Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3305/2019Usnesení NS ze dne 27.11.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3305.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3305/2019-351

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) D. F., narozené XY, bytem XY, b) B. M., narozené XY, bytem XY, c) V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Příkopy č. 25, a d) K. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 785/1, proti žalovaným 1) M. S., narozené XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a 2) Ing. Martinu Koubkovi se sídlem v Olomouci, Mišákova č. 326/15, IČO 65908481, jako insolvenčnímu správci dlužnice M. S., narozené XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupenému Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici č. 1212/39, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 257/2015, o dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2017 č. j. 16 Co 153/2017-177, takto:

I. Dovolání žalobců a), b) a c) se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017 č. j. 16 Co 153/2017-177 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že nelze vyhovět žalobě, aby žalovaným byla uložena povinnost souhlasit s vydáním částky 1 034 212,19 Kč, složené do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 2 na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014 č. j. 57 T 8/2012-1142, žalobcům) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, které bylo uveřejněno pod č. 66 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009, které bylo uveřejněno pod č. 96 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).

K otázce, zda pohledávka, kterou má věřitel proti příjemci nebo přihlašovateli úschovy, zakládá věřiteli právo na vydání věci z úschovy, srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982 sp. zn. 3 Cz 24/82, který byl uveřejněn ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, s. 788 (tzv. Sborník IV) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp zn. 21 Cdo 3697/2018 a v nich přijatý právní závěr, že má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy; nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách, a způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení § 320 o. s. ř.

V projednávané věci mají žalobci a), b) a c) vůči žalované 1) pouze vykonatelné pohledávky na náhradu škody přiznané rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 57 T 8/2012, které podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu nezakládají právo k předmětu úschovy ve smyslu řízení o úschovách. Za těchto okolností se žalobci a), b) a c) nemohli – jak vyplývá z výše uvedeného – úspěšně domáhat, aby bylo žalovaným, kteří vydání předmětu úschovy žalobcům odporovali, uloženo s jeho vydáním žalobcům souhlasit, a proto odvolací soud správně – i když z ne zcela přiléhavých důvodů – žalobu o nahrazení souhlasu žalovaných s vydáním předmětu úschovy žalobcům zamítl. Otázka, zda částka 1 034 212,19 Kč, složená do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 2, byla žalovaným 2) oprávněně sepsána do majetkové podstaty žalované 1), na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, není v projednávané věci významná (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2159/2007, který byl uveřejněn pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008); podstatné je, že žalobcům a), b) a c) nesvědčí právo k předmětu úschovy, na základě něhož by jim předmět úschovy mohl být vydán.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a), b) a c) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2019

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru