Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 3277/2019Usnesení NS ze dne 08.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3277.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 3277/2019-497

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. K., narozeného XY, bytem v XY, proti žalovanému Plzeňský Prazdroj, a. s. se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, U Prazdroje č. 64/7, IČO 45357366, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Budějovická č. 1550/15a, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 437/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2019 č. j. 15 Co 107/2019-450, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2019 č. j. 15 Co 107/2019-450 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Nejvyšší soud již dříve ve vztahu k otázce rozsahu zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 367 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 30. 9. 2015 – dále jen „zák. práce“) zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti za podmínek uvedených v ustanovení § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody (porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů anebo opilost zaměstnance) přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost ve smyslu ustanovení § 367 odst. 2 písm. b) zák. práce (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1739/2016). Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v § 367 odst. 2 písm. b) je však povinen uhradit zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody (srov. § 367 odst. 3 zák. práce). O vztah příčinné souvislosti mezi porušením právních nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnance a škodou vzniklou pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení těchto předpisů nebo pokynů, tj. bez porušení těchto předpisů nebo pokynů by škoda nevznikla tak, jak vznikla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).

Z ustálené judikatury dovolacího soudu tak vyplývá, že byla-li jednou z příčin škody vzniklé pracovním úrazem jiná okolnost než porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů zaměstnancem anebo jeho opilost, nemůže se zaměstnavatel zcela zprostit odpovědnosti za tuto škodu. Už jen sama náhoda jako jedna z více příčin pracovního úrazu vylučuje úplné zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 1. 1972 sp. zn. 4 Cz 1/72, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, vydaném býv. Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, s. 960).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 13. 9. 2013, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce, zaměstnanec žalovaného R. Š. umístil do dveří depaletizátoru nových lahví tzv. štekr, čímž simuloval zavření dveří depaletizátoru a zároveň vyřadil jedno z bezpečnostních opatření proti jeho rozjetí, a že žalobce, který pracoval u žalovaného jako odborný operátor stáčecí linky a kterého pro práci na depaletizátoru „proškolil“ R. Š., jenž štekr používal, o tom věděl. Pokud by depaletizátor byl vypnut na ovládacím panelu, po odstranění zaklíněné láhve by se sám nerozjel, bez ohledu na umístění štekru. Žalobce ale depaletizátor předtím, než se vydal na jeho horní plošinu za účelem odstranění zaklíněné láhve, nevypnul, ten se zastavil sám tím, že spadla láhev, a po jejím odstranění se depaletizátor opět rozjel, neboť ve dveřích byl štekr, plošina depaletizátoru, na kterou se nesmí vstupovat, se začala pohybovat a rameno stroje shodilo žalobce z výšky čtyř metrů.

Z uvedených skutkových zjištění soudů vyplývá, že příčinou pracovního úrazu bylo jednak to, že zaměstnanec žalovaného R. Š. svévolně umístil do dveří depaletizátoru tzv. štekr, čímž v rozporu s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [srov. § 106 odst. 4 písm. d) zák. práce] vyřadil z provozu jedno z bezpečnostních opatření proti jeho rozjetí, a jednak to, že žalobce se po zastavení depaletizátoru v důsledku zaklíněné láhve vydal za účelem odstranění této poruchy chodu depaletizátoru na jeho horní plošinu, na kterou se nesmí vstupovat, aniž by stroj vypnul na ovládacím panelu, čímž také on svým zaviněním porušil bezpečnostní předpisy [srov. § 106 odst. 4 písm. c) zák. práce]. Kdyby totiž R. Š. umístěním tzv. štekru do dveří depaletizátoru nevyřadil z provozu bezpečnostní opatření proti jeho rozjetí, nedošlo by k pracovnímu úrazu žalobce, neboť depaletizátor by se po odstranění zaklíněné láhve – přestože ho žalobce před tím, než vystoupil na horní plošinu stroje, opomněl vypnout na ovládacím panelu – nerozjel a jeho rameno by žalobce neshodilo z výšky čtyř metrů, a stejně tak by k pracovnímu úrazu nedošlo, kdyby žalobce po zastavení depaletizátoru v důsledku zaklíněné láhve stroj před svým výstupem na jeho horní plošinu vypnul na ovládacím panelu, anebo na horní plošinu vůbec nevstupoval. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že žalobcem zaviněné porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci bylo jen jednou z příčin škody a že žalovaný se proto nemůže zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem zcela, nýbrž jen zčásti ve smyslu ustanovení § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce, v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

Míru zavinění žalobce, která je rozhodující pro určení části škody, kterou je povinen nést on sám (srov. § 367 odst. 3 zák. práce), na jedné straně zvyšuje okolnost, že žalobce se vydal na horní plošinu depaletizátoru, přestože o vyřazení bezpečnostního opatření proti jeho rozjetí umístěním štekru do dveří depaletizátoru R. Š. věděl, na straně druhé ji však snižuje jednak skutečnost, že to byl právě R. Š. (který štekr v rozporu s bezpečnostními předpisy při obsluze depaletizátoru používal), kdo žalobce za žalovaného zaučoval pro práci na depaletizátoru a podle zjištění odvolacího soudu na něj „po vzniku pracovního poměru dohlížel i z hlediska dodržování zásad bezpečnosti práce“, a jednak objektivní nedokonalost (chybovost) funkcí depaletizátoru (akcentovaná též v závěrech šetření provedeného k pracovnímu úrazu žalobce Oblastním inspektorátem práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj), která vedla k relativně častým poruchám jeho chodu a ke vstupování odborné obsluhy do vnitřních prostor stroje za účelem zajištění jeho běžného provozu, a s tím související okolnost, že žalobce se snažil – v zájmu žalovaného jako svého zaměstnavatele – odstranit poruchu chodu depaletizátoru z jeho horní plošiny, která k tomu není určena (v rámci nápravných opatření po úrazu žalobce byla do stroje přidána bezpečnostní plošina). Shledal-li za těchto okolností odvolací soud, že míra zavinění žalobce na jeho pracovním úrazu ve smyslu ustanovení § 367 odst. 3 zák. práce činí 50 % a že se proto žalovaný zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci z jedné poloviny, je jeho závěr v souladu se zákonem.

Dovolateli lze přisvědčit, že závěr o rozsahu zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu § 367 odst. 2 zák. práce má soud učinit na základě vlastních úvah o míře zavinění zaměstnance, které mají vycházet ze skutečností zjištěných v řízení, že soud není vázán tím, jakým způsobem možnost a rozsah zproštění odpovědnosti zaměstnavatele hodnotila interní komise zaměstnavatele, a že pokud chce soud argumentovat postupem zaměstnavatele při stanovení rozsahu zproštění jeho odpovědnosti za škodu, měl by nejprve konstatovat, zda a proč považuje toto rozhodnutí zaměstnavatele za správné nebo nesprávné. Není však pravdou, že by odvolací soud vůbec neposuzoval ani nekonstatoval, zda byl původní závěr žalovaného o zproštění jeho odpovědnosti v rozsahu 50 % správný a proč, popřípadě zda byl jeho následný závěr o zproštění odpovědnosti v rozsahu 1/3 nesprávný a proč. Úvahy, kterými se odvolací soud řídil při posuzování rozsahu zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu, jsou uvedeny zejména v bodě 9 odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ani neuvedl, že by byl vázán tím, jakým způsobem možnost a rozsah zproštění odpovědnosti zaměstnavatele hodnotila interní komise zaměstnavatele (a z odůvodnění jeho rozhodnutí to nevyplývá ani nepřímo), pouze při posuzování rozsahu zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem uvedl, že i to při svých úvahách „považuje za důležité“.

Lze rovněž souhlasit s názorem dovolatele, že podmínkou (jednou z podmínek) úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem podle ustanovení § 367 odst. 1 písm. a) zák. práce je zaviněné (nikoliv úmyslné) porušení právních, nebo ostatních předpisů anebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že k naplnění tohoto předpokladu zproštění odpovědnosti postačí porušení bezpečnostního předpisu zaměstnancem ve formě nevědomé nedbalosti. Uvedl-li však odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, že „další žalobcovou chybou bylo, že manuálně nevypnul depaletizátor na ovládacím panelu před tím, než se vydal na horní plošinu“, že „jde ale o jednání nepromyšlené a lehkomyslné, nicméně k plnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele vést nemůže“, je – vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že jedinou skutečnou příčinou škody bylo to, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti práce – z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé (i s ohledem na to, že závěr, že „jde ale o jednání nepromyšlené a lehkomyslné, nicméně k plnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele vést nemůže“, odvolací soud uvedl v odstavci, v němž se věnoval zejména odůvodnění konkrétního rozsahu částečného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele), že tím, že uvedené jednání žalobce zhodnotil jako „nepromyšlené a lehkomyslné“, odvolací soud pouze hodnotil míru zavinění zaměstnance, k níž přihlížel při stanovení rozsahu zproštění odpovědnosti zaměstnavatele, avšak nepovažoval – jak dovozuje dovolatel v dovolání – tuto skutečnost za důvod, pro který se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti zčásti; důvodem částečného zproštění odpovědnosti žalovaného je podle názoru odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce to, že škoda vznikla v důsledku zaviněného porušení předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti práce žalobcem a že tato skutečnost byla jednou z příčin škody (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a nikoliv skutečnost, že jednání žalobce spočívající v tom, že nevypnul depaletizátor na ovládacím panelu před tím, než se vydal na horní plošinu, bylo „nepromyšlené a lehkomyslné“ (neúmyslné), k níž přihlížel při hodnocení rozsahu částečného zproštění odpovědnosti žalovaného.

Dovolateli je třeba přisvědčit i v tom, že používání štekru jinými (nezjištěnými) zaměstnanci nemohlo být další příčinou škody vzniklé žalobci pracovním úrazem, neboť nelze dovodit, že kdyby této „zaužívané praxe“ zjištěné odvolacím soudem nebylo (kdyby jiní zaměstnanci než R. Š. štekr nepoužívali), k úrazu žalobce by nedošlo. Závěr odvolacího soudu o částečném zproštění odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 367 odst. 2 písm. a) zák. práce však opodstatňuje skutečnost, že vedle žalobcem zaviněného porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci bylo další příčinou škody vzniklé žalobci pracovním úrazem soudy zjištěné jednání R. Š., který umístěním štekru do dveří depaletizátoru v době bezprostředně předcházející úrazu žalobce vyřadil z provozu bezpečnostní opatření proti rozjetí stroje.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že před započetím dokazování účastníky řízení neseznámil se svým odlišným názorem na věc (že jsou podle jeho názoru dány skutečnosti, které brání plnému zproštění odpovědnosti, popř. neuvedl, o které skutečnosti se jedná), neinformoval účastníky, že rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumává rovněž z jiných důvodů, než které uplatnil žalobce v odvolání, a neseznámil účastníky řízení ani s tím, k jakým skutečnostem a tvrzením bude dokazování provádět, a že „zásadní změna“ rozhodnutí provedená odvolacím soudem byla pro žalovaného překvapivá. Dovolatel dále namítá, že provedení důkazů odvolacím soudem čtením listin ze spisu Policie České republiky č. j. KRPP-149110/TČ-2013-030571 (úředních záznamů o podání vysvětlení osob V. Š., G. V., J. S., D. I. a R. Š.) bylo provedeno v rozporu se zásadou koncentrace řízení, neboť do konce „koncentrační lhůty“ žádný z účastníků řízení provedení důkazu spisem Policie České republiky, popřípadě výše uvedenými listinami, nenavrhl a do koncentrace řízení ani nevyplývaly ze soudního spisu, a že odvolací soud na základě důkazů provedených soudem prvního stupně (výpovědí svědků V. Š. a P. Š.) dospěl k odlišným skutkovým závěrům o používání štekru u žalovaného jako „zaužívané praxi“ a o opakovaném vstupu obsluhy do zakázaných částí stroje a k odlišnému právnímu posouzení věci, aniž tyto důkazy sám provedl a vyjádřil se k důkazům, na kterých soud prvního stupně založil své odlišné skutkové závěry (soud prvního stupně se otázkou, zda používání štekru bylo u žalovaného zaužívanou praxí, ve svém právním hodnocení vůbec nezabýval a na základě výpovědi svědka V. Š. dospěl k závěru, že „žalobce do uvedených míst nikdo předtím lézt neviděl“).

Uvedené námitky nepředstavují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), nýbrž uplatnění jiných vad řízení, k nimž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však tyto vady přípustnost dovolání založit nemohou. Kromě toho namítané vady řízení týkající se doplnění dokazování a opakování některých důkazů odvolacím soudem by ani nemohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečnosti, které byly pro právní posouzení věci rozhodující a které tvoří dostatečný podklad pro závěr odvolacího soudu o více příčinách škody vzniklé žalobci pracovním úrazem a o rozsahu, ve kterém se žalovaný zprostil odpovědnosti za tuto škodu, byly zjištěny již soudem prvního stupně.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 4. 2020

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru