Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3337/2012Rozsudek NS ze dne 21.11.2013

HeslaOdporovatelnost
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3337.2012.1
Dotčené předpisy

§ 42a odst. 1 obč. zák.

§ 42a odst. 2 obč. zák.

§ 42a odst. 3 obč. zák.

§ 42a odst. 4 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3337/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Finančního úřadu pro hlavní město Prahu v Praze 1, Štěpánská č. 619 - územního pracoviště pro Prahu 8 v Praze 8, Trojská č. 13a/1997, IČO 72080043, proti žalovaným 1) L. L., zastoupenému Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, a 2) Ing. J. L., o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 188/2010, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012 č. j. 28 Co 58/2012-205, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2011 č. j. 10 C 188/2010-171 se ve výrocích vztahujících se k žalovanému 1) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalovaného 1) odmítá.

Odůvodnění:

Smlouvou nazvanou "Darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene" ze dne 3.1.2008 L. L. a M. L. ze svého společného jmění manželů darovali žalovaným 1) a 2) nemovitosti označené jako "budova č.p. (L. - způsob využití bydlení) na parcele 1301 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 1301 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 1300 - zahrada, pozemek p.č. 1306/1 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 1306/2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 1307 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. 1308 - zahrada, to vše v katastrálním území L., obec P., zapsané na LV č. 763 pro Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha", každému ideální polovinou, a obdarovaní současně zřídili ve prospěch dárců bezúplatně "doživotní právo odpovídající věcnému břemeni" ve smlouvě blíže popsané; vlastnické právo bylo ve prospěch žalovaných zapsáno v Katastru nemovitostí s účinnosti ke dni 7.1.2008.

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 2.9.2010 domáhal, aby bylo určeno, že uvedená smlouva je vůči němu právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že eviduje za daňovou dlužnicí M. L. na základě provedené "daňové kontroly zahájené dne 19.9.2007 za období 2003 až 2006" nedoplatky na dani z přidané hodnoty a dani z příjmů fyzických osob v celkové výši 11.733.699,- Kč, že M. L. vyzval k zaplacení uvedených nedoplatků výzvou, která jí byla doručena dne 30.9.2009 a které daňová dlužnice nevyhověla, a že sestavil dne 13.10.2009 z vykonatelných nedoplatků výkaz nedoplatků a nedoplatky "předal k vymáhání". Vzhledem k tomu, že po "zahájení vymáhání daňových nedoplatků" se dozvěděl o smlouvě ze dne 3.1.2008, že daňová dlužnice M. L. se ke smlouvě rozhodla "v době, kdy jí bylo známo, že jí na základě prováděné daňové kontroly budou doměřeny daňové doměrky, neboť vědomě krátila daň z přidané hodnoty i daň z příjmů fyzických osob", že žalobce nemá možnost "účinně vymáhat daňový nedoplatek" z jiného majetku a že oba žalovaní jsou syny dárců a "nepřichází v úvahu, že by nemohli poznat úmysl zkrátit věřitele", je smlouva ze dne 3.1.2008 vůči žalobci právně neúčinným právním úkonem.

Žalovaní 1) a 2) namítli, že jejich matka M. L. v době uzavření smlouvy ze dne 3.1.2008 o daňovém nedoplatku nevěděla; i když u ní byla daňová kontrola zahájena dne 19.9.2007, "začaly se objevovat skutečnosti, které by vedly byť k domněnce, že by mohla být doměřena daň, teprve po jednání ze dne 26.3.2008, a platební výměry byly vystaveny až dne 24.10.2008". Žalovaní 1) a 2) dále poukazovali na to, že u M. L. proběhla jiná daňová kontrola již počátkem roku 2007, že dodatečně zjištěnou daň dobrovolně zaplatila a že dne 9.1.2008 jí Finanční úřad pro Prahu 8 vystavil "potvrzení o bezdlužnosti", podle něhož M. L. neměla "ke dni 31.12.2007 daňové nedoplatky", a dovozují, že M. L. neměla při uzavření smlouvy ze dne 3.1.2008 úmysl zkrátit pohledávku žalobce a že žalovaní proto ani při náležité pečlivosti nemohli tento úmysl poznat.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 20.5.2011 č.j. 10 C 188/2010-171 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Z provedeného dokazování (mimo jiné) zjistil, že matka žalovaných M. L. je podnikající fyzickou osobou, že u ní byla dne 19.9.2007 zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003 až 2005 a kontrola daně z přidané hodnoty za období 2004 až 2006, že dne 19.11.2007 byla M. L. vyzvána k předložení peněžních deníků, knih přijatých a vystavených faktur, pokladních knih a výpisů z účtů, že dne 3.1.2008 uzavřela spolu s manželem L. L. smlouvu o darování nemovitostí v jejich společném jmění manželů žalovaným, že žalobce dne 9.1.2008 vystavil M. L. na základě její žádosti "potvrzení pro krajský obchodní soud", že ke dni 31.12.2007 nemá daňové nedoplatky vůči územním finančním orgánům ČR, že dne 1.9.2009 byla M. L. vyzvána žalobcem, aby zaplatila v náhradní době splatný nedoplatek na dani z přidané hodnoty v celkové výši 11.733.699,- Kč, a že dne 13.10.2009 žalobce sestavil ke dni 9.10.2009 výkaz nedoplatků, který je vymahatelný. Soud prvního stupně dovodil, že k uspokojení žalobcovy pohledávky nelze použít jiný majetek daňové dlužnice, že nemůže mít význam v tomto řízení skutečnost, že si sama daňová dlužnice nezpracovávala účetnictví, neboť "v době podpisu darovací smlouvy si musela být vědoma určité míry pravděpodobnosti, že výsledkem rozsáhlé daňové kontroly může být zjištění určitých pochybení a následné doměření daně", a že, i kdyby - jak uváděli žalovaní - daňová dlužnice darováním plnila svoji morální povinnost, nezbavuje to osoby blízké povinnosti vykonat takovou činnost, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznali. Soud prvního stupně uzavřel, že "žalovaní se o podnikání své matky nezajímali", že "se omezili pouze na obecné dotazy před uzavřením darovací smlouvy, zda je vše v pořádku", a že to "za situace, kdy u daňové dlužnice několik měsíců probíhala rozsáhlá daňová kontrola, nelze hodnotit jako vynaložení náležité pečlivosti".

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2012 č. j. 28 Co 58/2012-205 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Protože v projednávané věci jde o právní úkon mezi dlužníkem a osobou blízkou, protože se "tedy úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu dlužníka předpokládá" a protože "blízká osoba musí naopak prokazovat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovaného právního úkonu i při vynaložení náležité pečlivosti rozpoznat", je podle názoru odvolacího soudu významné to, že, začala-li u daňové dlužnice M. L. v září 2007 daňová kontrola, požadoval-li žalobce v listopadu 2007 po daňové dlužnici další doklady a došlo-li k uzavření darovací smlouvy dne 3.1.2008, z této "časové souslednosti" vyplývá, že k darování došlo právě v souvislosti s touto daňovou kontrolou a nikoliv proto, že se v rodině - jak uváděli žalovaní - dlouhodobě mluvilo o převedení domu na žalované a čekalo se pouze na zrušení darovací daně. Vymahatelná pohledávka na daních a penále byla vyměřena za zdaňovací období 2003 až 2005 a 2004 až 2006 (není proto rozhodující, že platební výměr byl vyhotoven dne 9.10.2009), a daňová povinnost vznikla okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle zákona. Odvolací soud dospěl k závěru, že "M. L. uzavřela odporovanou smlouvu v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky", neboť nevlastnila žádný jiný majetek, z něhož by se mohl žalobce uspokojit, že žalovaní věděli o tom, že jejich matka podniká, že byli informováni i o tom, že u ní byla zahájena daňová kontrola a že byla vyzvána k předložení dalších listin, avšak nevyvinuli náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu daňové dlužnice zkrátit věřitele, neboť o takové pečlivosti lze hovořit, jen kdyby dar od svých rodičů "přijali až po skončení daňové kontroly a nikoliv v jejím průběhu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítl, že daňová dlužnice M. L. o daňové pohledávce v době uzavření smlouvy ze dne 3.1.2008 nevěděla a že proto ani nemohla mít úmysl tuto pohledávku zkrátit; samotná daňová kontrola totiž "nic neříká o jejím výsledku" a nelze po účastnících smlouvy ze dne 3.1.2008 požadovat, aby "právní úkony s převedením domu odkládali až po provedení daňové kontroly, až budou najisto postavena všechna práva a povinnosti, neboť k takové situaci za života fyzické osoby ani nedojde". Podle žalovaného 1) zákon termín "náležitá pečlivost" nedefinuje a je ho třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem v konkrétní situaci, přičemž výklad náležité pečlivosti nemůže být bezbřehý, neboť by to znamenalo, že osoba blízká se odpůrčí žalobě fakticky nemůže úspěšně bránit. Žalovaný 1) poukazuje na to, že M. L. bylo dne 9.1.2008 vydáno potvrzení žalobce o "bezdlužnosti", že M. L. v okamžiku převodu žádné finanční problémy neměla a že se nemohla se svými finančními problémy žalovaným svěřit, neboť účetnictví pro ni vedly "jiné osoby" a M. L. byla přesvědčena, že její účetnictví je v pořádku. Žalovaní vykonali "veškerou myslitelnou činnost"; dotázali se svých rodičů, při sepisu smlouvy byl ověřen stav v katastru nemovitostí a u finančního úřadu byly - jak vyplývalo z jeho potvrzení o "bezdlužnosti" - všechny pohledávky vyrovnány. Žalovaní tedy vycházeli jak ze stavu prezentovaného rodiči, tak žalobcem a nelze po nich důvodně vyžadovat jakoukoliv další aktivitu. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce "odkázal v plném rozsahu na obsah žaloby a svého vyjádření k odvolání žalovaných" proti rozsudku soudu prvního stupně a uvedl, že "k věci samé nemá dále co dodat".

Žalovaný 2) ve svém vyjádření k dovolání žalovaného 1) uvedl, že se "v plném rozsahu ztotožňuje s uvedenými důvody" dovolání a že navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaného 1) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze zkoumat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též v části, v níž byla určena právní neúčinnost smlouvy ze dne 3.1.2008 vůči žalobci ohledně darování ideální poloviny nemovitostí žalovanému 2). Vzhledem k tomu, že darování ideální poloviny nemovitostí žalovanému 2) se netýká právní sféry žalovaného 1), nevznikla (nemohla vzniknout) žalovanému 1) tímto rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma na jeho právech a nemůže mít tedy z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na jeho zrušení. K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o určení právní neúčinnosti smlouvy ze dne 3.1.2008 vůči žalobci ve vztahu k darování ideální poloviny nemovitostí žalovanému 2), tedy žalovaný 1) není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud ČR jeho dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaný 1) napadá subjektivně přípustným dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé o určení právní neúčinnosti smlouvy ze dne 3.1.2008 vůči žalobci ohledně darování ideální poloviny nemovitostí žalovanému 1). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst.3 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči věřiteli neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je - jak dále dovodila judikatura soudů - aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce, tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci. Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.

Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel.

Jsou-li "druhou stranou" v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 občanského zákoníku), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) vskutku zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele (tedy že, řečeno jinak, šlo ze strany dlužníka o úmyslný právní úkon), jakož i to, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu (přímém nebo nepřímém) dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, žalující věřitel je sice povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) vskutku zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele, avšak nemusí tvrdit ani prokazovat, že by žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Prokáže-li žalující věřitel, že dlužníkův odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele, spočívá úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné mimo jiné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů lze ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku považovat dlužníkův právní úkon za učiněný v úmyslu zkrátit věřitele. Uvedená právní otázka dosud nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé týkající se žalovaného 1) rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jednak tehdy, jestliže věděl, že svým právním úkonem může znemožnit nebo ztížit alespoň částečné uspokojení věřitelovy pohledávky ze svého majetku, a jestliže takový následek také způsobit chtěl (úmysl přímý) nebo jestliže byl s takovým následkem srozuměn pro případ, že opravdu nastane (úmysl nepřímý). Úmysl dlužníka cum animo fraudandi vyjadřuje vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu. Nemůže být proto sám o sobě předmětem dokazování; dokazovat lze pouze okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy takové okolnosti, z nichž lze dovodit, zda dlužník při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu.

Věřitel má - jak uvedeno již výše - procesní povinnost tvrdit a (posléze) prokázat, že dlužník učinil odpůrčí žalobou napadený právní úkon v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky. Vzhledem k tomu, že dlužníkův (případný) úmysl zkrátit věřitele není sám o sobě způsobilým předmětem dokazování, je věřitel povinen - má-li opravdu splnit své procesní povinnosti - tvrdit a (posléze) prokázat takové okolnosti, z nichž lze dovodit, zda dlužník jednal při právním úkonu zaviněně a zda sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu.

V projednávané věci žalobce za řízení před soudy poukazoval na to, že "nepřichází v úvahu", aby žalovaní nemohli poznat úmysl daňové dlužnice M. L. zkrátit věřitele, avšak neprokázal (a ani netvrdil) žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by daňová dlužnice M. L. v době uzavření smlouvy ze dne 3.1.2008 vskutku měla přímý nebo nepřímý úmysl zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky. Odvolací soud pak dovodil splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku z toho, že "k darování došlo v souvislosti s daňovou kontrolou", která začala u daňové dlužnice v září 2007, když žalobce v listopadu 2007 požadoval po daňové dlužnici další doklady. Podle názoru dovolacího soudu takovým způsobem úmysl daňové dlužnice M. L. cum animo fraudandi nebyl (a ani nemohl být) prokázán.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhá), že daňová dlužnice (matka žalovaných) M. L. je podnikající fyzickou osobou, která uzavřela dne 12.4.2001 smlouvu o spolupráci s D. B. H., jenž se jí zavázal "vést účetnictví, kontrolovat finanční toky, pomáhat s případným vymožením neuhrazených pohledávek, vytvářet procesy pro optimalizaci nákladů a tvořit finanční strategii". Dne 19.9.2007 zahájil finanční úřad u M. L. kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003 až 2005 a kontrolu daně z přidané hodnoty za období 2004 až 2006 a dne 19.11.2007 byla M. L. vyzvána k předložení peněžních deníků, knih přijatých a vystavených faktur, pokladních knih a výpisů z účtů. Žalobce dne 9.1.2008 vystavil M. L. na základě její žádosti potvrzení "pro krajský obchodní soud, že ke dni 31.12.2007 nemá daňové nedoplatky vůči územním finančním orgánům ČR". Žalobce dne 1.9.2009 vyzval M. L., aby zaplatila v náhradní době splatný nedoplatek na dani z přidané hodnoty v celkové výši 11.733.699,- Kč, a dne 13.10.2009 sestavil z vykonatelných nedoplatků ke dni 9.10.2009 výkaz nedoplatků, který je vymahatelný.

K tomu, aby bylo možné za této situace uzavřít, že daňová dlužnice M. L. uzavřela smlouvu ze dne 3.1.2008 v úmyslu zkrátit žalobce jako svého věřitele, by muselo být v první řadě tvrzeno a prokázáno, že v době uzavření smlouvy věděla (musela vědět), že má vůči žalobci daňový dluh (byť dosud přesně nevyčíslený), i když daňová kontrola ještě nebyla skončena (k zaplacení daňového nedoplatku byla daňová dlužnice vyzvána až dne 1.9.2009 a výkaz nedoplatků byl sestaven teprve 13.10.2009), i když účetnictví vedla pro daňovou dlužnici jiná osoba (sama daňová dlužnice se v účetnictví "neorientovala"), i když M. L. své "známé" daně měla v té době zaplaceny a i když jí žalobce dne 9.1.2008 vystavil potvrzení "o bezdlužnosti". Poté, co by byly prokázány okolnosti, na základě kterých by byla prokázána vědomost daňové dlužnice o daňovém dluhu, by musely být prokázány okolnosti, z nichž lze bez pochybností dovodit, že motivem (pohnutkou) k uzavření smlouvy ze dne 3.1.2008 byla v době darování ze strany daňové dlužnice M. L. (samozřejmě také jejího manžela L. L., neboť darované nemovitosti byly v jejich společném jmění manželů) snaha "zbavit se majetku" a tím úmyslně nastolit stav, že žalobce nebude moci dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku M. L. (z jejího výlučného majetku a z majetku, který měla ve společném jmění manželů s L. L.), jenž by jinak byl způsobilým zdrojem alespoň částečného uspokojení věřitele.

Přesvědčení žalobce o tom, že "nepřichází v úvahu", aby žalovaní nemohli poznat úmysl daňové dlužnice M. L. zkrátit věřitele, a ani to, že k darování došlo v době, kdy probíhala u daňové dlužnice M. L. daňová kontrola (provádění daňové kontroly ještě samo o sobě nepresumuje výskyt daňového dluhu), uvedené rozhodné okolnosti bez dalšího neprokazují (nejsou způsobilé prokázat). Za tohoto stavu věci byl žalobce procesně povinen tvrdit okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že v době uzavření smlouvy ze dne 3.1.2008 daňová dlužnice M. L. věděla o pohledávce žalobce na daních (byť dosud nebyla a ani nemohla být přesně vyčíslena) a vskutku měla přímý nebo nepřímý úmysl provedením darování zkrátit uspokojení žalobcovy daňové pohledávky, a označit důkazy k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v tomto směru za řízení před soudy zcela nečinný, měly mu soudy poskytnout potřebná poučení (§ 118a odst.1 a 3 občanského soudního řádu).

Je-li v řízení o odpůrčí žalobě ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 občanského zákoníku prokázáno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele s osobou blízkou nebo ve prospěch osoby blízké, může se osoba dlužníkovi blízká odpůrčí žalobě - jak uvedeno již výše - úspěšně ubránit, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost.

Nejen věřitel, ale i osoba dlužníkovi blízká nemůže (nemusí) poznat úmysl dlužníka cum animo fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda dlužník vskutku při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby - má-li se úspěšně ubránit odpůrčí žalobě - tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivost nemohla poznat, z hlediska dokazování to znamená, že osoba blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že nevěděla a ani nemohla vědět o okolnostech, z nichž bylo (případně) zjištěno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost. Dokud tedy nebudou za řízení o odpůrčí žalobě žalujícím věřitelem tvrzeny okolnosti, z nichž by bylo prokázáno, že dlužník v době právního úkonu věděl o věřitelově pohledávce a že dlužník měl přímý nebo nepřímý úmysl odporovaným právním úkonem zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky, nelze ani - jak je dáno již povahou věci - uzavřít, zda osoba dlužníkovi blízká, s níž dlužník učinil právní úkon nebo v jejíž prospěch učinil právní úkon, prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný 1) nevyvinul náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu daňové dlužnice zkrátit věřitele, je proto zatím předčasný.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. ve vztahu k žalovanému 1) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsahu vůči žalovanému 1) rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Ljubomír Drápal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru