěti úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení ze dne 19. 2. 2015, odvolání ze dne 27. 2. 2017, další podání ve věci samé ze dne 4. 12. 2017 a účast na jednání odvolacího soudu dne 6. 12. 2017 a 31. 1. 2018) náklady spočívající v pěti paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018) a dále také náklady se zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč.

Žalovaná 1) a vedlejší účastník H-Holding AG jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 14 200 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 600 Kč a vedlejší účastnici M. H. na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 500 Kč k rukám advokáta, který je v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení vedlejší účastnici M. H. žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí M. H. na straně jedné a žalovanou 1) a vedlejším účastníkem H-Holding AG na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalovanou 2) na straně jedné a žalobcem a vedlejší účastnicí M. H. na straně druhé bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a 146 odst. 3 o. s. ř., podle kterých jsou žalobce, jehož dovolání ve vztahu k žalované 2) bylo odmítnuto, a vedlejší účastnice, která ho v řízení podporovala, povinni žalované 2) nahradit její náklady, s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalované 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru