Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3353/2019Rozsudek NS ze dne 26.08.2020

HeslaBřemeno důkazní
Břemeno tvrzení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3353.2019.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 125 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3353/2019-208

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalované Z. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká č. 26/41, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 33/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2019 č. j. 7 Co 1520/2018-177, takto:

Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o nepřipuštění změny žaloby) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 14. 2. 2018 domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo smluvní pro pohledávku ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím v rozsahu ½ nemovitosti, zapsané na LV XY vedeném pro k. ú. a obec XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, KP XY, a to k pozemku p. č. XY (ostatní plocha), pozemku p. č. XY (zastavená plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e., rod rekr., pozemku p. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e., rod rekr. a pozemku p. č. XY (ostatní plocha), na základě smlouvy o zřízení zástavního práva podle obč. z. ze dne 25. 10. 2011 s právními účinky vkladu pod V-2984/2011-302 ke dni 25. 10. 2011, neexistuje“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2014 č. j. 22 Co 144/2014-405, který rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyně s P. F. a J. F. k výše označeným pozemkům (dále jen „předmětné pozemky“), se stala výlučným vlastníkem předmětných pozemků, že dne 25. 10. 2011 – „těsně před podáním žaloby“, o níž bylo rozhodnuto výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – zatížili J. F. a P. F. předmětné pozemky smluvním zástavním právem ve prospěch žalované a zástavní právo „mělo krýt“ pohledávku žalované vůči J. a P. F., a to půjčku 400 000 Kč poskytnutou žalovanou těmto dlužníkům na základě smlouvy o půjčce, která byla uzavřena téhož dne jako smlouva zástavní, přičemž splatnost půjčky měla nastat do třiceti dnů ode dne, kdy k jejímu vrácení budou dlužníci věřitelem písemně vyzváni, a že se tak žalobkyně vůči žalované dostala „do pozice“ zástavního dlužníka. Dále uvedla, že půjčku „neustále“ považuje za fiktivní a účelovou, jejímž jediným cílem bylo (taktéž účelově) zatížit „její nemovitosti“, že v roce 2014 žalovaná jako zástavní a obligační věřitelka odmítla ze soudní úschovy převzít 400 000 Kč, které tam žalobkyně v její prospěch složila za účelem výmazu zápisu zástavního práva, že z vyjádření žalované ze dne 2. 12. 2014 „je prokázáno“, že na poskytnutou půjčku obligační dlužníci „do té doby“ neuhradili ničeho, a proto k marnému uplynutí „promlčecí lhůty“ došlo dne 26. 11. 2014 (právo žalované na vrácení půjčky se začalo promlčovat již počínaje dnem 26. 11. 2011), přičemž se k uvedenému dni promlčelo i zástavní právo zajišťující již promlčenou pohledávku žalované, že žalobkyně námitku promlčení zástavního práva „důrazně vznáší a uplatňuje“ a že má na „výmazu“ zástavního práva naléhavý právní zájem, neboť zápis k dnešnímu dni již promlčeného zástavního práva ji „značnou měrou zatěžuje a omezuje“ v uplatňování jejích vlastnických práv.

Žalovaná zejména namítala, že žalobkyně byla srozuměna s existencí zástavního práva a sjednanou půjčkou, neboť k zajištění bylo soudem přihlíženo při stanovení vypořádacího podílu „žalovaných“ na nemovitostech, že dne 12. 2. 2014 byla mezi „tehdejšími účastníky závazkového vztahu ze zajištění“ uzavřena ve smyslu § 3073 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dohoda o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a současně byla téhož dne mezi shodnými účastníky uzavřena „dohoda o uznání dluhu včetně zajištění a jeho úhradě dle ust. § 2053 občanského zákoníku“ a že v době, kdy bylo zajištění „smluvně zřízeno“ a zapsáno do katastru nemovitostí, byli dlužníci bezpochyby spoluvlastníky předmětných pozemků, tudíž jim nic nebránilo, aby je v rozsahu svých podílů zatížili. Žalovaná má za to, že zástavní právo k předmětným pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí nebylo dosud promlčeno a že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem „pro podání žaloby o určení“.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 10. 9. 2018 č. j. 6 C 33/2018-113 nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala určení, že zástavní právo k předmětným pozemkům neexistuje „ve prospěch žalované“, zamítl žalobu a rozhodl, že žalované vůči žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 25. 11. 2011 žalovaná spolu s P. F. a J. F. uzavřeli smlouvu o půjčce, podle které se žalovaná jako věřitelka zavázala J. a P. F. poskytnout půjčku ve výši 400 000 Kč a ti se ji zavázali vrátit nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy o její vrácení budou žalovanou písemně požádáni, přičemž v této lhůtě zaplatí i úroky ve výši 5 % ročně, že současně byla uzavřena zástavní smlouva k zajištění této pohledávky (včetně příslušenství) a zástavní právo bylo zřízeno ke spoluvlastnickým podílům „patřícím“ J. a P. F. ve výši ideální poloviny na předmětných pozemcích, že do výlučného vlastnictví předmětné pozemky žalobkyně nabyla rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, čímž se současně dostala do postavení zástavního dlužníka, a že žalobkyně v době vydání rozhodnutí věděla o existujícím zajištění, neboť tato skutečnost byla respektována při určení výše vypořádacího podílu. Dále zjistil, že Okresní soud v Českém Krumlově přijal k návrhu žalobkyně dne 15. 9. 2014 do soudní úschovy částku 400 000 Kč složenou dne 8. 9. 2014 ve prospěch žalované, avšak žalovaná vydání předmětu úschovy odmítla, že „tehdejší účastníci závazkového vztahu“ uzavřeli dne 12. 2. 2014 podle „§ 3073 věta 2. obč. zákoníku č. 89/2012 dohodu o podřízení práv a povinností se zajištěním závazku zákonu č. 89/2012“ a že téhož dne uzavřeli i „dohodu o uznání dluhu vč. jeho zajištění a jeho úhradě“. Poté, co soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, uzavřel, že žalobkyně neprokázala žádný „právně relevantní“ důvod pro zánik zástavy, neboť „zástava nezanikla“ plněním do soudní úschovy (nebyly splněny podmínky pro složení částky do soudní úschovy) a zástavní právo k předmětným pozemkům nebylo promlčeno, když práva a povinnosti spojené se zajištěním byly podřízeny právní úpravě „nového obč. zákoníku“ a mezi účastníky zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce došlo k uznání dluhu.

K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2019 č. j. 7 Co 1520/2018-177 odmítl odvolání žalobkyně do výroku, jímž soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě se vyhovuje, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47 330,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Zemance. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně má na „určení, že tu zástavní právo není“, naléhavý právní zájem a že k zániku zajištěné pohledávky nedošlo přijetím dlužné částky do soudní úschovy, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vycházet z toho, že „k uznání závazku ze smlouvy o půjčce, včetně uznání zástavního práva, došlo“, neboť dohoda o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohoda o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě byly soudu předloženy ve fotokopii, přičemž „žalovaná přes poučení odvolacího soudu nedoložila, že předmětné kopie listin souhlasí s originálem“ a žalovanou „navržené důkazy (výpovědí smluvních stran) k prokázání této skutečnosti nestačí“. Odvolací soud uzavřel, že k promlčení zástavního práva došlo dne 27. 12. 2014 a žalobkyně se jej důvodně dovolala, neboť ke vzniku závazku ze smlouvy o půjčce došlo dne 25. 11. 2011 a splatnost měla nastat 30 dnů poté, co věřitelka dlužníky vyzve k vrácení půjčky (výzva věřitelky k zaplacení půjčky mohla být dlužníkům doručena následující den), přičemž tříletá „promlčecí doba zástavního práva“ počala běžet ode dne následujícího po dni, kdy mohla být vyvolána splatnost dluhu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a namítá, že v případě námitky nepravosti kopie soukromé listiny nesmí soud – jen proto, že účastník předložil kopie a nikoli originály listin – pominout klíčovou zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu a musí hodnotit tento důkaz (kopii listiny) v souvislosti s ostatními, že žalobkyně námitku nepravosti listin „předestřela pouze jako obecnou, formální a ničím nepodloženou“, tudíž nemohlo dojít k přechodu důkazního břemene ohledně shody předložených fotokopií listin s originály na žalovanou, že se odvolací soud nezabýval skutečnou vůlí smluvních stran při uzavření dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014 a že zcela opomenul relevantně právně vyhodnotit nalézacím soudem provedené důkazy v podobě svědeckých výpovědí, při nichž „účastníci tehdejší zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce potvrdili uzavření předmětných listin, jakož i uznali podpisy obsažené na fotokopiích těchto listin za vlastní“, resp. pouze povšechně konstatoval, že svědecké výpovědi jsou pro prokázání pravosti listin a platného uznání dluhu nedostatečné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně zamítá a tento rozsudek se ve výroku o věci samé potvrzuje.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Namítá-li žalovaná, že „v případě námitky nepravosti kopie soukromé listiny nesmí soud – jen proto, že účastník předložil kopie a nikoli originály listin – pominout klíčovou zásadu volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a musí hodnotit tento důkaz (kopii listiny) v souvislosti s ostatními“, činí tak neopodstatněně, neboť odvolací soud v rámci hodnocení důkazu kopií listiny postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 53/97, které bylo uveřejněno pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 964/2003, který byl uveřejněn pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 a v nich uvedený právní závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. K rozdílu mezi hodnocením důkazu v podobě originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopie listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 a v něm vyjádřený závěr, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); důkaz provedený úředně neověřenou vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní.

Vycházel-li v projednávané věci odvolací soud z toho, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že dlužníci žalované ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 25. 11. 2011 J. F. a P. F. dne 12. 12. 2014 písemně uznali svůj dluh, spočívá na žalované, která tuto skutečnost v řízení tvrdila a vyvozovala z ní pro sebe příznivý právní důsledek, že nedošlo k promlčení sporného zástavního práva, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní následky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 vymezujícím (mimo jiné) zásady výkladu právních jednání, neboť odvolací soud se výkladem právních jednání (dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání dluhu včetně jejího zajištění a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014) nezabýval, protože dospěl k závěru, že žalovaná nedoložila, že „předmětné kopie listin souhlasí s originálem“, a že nelze vycházet z toho, že „k uznání závazku ze smlouvy o půjčce, včetně uznání zástavního práva, došlo“; podstatou těchto námitek žalované je její nesouhlas se soudy zjištěným skutkovým stavem, jehož správnost však přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Do této kategorie patří i námitky, že se odvolací soud „nezabýval skutečnou vůlí smluvních stran při uzavření“ uvedených dohod a že „účastníci tehdejší zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce potvrdili uzavření předmětných listin, jakož i uznali podpisy obsažené na fotokopiích těchto listin za vlastní“.

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek je soud oprávněn rozhodnout o neprovedení důkazu navrženého účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.

Podle ustanovení § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud.

Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné); stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy – důkazy nezákonné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, který byl uveřejněn pod č. 71 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 21 Cdo 731/2006).

Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994 sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995).

Hodnocení důkazů soudem, jehož zásady jsou zakotveny v ustanovení § 132 o. s. ř., přichází v úvahu teprve po provedení dokazování, k němuž se mohou na závěr jednání vyjádřit i účastníci (k tomu srov. např. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1879/2017).

Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést; nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti (srov. např. již zmíněné usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 21 Cdo 82/2018). Důvodem k odmítnutí důkazu nemůže být ani jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).

V posuzovaném případě se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaná přes poučení odvolacího soudu nedoložila, že předmětné kopie listin (dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě) souhlasí s jejich originály, aniž by však k objasnění této rozhodné skutečnosti provedl žalovanou navržené důkazy výslechem svědků P. F. a J. F.. Argumentuje-li odvolací soud ve prospěch svého závěru tím, že „navržené důkazy (výpovědí smluvních stran) k prokázání této skutečnosti nestačí“, pak nebere náležitě v úvahu, že závěr o tom, zda lze od důkazu (výslechu svědků, kteří byli účastníky předmětných dohod) očekávat, že potvrdí či vyvrátí pravdivost tvrzené skutečnosti (shody fotokopií listin s jejich originály), stejně jako závěr o nevěrohodnosti takového důkazu, představují již součást hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., přičemž – jak vyplývá z výše uvedeného – soud nemůže hodnotit důkaz, který neprovedl.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval v rozporu s výše uvedeným, neboť neprovedl důkazy (výslech svědků P. F. a J. F.) k rozhodné skutečnosti týkající se (ne)promlčení zástavního práva navržené žalovanou a tyto důkazy hodnotil, aniž by je předtím provedl, je jeho závěr, že žalobkyně se důvodně dovolala promlčení zástavního práva, ke kterému došlo dne 27. 12. 2014, předčasný, a tedy nesprávný.

Odvolacímu soudu je také třeba vytknout postup, jakým se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, že předmětné kopie listin odpovídají jejich originálu a že tedy došlo k písemnému uznání dluhu P. F. a J. F. vůči žalované včetně jeho zajištění.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá povinnost zopakovat důkazy, na základě nichž soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, má-li odvolací soud za to, že je z nich možné dospět k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

V projednávané věci soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že předmětné kopie listin odpovídají jejich originálu a že došlo k písemnému uznání dluhu P. F. a J. F. vůči žalované včetně jeho zajištění, dospěl z předložených listin (fotokopií dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014) a z výslechu svědků J. a P. F.. Měl-li odvolací soud za to, že z předložených listin a výslechu svědků nelze vzít za prokázané, že „předmětné kopie listin souhlasí s originálem“, měl provedení těchto důkazů zopakovat. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž vyplývá závěr, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků, je nutné, aby tyto důkazy (nejde-li pouze o důkazy listinné) sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, který byl uveřejněn pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 26 Cdo 2378/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (s výjimkou výroku, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o nepřipuštění změny žaloby, který nabyl samostatně právní moci a který nebyl dovoláním žalované napaden) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru