Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

21 Cdo 323/2020Usnesení NS ze dne 30.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.323.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

21 Cdo 323/2020-360

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce L. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované Č. se sídlem v XY, IČO XY, o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2019, č. j. 49 Co 43/2017-263, ve znění usnesení ze dne 25. února 2019, č. j. 49 Co 43/2017-268, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2019, č. j. 49 Co 43/2017-263, ve znění usnesení ze dne 25. 2. 2019, č. j. 49 Co 43/2017-268, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že v době ode dne 19. 5. 2012 do dne 13. 9. 2012 byly důvodem, pro který žalovaná žalobci nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy, překážky v práci na straně žalobce, který se v uvedeném období bez vážného důvodu odmítl podrobit posouzení své zdravotní způsobilosti ke sjednané práci (mimořádné preventivní lékařské prohlídce, k níž byl žalovanou řádně vyzván a poučen, jak má při jejím absolvování postupovat), a proto za uvedené období žalobci nárok na náhradu mzdy nepřísluší, že podle nařízení generálního ředitele žalované byl žalobce povinen podrobit se bezodkladně mimořádné preventivní prohlídce po přerušení výkonu pracovní činnosti trvajícím déle než 6 měsíců, že platnost lékařského posudku o zdravotní způsobilosti žalobce k práci podle pracovní smlouvy vypršela v roce 2010, a že dle pracovní náplně (kterou žalobce podepsal a byl s ní seznámen) měl žalobce od roku 2004 v rámci výkonu funkce „informátor železniční dopravy“ mimo jiné „zajišťovat a evidovat přepravu invalidů“ a nebylo možno vyloučit, že při zajištění této přepravy bude nucen jako doprovod invalidů nebo obsluha mobilní rampy vstoupit do kolejiště, proto požadovala žalovaná po žalobci zcela oprávněně zdravotní prohlídku v rozsahu vyplývajícím z vyhlášky č. 101/1995 Sb.; nesouhlasí s hodnocením důkazů, předestírá vlastní skutkové závěry (že „z pracovní náplně jednoznačně vyplývá, že žalobce má povinnost zajistit doprovod a výpomoc imobilním osobám, nikoliv ji sám realizovat“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „v jeho případě nebyl dán požadavek na absolvování mimořádné lékařské prohlídky“, že „soudy nesprávně posoudily oprávnění žalované k vyžadování lékařské prohlídky s odkazem na vyhlášku č. 101/1995 Sb.“). Nastolené otázky, „zda povinnost žalobce vykonávat žalovanou požadovanou činnost je v souladu se sjednaným druhem práce a samotnou náplní práce žalobce a zda byl žalobce s touto novou pracovní náplní seznámen“ a “že žalovaná postupovala v rozporu s vyhláškou, pokud na základě ní stanovila povinnost absolvovat mimořádnou lékařskou prohlídku žalobci, který má sjednaný druh práce informátor“ proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť se v tomto směru míjejí se skutkovými závěry soudů. Ostatně závěr soudů o povinnosti žalobce podrobit se mimořádné preventivní prohlídce je zcela v souladu s výslovným zněním ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) vyhlášky ministerstva dopravy č. 101/1995 Sb., kterou se vydává Řád pro zdravotní způsobilost osob při provozování dráhy a drážní dopravy, jež byla vydána na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 66 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

Rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy) je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení].

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru